Seslání ducha svatého provázel zvláštní úkaz s jakoby ohnivými jazyky. Pokud však rádi čtete knihy o zámořských plavbách, tak o něčem podobném se tam dočtete také. Najednou na lodi, před bouří a obvykle v podvečer se ojevily tz ohnivé jazyky; v češtině se tomu říká oheň Elijášův. Stala se taková věc i potom a asi i před tím – nicméně, i na těch lodích taková věc lidmi pohnula. Oněmněli, užasli. Všimněme si, že Bůh užil znamení, které není úplně neopakovatelné v celých dějinách, nicméně jeden člověk to nejspíš zažije tak jednou, nebo vůbec.

Proč Bůh neužil nějakého většího znamení? Vždyť Boží Syn chodil po vodě, z pěti chlebů a dvou ryb nasytil na pět tisíc mužů kromě žen a dětí a dokonce vzkřísil již čtyři dny mrtvého, který byl již v rozkladu. Skutečně neopakovatelné věci. Kdežto při seslání Ducha se stane něco, co i z předchozích i pozdějších pokolení někod zažil. Proč se tedy zde nestalo něco většího?

Protože to stačí. Jak jsme řekli, kolikrát v životě se vám stalo, že by jste měli na hlavě jakoby ohnivý jazyk? Většině nejspíš nikdy, třeba se tu i najde jeden, dva, kteří to někdy zažili. A i kdyby byl někdo úplný ateista, který se chlubí, jak v boha něvěří, jestli něco takového zažil, tak si to pamatuje – podobně jako ti nemnozí lidé, kteří viděli třeba kulový blesk nebo podobný úkaz. Můžete si myslet, že dokážete takovou věc vysvětlit – je to ionizace vzduchu, která někdy nastává před bouřkou či pod dráty vysokého napětí. Ale pokud to zažijete, nebudete na to moci zapomenout, budete se k té vzpomínce vracet. Život člověka je obvykle příliš krátký na to, aby takovou věc zažil vícekrát. A jeho zkušenost – ne, co má načteno, ale co zažil – jeho zkušenost příliš malá, aby nad takovou věcí neužasl.

A tak seslání Ducha provází zkušenost, že nejsem nekonečný, že nejsem na světě od pradávna a že jsem ve svém životě zažil jen malý díl toho, co jde zažít. Že tak nejsem někdo, kdo by mohl soudit Boha nebo mu radit. Nebo snad sám na jeho mísě určovat dobré a zlé. Nejsem roven Bohu. Nejsem ani nekonečný, ani všemohoucí, ani věčný, ani středem všeho. Ale ani nechci být – ale pře tváří Boží, když vidím velié skutky Boží, je mi v tom dobře.

Jako by v tu chvíli zmizelo to oklamání z ráje, kde had řekl člověku: „otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“. Ve chvíli seslání Ducha svatého se aspoštolům oči otevřeli skutečně. A poznávají, že tohle nehledají ani nechtějí: Sedět na trůnu místo Boha, místo boha vše rozsuzovat. Něchtějí být místo Boha středem všeho. Ve chvíli seslání ducha právě jednou nejde vůbec o ně – podívejme se na to druhé znamení: Každý z nich mluví v úplně cizí řeči, kterou před tím neznal o velikých skutcích Božích.

Ani to, o čem mluví, ani jak mluví, není o nich. První nápadné je, že mluví úplně cizí řečí. Víme, že je dost obtížné a také nezvyklé, aby se člověk cizí řečí naučil mluvit úplně dokonale; obvykle se jí musel naučit už jako dítě. Protože mluvit jinou řečí znamená i jinak myslet a jinak se cítit. Být vlastně trochu jiný člověk – vezměme, že v cizí zemi často používá člověk i trochu jiné jméno. Jméno přeložené neo upravené tak, aby se to místním dobře vyslovovalo. Jiná řeč je tak jiný svět, že časem lidé považují lidi jiné řeči za trochu méně lidské, než jsou sami: Řekové říkali lidem jiné řeči barbar, což vlastně znamená „bla bla bla“, někdo kdo mluví nesmysly. Mi lidem jiné řeči říkáme němci – němí lidé; v dávných dobách se tak snad říkalo i Maďarům a vůbec každému, komu naši předkové nerozuměli.

Rozdílná řeč znamená, že pro lidi jsou i trochu jiné věci důležité. Proto ostatně Bůh lidem zmátl řeč po stavbě věže, aby s pýchou neříkali: My jsme lidé a kdo je víc? Protože vlastně, co mají všichni lidé společné, co je důležité pro úplně každého člověka? Jednu věc, kterou by měli všichni lidé společnou, nenajdeme. Vždy, když se taková věc vyhlásí, najde se někdo, pro koho ta věc důležitá není – na takového se pak druzí dívají za méně lidského, pro jednotu lidí musí někoho vyloučit.

Apoštolové však dostávají dar, ve kterém rozeznávají, že všichni lidé jsou stvoření Bohem. A i když pro ně nění důležité to, co pro nás je hrozně moc důležité a vůbec nechápeme, jak to může být někomu jedno, i když stěží sami mohou cítit, proč někoho druhého je něco tak strašně důležité, ve chvíli seslání Ducha neukazují na sebe, ale říkají tou cizí řečí: I to, po čem nejvíc toužíš ty, co je ti nejdražší, i to je v jediném Bohu Všemohoucím. Nejsem to já, kdo to může dát, nejsem to já, kdo zná pravou cenu, ale Bůh ano.

Mluví o velikých skutcích Božích, které stejně jako my znají z Písma. Že Bůh je náš obhájce i soudce. Že Bůh je odpouštějící a je i mstitel. Že Bůh je hlas tichý i hlas hřímající. Mluví zkrátka asi tak, jak jsme v Duchu svatém slyšeli mluvit Chanu v našem prvním čtení.

Když skončí toto svědectví, promluví o tom jediném, co mají všichni lidé skutečně společné: O hříchu. O tom, že před Bohem není nikdo bez viny a že pro svoji vinu ztratil přístup ke všem těm skvělým věcem, po kterých touží, které si cení a které by šlo v Bohu nalézt. Mluví však také o Kristu, na němž se plně zjevil Boží hněv a jeho nemslouvavá spravedlnost i nekonečné Boží slitování. Mluví o tom, že kdo ve křtu přijme Krista, uznává a sklání se před touto velkou spravedlností a přijímá i opuštění a vykoupení. Jejich hlas zní zcela stejně dnešního dne: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Amen