Dnes si připomínáme začátek posledního věku. Poslední kapitoly dějin, ve které právě my žijeme. Říká to apoštol Petr: Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi. V tomto posledním čase tedy od té doby žijeme, nenastane to až někdy.

Zvláště zde v Evropě se stále vrací bludná myšlenka tří věků: Nejdřív byl věk Otce – věk zákonů a obřadů. Pak věk syna – věk farářů, církve, kostelů atd. A pak – jedno jestli třeba ve čtvrtém, dvanáctém nebo dvacátem století – se řekne: A právě teď nastává věk Ducha. Kdy už není potřeba dodržovat žádné zákony jako ve věku Otce, kdy už nepotřebujeme žádné konkrétní lidi, shromážděné v kostele. Kdy je těm srpávným už všechno jasné. Věk ducha – ani kamenný chrám v něm není potřeba, ani nějaké společenství lidí.

Zní to jako svoboda, ale skrytě se tím říká: Věk, ve kterém nikoho nepotřebuji a nemusím také na nikoho brát ohledy. Ne asi úplně náhodou se věk ducha v tomto stále se vracejícím učenním také pojí s tím, že člověk může chodit nahý jako v ráji (takoví byli třeba naši Adamité): Ano, nahý mohu chodit když na nikoho neberu ohledy, protože nikoho nepotřebuji. Jsem vlastně všude jako když jsem o samotě, jako doma v koupelně. Věk ducha, to je v této nauce věk sobectví a soběstřednosti.

Skutečný záčátek posledního věku, ano věku, ve kterém byl seslán Duch svatý, se této nauce do sebe zahleděných lidí vůbec nepodobá. Když Kristus zaslíbil Ducha svatého, řekl: Čekejte … až uplyne těchto několik dní. A těch několik dní bylo přesně určeno: O tom svátku, kdy byl seslán Duch, se říká: Odpočítáš si padesát dnů. V hebrejštině se mu říká „svátek týdnů“. Tedy vůbec ne, jak se komu zachce, kdy kdo chce. Až napočítáte do padesáti, všichni se sejdete.

Co to čekání na Ducha bylo, můžeme Čechovi asi nejvíce přiblížit čekáním na vánoce: Tady je adventní kalendář. Až otevřeš poslední okénko, Ježíšek určitě přijde. A vy víte, že určitě přijde – nebo, možná pochybujete, ale stejně chcete, aby přišel. Nemůžete si udělat vánoce hned, nemůžete to ani uspíšit, musíte čekat, až Bůh sám bude jednat. A čekáte v důvěře. A pak, i když jste ten stromeček už vícekrát viděli, jste stejně uchvácení, že ho vidíte znova rozsvícený. Jako dospělí už to tak silně prožít nedovedeme.

Ale teď si představme, že by něco takového člověk zažíval jako dospělý: Už ne s tím automatickým pocitem, že by to všechno měli udělat pro něj. Ale že musí přijít mezi ostatní dospělé a chovat se tak, aby nikoho nesnížil, nikomu nebyl kamenem úrazu, aby vůbec lidé mohli spolu být. Jako by tedy zároveň byl jako dítě, které čeká na vánoce a zároveň jako ten rodič, co vánoční pohodu chystá a zařizuje.

Skoro není v silách člověka popsat, jak duch působí, ale přece to zkusme takto: Být jako ten, kdo ví, že se o něj starají i jako ten, kdo se sám stará. Jako by člověk nepřestal být dítětem a zároveň zcela dospěl. Jak nám to ostatně o Kristu říká apoštol: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. Tedy byl Bohem, středem všeho – a přece sloužil.

Svatodušní svátky bychom tedy mohli popsat jako vánoce pro dospělé a čas po nich jako věk dospělosti. Podívejme se totiž nyní na projev Ducha: Apoštolové mluví v cizích jazicích, třeba i Médštinou nebo Kapadočtinou, kterou se, myslím, už v té době skoro přestávalo mluvit – jako by mluvili třeba bretonštinou nebo baskitštinou – kdo by se tohle dnes učil. Také v té době snad skoro každý rozuměl řecky. Na co tedy mluvit těmi divnými jazyky?

Dětinská představa je, že se lidé sjednotí v jedné řeči; dětinská představa je, že jsme v zásadě všichni stejní. A to stejní vždycky znamená: Stejní jako já. Všichni všechno stejně prožívají jako já, všechny těší to samé, co mě, všem musí vadit to samé, co mě.

Duch dává apoštolům poznat: Sice jsme všichni dětmi nebeského Otce. Ale já sám do druhých moc nevidím. Bůh dovede promluvit ke každému srdci. Ale já musím být vděčen, když mi Bůh dá vůbec od druhého něčemu porozumět, musím to také brát jako dar, když vůbec v něčem rozumí někdo mě.

Vezměme třeba, jak různé části Písma oslovují křesťany různých národů a kmenů: Misionáře na Papuji velmi překvapilo,v jaké úctě byl mezi domorodci začátek Matoušova evangelia – to je ten rodokmen, kde je třikrát čtrnáct generací Kristových předků. Tak daleko si nikdo z nás své předky nepamatuje – tudíž Ježíš je jistě Boží Syn. A my bychom si mohli říci: To přece není ta vůbec důležitá část evangelia. Ale pokud není, proč v bibli všechny ty rodokmeny jsou, proč to tam zabírá tolik místa? A zároveň: Pro nás stěží někdy budou ty rodokmeny tak důležité, my to tak prožít nedovedeme. Japonští a čínští křesťané si velmi cení toho, že Ježíš byl Syn poslušný Otce až k smrti. A my si možná řekneme: Protože tak to je u vás. Ale pokud tohle není velmi důležité, proč o své poslušnosti Otci mluví Ježíš stále tak v dobré třětině Janova evangelia?

Ten poslední čas, který nastal sesláním Ducha, je čas moudrosti, ve kterém víme: Až do dne vzkříšení budou lidé velmi různí a my si nemůžeme nárokovat myslet, žd do nich vidíme. Můžeme si být jisti, že Bůh jim, stejně jako nám dává vidět své velké skutky. Máme vzdávat díky, že vůbec někdy někomu porozumíme a že vůbec někdy v nečem někdo porozumí nám.

V tomto posledním čase jsme v Duchu Páně svobodni od marného snu o babylónské věži, která sjednotí všechny národy, ať už by to bylo mečem, obchodem nebo nějakou technikou. To není třeba – Bůh zná všechny, kteří jsou jeho. Jako ke mě promlouvá a proměňuje mě to, stejně tak jistě i k jiným, kteří vyznávají Krista.

Když budeme hledat jedno lidské společné, jedno přece najdeme: Hřích, vinu proti Bohu a bližnímu. Tu najdeme všude, ve všech jazycích, národech a rasách. Jak řekl Petr: Židé ho vydali a ovšem my, ostatní národy, jsme ho pak ukřžiovali: „vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž“. Kristus, který umírá vinou nás všech, to spojuje celý svět. A ovšem i zaslíbené odpuštění všem daleko široko, které si povolá Pán.

Seslání Ducha nám tedy až do konce tohoto času dává radostné ujištění, že nejsme jediní, ke komu Bůh mluví. Jsme svobodni od touhy proměnit všechny ke své podobě, jako chtěli Babyloňané, Řekové, Římané a mnozí po ních. Nejsme sami, kdo vědí o velikých skutcích Božích. K apoštolům se toho dne přidalo na tři tisíce lidí – dnes je již křesťanská církev téměr ve všech zemích, národech a kmenech. U těch, kteří přijali Krista, je to nějvětší poznání, které na zemi kdy bude – dokud jej znovu nespatříme tváří v tvář. Amen