Minulý týden byl svátek Nanebevstoupení Páně a my si je dnes připomínáme. A řekněme rovnou a přímo: Ježíš skutečně vstoupil na nebe v těle, to je smysl tohoto příběhu.
Když vstal Ježíš z mrtvých, skutečně mu záleželo na tom, aby učedníci uvěřili, že vstal v těle. Evangelium uvádí:
„Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.‘ To řekl a ukázal jim ruce a nohy.“
Ukázal jim ruce a nohy. Možná znáte nějaká vyprávění lidí, kteří spatřili duchy mrtvých a podobné přeludy. Typické bývá, že duch v nich nemá nohy. Je to mezi lidmi tak zažité, že když chce dnes někdo ve filmu nebo třeba jen na nějakém legračním obrázku zobrazit ducha, zobrazí ho bez nohou a každý tomu rozumí.
Ale hlavně: Měl na rukách a na nohách-rány po hřebech. Mít tělo znamená, že naše jednání má důsledky. Jedna věc je něco si myslet, druhá věc jít, jak se říká, s kůží na trh. Skutečně člověk věří tomu, podle čeho alespoň nějak jedná. Skutečně člověk věří jen tomu, co se na něm nějak podepíše. Myslet si může člověk ledacos. Ale jeho vlastní tělo mu ukazuje, pro co se namáhá a čemu vlastně věří.
Víme přitom, že Ježíšovo kázání bylo pro lidi často těžko srozumitelné. Dodnes je těžké vyložit některá Ježíšova podobenství, ba některé jeho příkazy. Pak je otázka, proč se jimi vlastně zabývat? A Ježíš zde ukazuje, že tomu slovu dostál vlastním tělem. Ježíš něco říkal, ne vždy tomu rozumíme, ale je stále třeba se do jeho slova snažit proniknout, protože je neříkal jen tak. Dal by se na to použít český příměr, snad původně z fotbalu: „Ježíš do toho šel prsama“, neměl akademický odstup od vlstních slov, ale něco ho stála.
Druhá věc pak je, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nám ukazuje naše vlastní zmrtvýchvstání. To, co pro sebe samotné věříme, o co vlastně zápasíme. Víra ve zmrtvýchvstání není jen víra v nesmrtelnost duše. Již dnes se můžeme o exitenci duše víceméně přesvědčit a již dnes vlastně známe, jaké je mít duši, ale nemít tělo: Tak tomu je, když se nám zdají sny. Je celkem dobře prozkoumáno, že když se nám zdá sen, mozek odpojí naše tělo, abychom na sen prudce nereagovali. Když třeba ve snu před něčím utíkáme, abychom i v těle nevstali a nenaběhli třeba v ložnici do zdi. Ve snu jsme tedy se svou pmatí, vidíme v něm prakticky jen to, co jsme už někdy viděli. Ve snu máme myšlenky, pocity. Jen tělo nemáme.
Sen může být někdy příjemný, většinou však není. Konec konců i proto, že naše duše není nějaký neposkrvěný bílý list, ale je v ní ledacos temného a zlého. Skutečně totiž nepotřebujeme osvobodit čistou duši od nečistého těla. I sám Ježíš říká, že z lidskéh nitra, ze srdce, vycházejí hříchy.
Ale i kdyby byl sen opravdu sladký, krásný, člověk by ho chtěl za to, co zažívá v těle, vyměnit opravdu jen tehdy, když se mu zrovna vede velmi zle. Jen když opravdu potřebuje utéci od života. Jinak, i průměrně dobrý den, když je člověk zvhůru, je lepší, než ten nejsladší sen. Pokud přeci jen člověk utíká do snů, jako je tomu v případě zneužívání narkotik, nejenom chřadne jeho tělo, ale zlou se postupně stává i jeho duše. Má-li se člověk radovat, má-li to být radost čistá, musí to být radost v těle.
Smysl dnešního čtení je tedy prostý: Naplno se nám potvrzuje, že Ježíš Kristus vstal v těle, jako i my vstaneme V těle. Bylo to sice tělo proměněné, poněkud jiné. To vidíme na tom, že Ježíš se mohl zjevit učedníkům na cestě do Emauz a chvíli na to stát uprostřed zbilých učedníků. Že k nim přišel, když byli za zavřenými dveřmi. Konec konců i na tom, že ho vícekrát nemohli nejdříve poznat – myslím, nejspíše proto, že vypadal tak dobře. Což se nám někdy stává i dnes, když někdo začne velmi dobře vypadat, že ho nejdřív nepoznáme. Bylo to tělo proměněné, ale bylo to tělo.
Dnešní příběh to pak potvrzuje, že Ježíš nepoužil tělo jen jako rekvizitu, kterou by pak odložil. Jako by si člověk vzal maňáska, aby hloupým moh něco názorně vysvětlit a pak ho hodil do kouta. Kristus se stal jedním z nás natrvalo, přijal tělo natrvalo. A tím potvrdil stvořitelské dílo, potvrdil, že stvořit člověka v těle bylo od počátku dobré, že to tak zůstává, že je to pro nás dobré. Ta slova jsou jasná: „upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází“. Kristus vstal v těle, v těle též vystoupil na nebe.
„Znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“, v novém, proměněném a oslaveném těle se s ním setkáme po vzkříšení. To je křesťanská víra. Amen