Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Je zvláštní, že se učedníci ptají na uspořádání státu po tom, co se jim vrátil ten, koho mysleli, že ho už nikdy nespatří. Je zvláštní, že je zajímá Izraelské království po tom, co jim mnoha způsoby prokázal, že je pro člověka možné vstát z mrtvých a žít věčně. Vypadá to, jako by nepostřehli, že návrat ztraceného blízkého je vůbec ta největší radost a možnost věčného života ta největší naděje. Vypadá to, jako by učedníci byli krátkozrací, jako by je zajímala jen okamžitá politika.

Oni se ho ale nezeptali hned jak jej poprvé spatřili. Ale po čtyřiceti dnech setkání a rozhovorů – to je dlouhá doba. Došlo tedy i na tuto otázku. Na otázku, zda a jak bude Bůh vládnout na zemi. Není to ta nejdůležitejší otázka: Opětovné setkání s tím, kdo zemřel a vlastní věčný život je ta nejdůležitejší otázka. Ale čí kdo vládne, čí je králoství, není úplně nepodstatné. Znamená to třeba to, zda se děti od svých šesti let budou ve škole dozvídat, že Bůh je a co vše vykonal – nebo spíše, že to si lidé mysleli dřív a nebo že se o tom nedá nic jasného říci. Zda dětem o Bohu říkají pouze rodiče a celý svět kolem říká opak. Znamená to, zda je možné Boha, modlitbu, bohoslužbu veřejně zesměšňovat a je to veliká legrace nebo zda taková věc způsobí pohoršení a rozčarování. Znamená to, zda člověk žije podle Boží vůle navzdory světu kolem sebe a nebo zda mu v tom okolí pomáhá a oceňuje jej za to. Není úplně jedno, zda království patří Bohu nebo lidské svévoli. Žít sám celému okolí navzdory není úplně snadné, jak můžeme vidět třeba na příbězích proroka Elijáše.

Ježíš neříká, že Boží vláda na zemi nenastane do konce světa. Jen, že není jejich věc znát čas – kdy to nastane – a lhůtu – na jak dlouho. Například později v Evropě byla věci víry tím hlavním více než tisíc let. Samozřejmě, ne všichni žili křesťansky, ale alespoň se mělo obecně za to, že by tak člověk měl žít. Tato proměna nastala za více než tři sta let a jak vidíme, nebyla na trvalo. Čas a lhůtu nikdo neznal, jako nikdo neví, zda takový čas nenastane znovu a na jak dlouho.

Časem, celkem před nedávnem, byl dokonce obnoven samotný Izrael. Téměř dva tisíce let od té rozmluvy. Dnes je snad jedinou zemí vyspělého světa, kde většina mladých lidí v do budoucna s nadějí a jedinou zemí s vysokou porodností. Kdy se tohle stane nemohl nikdo tušit – a ovšem ani, zda je to na stálo.

Boží království může mít i viditelnou podobu a není úplně jedno, zda ji má nebo nemá. Jak jsme řekli, lépe se pak jedná spravedlivě, lépe se víra předává dětem , snáze se předává slovo evangelia. Ale svou dobu si nevybíráme a vybrat nemůžeme.

Co však přichází již teď ke každému, ke komu Ježíš mluví, kdo slyší jeho slovo, je proměna z Ducha svatého. Proměna, ve které je člověk schopen uznat a vyznat Bohu své viny, svůj hřích. Ve které je schopen přijmout Boží odpuštění v Kristu, opravdu v něj věřit. Proměna, ve které je schopen sám odpouštět. Z té pak může vzejít i království, ve kterém se veřejně hlásá „Ježíš Kristus jest Pán“. Za jak dlouho a na jak dlouho, to nevíme.

Ježíš byl po zaslíbení této proměny, po zaslíbení křtu Duchem svatým, před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Proč? Ježíš to učedníkům ohlásil předem při poslední večeři: V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Jako je ujistil, že je možné vstát z mrtvých, nyní jim ukazuje, že je možné v těle přebývat před Boží tváří. Tak, jako měl již první člověk v zahradě.

Ta naděje je o to pevnější, že to místo nebude teprve vytvořeno, ale je u Boha již teď. Není prvávě na lidech, aby na teprve vybudovali ráj na zemi. Ten nový Jeruzalém nebude vybudován lidskýma rukama, protože je nade vše pomyšlení. V našich pozemských zápasech ostatně časem pomalu ztrácíme představu, jak by věci mohli být vůbec dobré, když je náš život hodně hořký, ztrácíme i schopnost se z věcí těšit. Není v našich schopnostech vybudovat ráj. Tak je to s jednotlivým člověkem, jak je postupně vyčerpává životní zápas.

Ale tak to může být i s celým pokolením, s celou generací: Můžeme sledovat, jak některým ubývá schopnost si nějaký okouzlující, dobrodružný svět vůbec představit. Kdy naposledy např. vznikl obraz, který by lidem bral dech? Kdy naposledy se objevil film, o který všichni viděli a o kterém mluví? Kdy naposledy vznikla stavba, kterou všichni touží spatřit? A tak nejen člověk ve svém životě, ale celá pokolení vůbec ztrácejí schopnost si představit svět krásnější, poutavější. Ten svět musí vzejít z Boží ruky jako první stvoření. Ten svět zde již je a Kristus nám v něm jde připravit místo. Protože nás zná a podle toho, jak nás zná. Člověk konečně bude mít místo, kam zcela patří, kde se necítí cize. A kde mu druzí nebudou cizí.

Není tedy sice úplně jedno, zda společenství a národy na zemi žijí pod Boží vládou nebo ne – je lépe žít v čase a místě, kde se vyznává „Ježíš Kristus jest Pán“. Pak je i schopnost člověka představit si něco krásného větší. Ale ten budoucí svět nepřijde skrze pozemská království. A ten budoucí svět něpřijde ani skrze naši představivost; nezávisí na našich nutně slábnoucích silách. Ten je stvořen Boží rukou a skrze Krista, který nás zná, pro tebe i pro mne již připraven. Ten svět je již nyní u Boha a spolu s Kristem přijde, až Kristus přijde znovu. Při všech zápasech a pokušeních mysleme na to místo, které je pro nás připraveno. A na každého hleďme s nadějí, že na tom místě bude jednou přebývat s námi – zvláště, je-li z rodiny víry. Amen