Kristus vstal z mrtvých. Ale co dál s ním? Zjevoval se učeníkům po čtyřicet dní, to je dostatečná doba, aby je přesvědčil, že se jim to nezdálo. Vezměte, že byste měli třeba čtyřicet dní někoho na návštěvě, to je dlouhá doba. Ale co dál? Jsou tu další dvě možnosti než nanebevstoupení:

Ježíš mohl žít dál do přirozeného stáří a pak zemřít. Tak to bylo s Lazarem, kterého sám Ježíš vzkřísil. Vzkříšení Lazara bylo znamením, že Ježíš má moc křísit mrtvé. Aby něco mohlo být znamením, musí to samo nějak fungovat – aby voda mohla být znamení očištění, musí se s ní dát i normálně umít, aby Večeře Páně mohla být znamením účasti na Kristově těle a krvi, musí být k jídlu a pití.

Ale kdyby Ježíšovo vzkříšení mělo být jen znamením, symbolem, pak čeho? Někteří soudí, že lidské zkušenosti, která se často ojevuje v pohádkách: Hrdinu během jeho dobrodružství rozsekají, ale živá a mrtvá voda ho pak zase dají dohromady. A krásnějšího. To je víceméně zkušenost dospívání: Člověk vstoupí do světa naivní, nějaká tvrdá zkouška ho skoro úplně rozbije, ale pak se z toho sebere a poskládá se nový člověk.

Na tom něco pravdy je. Pro to se konec konců mladí lidé po většinu času vydávali někam na zkušenou, proto se v náročnějších profesích dodnes tu a tam maldým lidem dost zatápí. Ovšem, pokud takto proběhne dospívání člověka, je to ta ideální varianta. Kdo takto prošel zkouškou života, může sám sobě pogratulovat – a možná spíše vzdát Bohu díky – že to vyšlo přesně, jak mělo. Až příliš často takto ideálně dospívání člověka neprobíhá. Dosti často již záhy v životě udělá člověk fatální chybu, která se s ním pak táhne, nebo se mu přihodí něco, z čeho se jen tak oklepat nejde. Kristus nepřišel proto, aby oslavil něčí mladá léta.

Dále: Zdařilé mládí, které lze ovšem každému jen přát, až příliš často vede k tomu, že se k těm letům člověk neustále vrací s svým způsobem už úplně něžije teď. A to se už nebezpečně podobá tomu stavu, že člověk byl jakoby vzkříšen, aby pak na své vzkíšení vzpomínal. A tak trochu čekal na to, až umře. Kristovo vzkříšení není znamením něčeho dalšího. Je to doslova porážka smrti.

Ta druhá možnost je, že by Ježíš zůstal na této zemi. Přímo na tuto možnost odpovídá list Židům: „Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.“ Aniž by si těchto veršů povšimli, tato varinta je velmi oblíbená u teologoů našeho věku, zejména pokud jde o hrůzy, se kterými si nevědí rady: Kristus v tomto světě trpí s námi.

Jistě je dobré vědět, že v něčem nejsem sám, že to už zažil někdo jiný. Stejně trpící mají často i jeden pro druhého větší pochopení. Ovšem, jak je řečeno v tom verši: Stačí jednou. Trpící trpícímu dlouhodobě neporadí, možná spíše jeden druhého stahují dolů: Jak se říká: Neštěstí má rádo společnost. Spíše vám pomůže ten, kdo je na tom zrovna lépe, než vy. Navíc, takové uvažování jakoby bralo trpění jako to nejlepší, co jde na světě dělat. Při tom, Písmo nás neustále vyzývá k díkůvzdání, k vděčnosti – musí být za co děkovat, žít tak, aby bylo za co děkovat.

Další možnost by byla, že by Ježíš zůstal nesmrtelný na tomto světě. Co pak? Zničil by všechny své nepřátele? Nebo donutil by všechny, aby v něj uvěřili? Inu, takového mesijáše hledají lidé stále znovu. Aby se mohli zavčas přidat na jeho stranu a zničit své nepřátele. Aby mohli všechny ostatní převychovávat a vést k tomu správnému poznání. Herodes a Pilát by pak byli jeho první učedníci. Takové mesijáše už jsme měli a máme: Vládcové či myslitelé, kteří se zdají ve svém čase jakoby nesmrtelní. A lidé, kteří druhými pohrdají, se s radostí dávají do jejich služeb.

Jak je to s nanebevstoupením opět objasňuje list Židům: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti.“ Ježíš nám ukazuje, v čem je lidská dokonalost: Ne v tom, že už všechno vím a nemusím už nikoho poslouchat. Naopak: V tom, že rád slyším druhé, že mě zajímá, co říkají, co potřebují. Ne v tom, že už mě nic nezajímá. Ale že se chci ještě něco nového dozvědět, něco nového naučit. Že ještě mám, kam růst. Člověk se stává dokonalým, úplným tím, že potřebuje druhé lidi a oni potřebují jeho. A čím více toho člověk ví, tím více si uvědomuje, co všechno ještě neví. Ano, dokonalosst člověka je v tom, jak mnoho může ještě růst. A na to před ním a stále s ním musí být ten jediný Nekonečný, ten jediný, který může bez konce tvořit. Na to musí být člověk před tváří Boží, bydlet blízko u Boha.

Vzpomeňme, co řekl Kristus lotru po pravici: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Užívá slovo paradiso, zahrada. Díky Kristově oběti, díky odpuštění hříchů, je obnoven původní záměr s člověkem: Na počátku Bůh postavil člověka do zahrady, kterou měl objevovat, ve které se sám měl učit něco dělat. Pod Božím vedením. Ne tak, aby si sám připadal jako střed všeho. Budete jako Bůh znát dobré a zlé, řekl Evě had. Jako každá lež, je to půlka pravdy: Ano, postupně by člověk poznával dobré a zlé. Zejména tím, že by poznával, jakou mají věci cenu. Řekněme, že než vyroste strom, trvá to – o tom lepší pak je, když každý rok strom hojně plodí. Cíl byl, aby člověk věděl stále více, uměl stále více. Ne aby byl vševědoucí a všemohoucí – po pravdě řečeno, být všemohoucí a vševědoucí člověka ani nebaví. Člověka baví růst. Můžeme svým způsobem říci, že na takové místo, na místo, kde lze stále růst, Kristus odchází, aby nám tam připravil cestu.

My zůstáváme zde na zemi, abychom se naučili mít rádi to místo, kam odešel. Abychom se naučili ocenit to místo, kam Kristus odešel a které přijde spolu s ním, až od přijde. Nyní se nazývá nový Jeruzalém, protože to je nejen místo možností a růstu před Bohem, ale i místo, jak jsme zmínili, kde je člověk rád za druhé lidi, kde druhé lidi potřebuje a oni potřebují jeho. Bůh konečně na počátku nepočítal s jedním člověkem ani jedním párem, ale řekl: Množte se a naplňte zemi.

Pokud to jde, již na této zemi máme růst, učit se novému. Jak víme, Kristu bylo kolem třiceti, když začal působit, v lepším případě je kolem třiceti člověk takový, že má již něco za sebou, již ví co chce – a ještě hodně před sebou. Sv. Augustin ne nerozumě soudí, že po vzkříšení budeme i v tomto Kristu podobni – bude nám něco kolem třiceti; je zajímavé se nad tím takto zamyslet. V tomto světě však naše možnosti nějak růst časem ubývají; možná proto se lidé často nezdravě utíkají ke svému mládí. V tomto světě nelze růst stále. Láska k bližním, spravedlivé jednání s druhými, ta však může trvat celý život, již zde. Zůstává: Žijeme v tomto světě, abychom se naučili ocenit život budoucí a svět budoucí. Bude to svět, který jsme si nevybudovali sami a nestvořili sami, ale svět nový, věnovaný Bohem. Svět, který se člověk s radostí vrhne objevovat: Možná trochu jako s radostí přijel na nové místo nebo o tom alespoň snil, když býval mladší. Zde však není sen, ale pevné a jisté zaslíbení. Amen