Naše druhé čtení o králi vyznívá tak, že by žádný král ani být neměl. A skutečně, v předchozí kapitole čteme:

Izraelští muži požádali potom Gedeóna: „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjánců.“ Ale Gedeón je odmítl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“

Vládě Boží se řecky říká theokracie. Když uslyšíte „teokracie“ v rádiu, televizi nebo z úst učenců a mudrců – bohužel, i z úst mnoha duchovních, bude to jen o málo lepší, než kdybyste řekli Josef Stalin, nebo jiné prokleté jméno. Přitom ale, vládá Boží znamená právě to, co jsme slyšeli v dnešní Jótamově bajce: Každý se soustředí na dobré dílo, které sám dělá. Nemusí řídit všechno. A právě že žádný člověk nemusí a ani nesmí řídit všechno. Všechno řídí Bůh a dá se na to spolehnout. To je theokracie, vláda Boží, království Boží.

A člověk se může soustředit na to, co sám může zvládnout, nad čím opravdu může mít kontrolu: Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?

Dá se snadno posoudit, co je jak tučné. Pokud chcete udělat šlehačku, smetana musí mít alespoň třicet procent tuku. A čím více, tím lépe. Oliva, to je nám trochu vzdálené; smetana, tomu můžeme rozumět. Je tu jasné pravidlo, co je horší a lepší. To pravidlo nestanovujete vy, protože vy král nejste – ale Bůh, který i tu krávu stvořil. Je tu cesta, jak udělat olivový olej i třiceti procentní šlehačku a to ve vašich rukou je. Vaše malé království – vašeho olivového sadu nebo třeba stáda krav nebo mlékárny v našem prostředí – ve své oblasti může být nejlepší.

Další stromy poskytují cukr a to, co naši překladatelé zbytečně opatrně překládají jako mošt. Ve skutečnosti to není nic jíného než burčák. Stejně jako u tuku, obě věci se dají změřit. Kolik je ve fíku cukru nebo není neurčujete vy, ale stupnice, která je od Boha krále. Jiná věc je, aby vyrost skutečně fík sladký. Dobrý burčák naopak nedělá jen jedna věc, ale dost přesná rovnováha mezi cukrem, kyselinou a dalšími věcmi.

Není snadné mít opravdu dobré fíky. Fík je divná rostlina. Má plody třeba dříve než listy, opiluje ho vosa, která se nejdřív musí prokousat dovnitř – není divu, že lidé v orientu někdy považovali fík za sídlo zlých duchů; pro nás je v něčem jako z jiné planety. Ale s pečlivostí se dobré fíky dají vypěstovat; dokonce i u nás. S pečlivostí a pokorou můžete mít i dobrý burčák, nemusíte nutně mít nějaký moravský gen. Musíte být pečlivým správcem svého království.

Když máte omezenou oblast odpovědnosti a omezené povinnosti, vaše výsledky mohou být úžasné: Oliva i vinná réva říkají, že jejich plody se uctívají lidé – i bohové. Což znamená, že když zvládnete svou oblast odpovědnosti, lidé jsou v úžasu a říkají: To je pro nás skoro škoda, na nás je to trochu plýtvání. To by mělo dostat nějakou světovou cenu, to by mělo být pro někoho nadpozemského. U lidí, kteří dělají nějaké řemeslo, si možná někdy říkáme: Tak přesně a krásně to možná ani nemusel udělat. I půlka by stačila.

Ano, každá vymezená oblast života se dá dovést k až neuvěřitelné, dechberoucí dokonalosti. Když vezmete ten jeden úkol. Ten ale můžete přijmout jen tehdy, pokud máte v srdci úplný pokoj a klid, že všechny ostatní oblasti řídí Bůh. Že se nemusíte starat o všechno, ale jen o to, co je vám vymezeno. Jako Bůh na počátku dal Adamovi a Evě zdí jasně vymezenou zahardu, kde nebyly úplně všechny rostliny a ne úplně každý tvor.

My ovšem nejsme stromy. Je pro nás velmi těžké přijmout jen jeden úkol na světě. Je pro nás těžké ve všech chvílích věřit, že Bůh všechno řídí. I věřit tomu, že je zde jasná stupnice toho, jak dobré je naše dílo. Trochu jako Kain, když jeho oběť nebyla dost dobrá, řekl si v srdci: Ale tak jsem se snažil! Většina z nás není v ničem úplně nejlepší, tak nějak zvládáme na trojku, nebereme úplně vážně svůj úkol a jeho obtížnost – a tak se cítíme, že bychom mohli řídit všechno, nebo alespoň posoudit, kdo by to všechno mohl řídit. Kdyby k nám stromy přišly, byli bychom možná překvapeni jako ten trnitý keř – ale také bychom pak řekli: No tak dobře, když chete. Ale! Nicméně, spíš se cítíme povoláni zvolit toho nejlepšího člověka.

Raději člověka za krále, než Boha. Protože člověka můžeme (myslíme si) nakonec umluvit, že vlastně, co děláme je skvělé. Proto raději člověka, protože můžeme apelovat na to: Jsi přece můj blízký, příbuzný. Mě bys měl ocenit víc než nějaké neznámé: „Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Pamatujte, že jsem vaše krev a vaše tělo.“

Vláda sedmdesáti Jerubalovců, to vzbuzuje oprávněný strach. Je to jít jako před maturitní komisi: Ten vám bude nakloněn, ale onen úplně nesnáší váš přístup k věci. Je to jako obstát před všemi lidmi: Těžké, někteří jsou úplně jiní jak vy. Jeden král, jedna tvář, toho bychom si snad mohli nějak naklonit. Lidského krále lidé chtějí v naději, že by ho šlo nějak pokřivit. U maturitní komise je důležité si získat předsedu, nakonec. Bůh král neřekne nikomu z osobní náklonnosti: Vlastně je to docela dobré – když to vůbec dobré není.

Při těchto představách však obvykle skutečně „vyšlehne z Abímeleka oheň a pozře šekemské občany i dům Miló, vyšlehne oheň z šekemských občanů a z domu Miló a pozře Abímeleka.“ Vládce si říká: Co po mě chtějí, proč bych jim měl rozumět – co to je za divné lidi, já vůbec nerozumím, co jim vadí. Protože nezná a nemůže znát všechny lidi. A lidé jsou zklamaní; slovy Karla Poláčka: Vypadalo to, že je upřímný – ale nakonec byl falešný. On nám vůbec nerozumí, je to zdrádce. Nejde najít člověka, který by všem rozuměl. Nelze také najít lidi, kterým by se bez nucení a násilí zavděčil jakýkoliv vládce.

Gedeon, Jótamův otec, si vůbec nemyslel, že může být tím, kdo všem rozumí. Kdo se může zavděčit všem. Řekl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“ A přece, Jótam může zmínit něco, pro co mu měli být vděčni a následovat ho: „Můj otec přece za vás bojoval s nasazením vlastního života a vytrhl vás z rukou Midjánců.“ Ten dočasně může vládnout na zemi, kdo nasadí za druhé život, kdo může vytrhnout z rukou nepřátel. Nepochybně. jako dočasný pozemský král je nejlepší ten, kdo dovede riskovat smrt – a ovšem, zabíjet.

Gedeon nebyl úplně normální táta od rodiny; opět v minulé kapitole čteme, o poražených nepřátelích: Poručil svému prvorozenému synu Jeterovi: „Vstaň a zabij je!“ Ale mládenec nevytasil meč, protože se bál, byl to ještě chlapec. Takže to Gedeon pak udělal sám – došlo mu, že není úplně normální člověk, že takhle běžně děti nevychováváme. Uměl smrti čelit a smrt rozdávat – to není celý život. Život je spíš v tom umět dělat dobrou šlehačku. Přes to, pro časy, kdy se musí zabíjet, jeden takový zabiják je ten, kdo v čele stát má.

Pán Ježíš Kristus byl tesařův – ale možná zedníkův – syn. Mistr řemesla. Také mistr léčení nemocí, osvobozování od zlých duchů. Mistr výkladu Písma svatého. On byl ten výborný olej, ta sladkost moudrosti, jako zralý fík. Ony byl ten vinný kmen. Byl plný dobrých plodů. A přece za nás nasadil život proti našemu nepříteli, smrti a ďáblu. On také pošlapal lvíče i draka, on rozdrtil hadovi hlavu. On mohl být v tomto světě skvělým tesařem, lékařem těla, lékařem duše i učitelem, kterého by šlo poslouchat do nekonečna. Místo toho za nás zmarnil svůj život. Svou smrtí naši smrt přemohl.

Pokud máme postavit někoho do svého čela – tak dočasně. Když hoří, ať velí jeden hasič, který se zas tak moc nebojí ohně. Když zabíjíme prase, ať to řídí jeden řezník. Když bychom museli zabíjet lupiče nebo nepřátele země, ať tomu velí zase jiný řezník. A vždy jen na ten čas. Na věky ať vládne ten, kdo je plný dobrých plodů, protože nečiní nic než to, co vidí u svého nebeského Otce.

Ať vládne tesař, lékař, učitel a dobrý pastýř, který je přece největším dobyvatelem, protože dobyl brány pekla. Rozrazil bronzová vrata a železné závory zlomil. Neslibujme si nic od lidských vládců, jen to, že jsou ten keř trnitý. Hasiči a řezníci, vhnodní na tu jednu práci, požár nebo zabíjení. Boží vláda a království Krista, nestranný soud nad našimi slovy i skutky, ve kterém je však i slitování, to je vláda, která vede k životu. Pamatujme: Vláda člověka je tu nakonec jen k zabíjení. To je někdy potřeba, ale není to k životu. Amen