Ti, jenž působí pokoj, jsou syny Božími nazváni již v zákoně, v prorocích a v žalmech. Výrazem syn boží se tam označuje soudce. Bývá to tam však napsáno bez vysvětlení. Nepíše se tam: Synové Boží – tím se myslí soudci. Nejspíše proto, že to čtenářům bylo jasné. A tak zde Ježíš, jako i v jiných svých řečech, připomíná svým poslouchačům, na co se v jejich čase z Písma už jaksi zapomělo nebo co už se jim nehodilo. Vzpomeňme, ve vícero svých řečech říká: Na počátku tak však nebylo a podobně.

Jde totiž o skutečnost, mohli bychom říci, z doby před civilizací, lépe řečeno o základní stav společnosti. Stav, ke kterému se ovšem v mnoha případech věci zase vracejí. Třeba v přistěhovaleckých čtrtích velkoměst, kde lidé nevěřili nebo nevěří stávající policii a soudcům, k nelibosti hostitelské země chodí k vlastním soudcům, kteří na to nemají žádný papír. Ve dvacátých letech v amerických velkoměstech takto sloužil kmotr mafie, dnes třeba v Berlíně nebo paříži to bude soud šaría. Tito soudci mají některé společné vlastnosti: Požívají úcty a obdivu lidí kolem sebe a jsou schopni rozsudek vymoci. Mají úctu a samozřejmou autoritu, která se jeví jako božská. V těchto vlastnostech se podobají Bohu. Proto se užíval termín synové Boží. Syn se v zákoně totiž používá často ve smyslu: Jeden kus určitého druhu.

Netřeba se však vydávat do nebezpečné čtvrti, aby člověk podobného smírčího soudce spatřil. Stačí být na místě, kde je státní autorita podobně daleko. Třeba na delším výletě do hor či jiných pustin spatříme, že člnové výpravy budou mít sklon předkládat své spory tomu, kdo se jeví nejschopnější, kdo má zjevně starost o úspěch celé výpravy. Také v armádě mužstvo raději rozhodne svůj spor raději prostřednictvím někoho ze svých řad, než aby věc hlásilo důstojníkovi. Možná i v dělnické partě to tak bude. Nakonec můžeme dodat, že v pozdní římské říši získali roli smírčích soudců křesťanští biskupové, ke kterým někdy chodili i pohané, protože římským soudům nevěřili. Kdežto u biskupa věděli, že nedbá o zisk nebo o kariéru. Že stojí nad stranami sporu, protože mu jde o vyšší věc. Tedy, trochu jako bůh, jako syn boží.

Aby tedy někdo mohl být smírčím soudcem, působitelem pokoje, především zde musí být vůle jej poslechnout. Vůle ustoupit ze svého nároku nebo uznat svou chybu. Aby tohle člověk mohl udělat, nesmí to pro něj být příliš velká ostuda. Musí být schopen říci: Když mi to říká sám ten a ten, tak není ostuda ustoupit, není ostuda uznat chybu.

Když se patoři pokoušeli urovnat nějaký, nejačstěji rodinný spor v Ženevě za Kalvína, prozíravě posílali spolu s pastorem i někoho z městské rady, někoho z nejbohatších občanů, ze smetánky. Účastníci sporu byli nadšení, že k nim, dalo by se říci, sám pan továrník, pan starosta zavítal na návštěvu a měli daleko větší vůli před ním vypdata rozumě, smířlivě. Je to podobné, jako by dnes na podobnou návštěvu šel s pastorem třeba Karel Gott nebo Jaromír Jágr. Rozhněvaný strýc by pak zřejmě byl schopen říci: Když mi sám Jágr říká, abych se uklidnil, tak já tedy ustoupím. Obdivuhodné je, že si tehdy v Ženevě pastoři dokázali přiznat: My takovou úctu lidí jako jeden z nejbohatších měšťanů prostě nemáme. Že jim nešlo o to působit pokoj bez výsledku, že jim šlo skutečně o výsledek, o urovnání sporu. Pokud na to bude lepší tady pracháč, tak to nechme udělat jeho; hlavně, aby pokoje bylo dosaženo. I když tím přiznáme, že máme menší vážnost, než on.

A to je první ponaučení pro toho, kdo by chtěl působit pokoj: Nejdříve upřímně přemýšlet, koho by lidé skutečně byli schopni poslechnout. Třeba, jako v té Ženevě, dojdu k závěru, že to bohužel nejsem já. Že je zde někdo váženější. Je tu i bohužel ta smutná možnost, že si lidé neváží vůbec nikoho. Mohou být lidé a může být čas, kdy lidé nejsou schopni vidět někoho jako reálně schopnějšího, chytřejšího, silnějšího, než jsou sami. A to i když mají před očima lepší výsledky, větší schopnosti někoho druhého. Ale řeknou si: To je možné jen díky podvodu. Nebo: To je možné jen díky tomu, že na druhou stranu, ten druhý člověk má nějakou charakterovou vadu nebo je méně duchovní nebo něco takového. Ale lepší než já prostě být nemůže, protože nakonec nikdo není lepší než já. To už se pak moc nedá dělat.

Pak bohužel dosáhnout pokoje téměř nejde, pak opravdu lidem zbývá už jen ta vládní moc, které nenese meč nadarmo, která nepřichází s domluvou, ale rovnou s rákoskou. Aby nenastal boj všech proti všem, bohužel i tato krajní moc zde musí být. Státní moc je ustavena od boha. Ovšem působí takový ten římský mír. Jak píše jeden starý autor: Římané vše srovnali se zemí a nazvali to mírem. Pokoj, který působí státní moc, je pokoj hřbitova. Nedovedou-li si však lidé nikoho vážit, nic jiného nezbývá.

Pokud pak přeci jen někdo úcty požívá, je tu hned další potíž: Většinou už toho má dost na starosti na to, aby ještě smiřoval nějaké spory. To se stalo samotnému Ježíši, který káže a uzdravuje každou nemoc v lidu a ještě po něm chtějí, aby rozhodl spor o dědiství: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“, říká Ježíš. Bohužel to není tak, že by si člověk mohl říci: Nemám co na práci, nic jiného neumím, tak bych mohl působit pokoj. Nikdo vás totiž neposlechne. Bohužel to je takto: Dělám tohle, dobře rozumím tamtomu a ještě teď po mě chtějí, abych působil pokoj. A tak, jako všechna blahoslavenství, i toto mluví o úkolu, který je nevěčný, který nejdříve působí trápení a vyčerpání a až s časem přináší blaženost, dobrý pocit z vykonaného díla.

A smiřování sporů je skutečně vyčerpávající. Protože smírce se musí stát třetí stranou sporu, nezbývá mu, než se do sporu nechat zatáhnout, nezbývá mu, než spro skutečně prožívat. Znesvářené strany totiž musí cítit, že jejich spor bere vážně. Pokud soudce přijde a řekne: Vy naděláte, hádáte se o blbosti – kdo mu bude důvěřovat? Soudce musí umět, skoro bychom řekli, prožít hněv obou stran sporu. Jinak ho znesváření nebudou brát vážně. A hněv bere člověku hodně sil.

Oba znesváření pak chtějí smírce získat na svou stranu. Oba doufají, že se jich zastane. Smírce bohužel musí obě strany trochu, nebo i dost podstatně zklamat. Často se nevyhne tomu, že musí obě strany v nečem napomenout, protože mnohdy, ne vždy, ale mnohdy mají díl pochybení obě strany sporu, byť málokdy stejně velký.

Ovšem právě! Málokdy stejně velký díl. A tak smírce obvykle dojde k tomu, že někdo má větší podíl vinny. Někdo je během smiřování sporu spíše ospravedlněn, někdo spíše odsouzen. Nejde so tomu úplně vyhnout, pokud má přijít skutečný pokoj. Protože skutečný pokoj nelze založit než na spravedlnosti. Skutečný pokoj nejde opřít o žádnou lidskou autoritu, ale jen o autoritu Boží. Skutečné rozsouzení nejde opřít o lidská ustanovení, ale jen o práva a povinnosti, které každému člověku podle jeho role a postavení stanovil a udělil sám Bůh.

Ne proto, že ti to říkám já. Ne proto, že to druhý chce. Ale proto, že ti to Bůh uložil, měl si dělat to a to. Nebo proto, že to Bůh zakázal, neměl si dělat to a to. Ne proto, že je druhý tak skvělý, máš k němu povinnosti. Ale protože Bůh jej stvořil ke svému obrazu, protože Bůh nad ním vyslovil své jméno.

A tak, kolik je naloženo na toho, kdo má působit pokoj! Nejdříve vůbec, musí to od něj někdo čekat. Musí být vážen pro své schopnosti, pro to co dokázal – nemá tedy mnoho času, aby ještě rozsuzoval nějaké spory, jenomže právě jen on může, aby to vedlo ku pokoji a ne k pokutám, pendrekům a do vězení. Musí jako člověk umět pochopit hněv obou stran, musí jej umět přijmout za vlastní, nemůže straně sporu říci: To mě nezajímá, jsem povznesen nad tvůj hněv. A zároveň, nemůže zastávat ani jednu stranu, ani svoji stranu, ale spravedlnost Boží. Vlastně se tedy musí dosti připodobnit Kristu: Být obdařen mocí, kompetencí. A přece přijmout alespoň v mysli bezmoc člověka, zmítaného hněvem v nějakém sporu. A při tom, že člověk nese trápení druhého, trápení obou stran sporu, zůstat věrný vůli nebeského Otce, jeho Zákonu. Kdo je způsobilý k takovému úkolu?

Naštěstí, není nám uloženo působit pokoj na celé planetě, není nám uložen světový mír. Ale mnhý z nás, asi ne každý, ale mnohý z nás je alespoň králem malého království. Alespoň menší děti budou k rodičům vzhlížet, jako by člověk byl ten Karel Gott nebo Jaromír Jágr. A svůj spor rodičům přednesou. A na vesnici nebo na malém městě, v malé firmě je možné se stát viditelně schopnějším, než ostatní. Snazší, než se stát vládcem velmoci. V malém světě jde být smírcem, působitelem pokoje. Zahrnuje to nést bezmoc a vyčerpání hněvu obou stran a přece zachovat věrnost právům Božím. Ve svém malém světě může být mnohý působitelem pokoje, být jako syn boží. Amen