Neboť oni uzří Boha. Písmo mnohokrát připomíná, že Boha nelze vidět. Kdo by se v vírou seznamoval úpně poprvé, možná tohle by si z Písma vzal jako to hlavní moudro, hlavní poučení: Boha nelze vidět. To je ta víra, která hlásá neviditelného Boha. Když Římský generál Pompeius v roce 63 před Kristem dobyl Jeruzalém, nedovolil chrám zničit, nebo z něj cokoliv vzít. Ale proti všem zákazům vešel do velsvatyně, aby se přesvědčil, že tam opravdu není žádná socha nebo jiná posvátná věc. Pak nařídil, ať je chrám znovu posvěcen a bohoslužby pokračují. Skutečně, tito uctívají neviditelného Boha, přesvědčil se. A je to tak dobře.

Ale co je na tom dobrého? Bere se to jako samozřejmě dobrá věc, že Bůh není vidět. Ale proč? Nejlépe to asi uvidíme, když si vzpomeneme na příběh se zlatým teletem, které vyrobil Áron, když se Mojžíš dlouho nevracel s hory, kde se s neviditelným Bohem setkal. Izraelci řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Pokud by byl Bůh vidět, můžete na něco ukázat a říci: Tomu se všichni klanějte, Zde si to lidé řekli mezi sebou, o pár století dál už to všem řekne král Jarobeám. A nebylo to porpvé: Už na začátku dějin v Babylóně říkají obyvatelé: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Pokud by byl Bůh vidět, vždycky může někdo ukázat prstem: Tomuhle se klaňte, tomu služte. Pokud vidět není, může každý říci: To je jen kus dřeva, kamene nebo zlata. Tomu se klanět nebudeme a tebe poslouchat nebudeme. Pro toho generála Pompeia, který se celou dobu pohyboval ve světe mocenských bojů a sám byl jeden z nejlepších, jak se říká, techniků moci, muselo být velké osovobození, velké ulehčení na srdci, když poznal: Opravdu je neviditelný Bůh.

Má to ovšem i druhou stránku. Když není Bůh vidět, co se o něm dá vůbec říci jistého? To zřejmě pořád bude ta nejčastější odpověď, proč lidé nechodí do kostela, proč nejsou součástí církve: Je tam to dogma, mluví se tam příliš jistě. Boha ale přece nikdy nikdo neviděl, co se o něm dá říci jistého. Ostatně i ti Izraelci na poušti stále opakovali: Proč jste nás vyvedli do této pustiny? Jakým právem? Mluvil s vámi Bůh doopravdy? A nebo je to celé složitější, nedá se říci nic jistého. A docházíme k jiným slovům, které se v Písmu opakují také docela často: Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. Protože o neviditelném Bohu nikdo nemůže říci nic jasného, nakonec nejlépe sloužit svým přáním a potřebám.

Jenže když si člověk vybere nějakou svou potřebu, nějaké své přání a je to živí a obsluhuje, tím se toto přání neuspokojí. Ale bude stále růst, jako obludný otesánek. Jak praví přísloví: Upír má dvě dcery: „Dej! Dej!“ Kdy má člověk dost moci, nebo dost slávy, nebo dost peněz? Nebo kdy k sobě najde už ten opravdu ideální protějšek, na kterém mu už nic zásadního nevadí? Nebo kdy předčil všechny lidi poznáním a už ho nikdo nezaskočí otázkou, už není žádná oblast, kde mu věci nestále nepasují dohromady? Dobře řekl kazatel: Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Služba vlastním přáním bude člověka štvát do nekonečna. Takže možná se člověk odmítne klanět nějaké soše, na kterou dav nebo král ukazují prstem. Ale modlám ve vlastním srdci obětuje všechno.

Takže by bylo dobré uzřít Boha. Aby se člověk neklaněl modlám Babylónu i aby nebyl štván vlastními vášněmi, aby se neklaněl démonům v pokojíčku svého srdce. Jak toho dosáhnout? Odpověď je v samotném našem prvním čtení. V tom čteme dvě zdánlivě protikladné věci: A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. A zároveň, na konci, sám Bůh říká: Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo. Jak tomu rozumět?

Ve stanu setkávání dostával Mojžíš příkazy od Boha. A v tom smyslu mluvil Hospodin s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. Boha nelze vidět. Ale od začátku lze jasně vidět Boží příkazy. Od začátku dává Bůh jasně najevo, co od člověka chce. Už na začátku Bůh řekl: Ploďte se a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji. Už na začátku Bůh říká Kainovi: Kde je tvůj bratr? Tedy: Je někdo o koho se staráš, kdo se o tebe může opřít. Na hoře Chorébu, při sepsání zákona, dosti přesně Bůh člověku řekl, co od člověka očekává. Nelze spatřit Boha, ani zcela vypovědět, jaký je Bůh. Ale jasně vidět lze, co Bůh od člověka čeká. Jak končně píše apoštol Jan: V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.

V tento poslední čas jsme však dokonce spatřili Boha tváří v tvář. Kristus řekl Filipovi: Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Spatřili jsme toho, kdo že Boží přikázání naplnit jde. Spatřili jsme toho, kdo je plnil do detailu. Kdo přijíždí do Jerizaléma na oslátku, prostě proto, že tak je to psáno u proroka Izajáše. Viděli jsme Krista, který sám sebe obětoval za hřích, aby naplnil Boží spravedlnost.

Nelze vidět Boha, ale zcela jasně lze vidět jeho vůli. Dav nebo král ukazují k nějaké modle, aby nás něco sjednotilo. Člověk se nemá stát povstalcem a musí dodržovat, co se přikazuje, pokud to není proti Božímu zákonu. Ale v těch modlách nemá vidět smysl, má vidět Boha, který je nade vším, jehož přikázání jdou dál, než čemu se lidé klaní.

A člověk nikdy nebude bez přání, vždy bude mít nějaké potřeby. Ale nemůže z nich udělat konečný cíl svého života. Vždy, při všem, za čím jde jeho srdce, se musí omezit přikázáními Boha, která miří dál, než je okamžik v životě člověka.

Čisté srdce má ten, kdo dovede rozeznat, v čem na něj lidé tlačí a co je skutečná spravedlnost a Boží záměr. Čisté srdce má ten, kdo dovede rozeznat svoje přání a vůli Boží. Kdo dovede rozeznat, že tyto dvě věci se někdy rozcházejí. Čisté srdce má ten, kdo není člověk dvojí tváře. Amen