Milordenství, tak to je jasné. To můžeme jít domů. Kdo by měl něco proti milosrdenství? Můžeme snad dodat, stejně jako u předchozích přikázání, že řecké myšlení, vládnoucí Ježíšově době, pokládalo lítostivost spíše za slabost, vadu charakteru.

Ovšem tedy spíše lidé učení a lidé, kteří se s nostalgií ohlíželi za staršími dobami. Lidé prostší, spíše chudší, na slovo milosrdenství slyšeli už tehdy. Diktátor Julius Caesar nastupoval zhruba se slovy: Nastává věk milosrdenství, čas odpuštění. Myslel hlavně odpuštění dluhů, ale i odpuštění nepřátelům, kterého byl i skutečně schopen. A další císaři – diktátoři – po něm často nastupovali s podobnými slovy; někdy to bylo i na mincích, vyražených na počátku jejich vlády: Nastává čas milosrdenství.

Nicméně, to bylo slovo pro davy, pro masy. Postoj urozených byl spíše: Každému, co si zaslouží. Každý ať svoje dluhy platí. A ono to ovšem dává docela smysl: Uvažme: Pokud milosrdenství je to nejdůležitější, pokud je to povinost, tak je pro většinu lidí nejlepší říci: Já jsem ten, kdo potřebuje milosrdenství. Já jsem ten, komu se musí odpustit. Jeví se rozumější být spíše ten, nad kým je třeba se slitovat, protože ten má nárok. Ten, kdo má být milosrdný, má povinnost.

Současná světská teorie dobočinnosti, alespoň jak se třeba vyučuje v tzv. sociální práci, došla tímto směrem ještě dál. Když řeknete na vysoké škole milosrdenství, spíše se nad vámi pousmějí: Milosrdenství, to je strach o sebe, který člověk promítá do druhých. Tedy opět, charakterová vada.

Po pravdě řečeno, Ježíš v dnenším blahoslavenství ale říká přesně právě tohle: Milosrdní vidí svou nouzi ve druhých. A vyhlašuje to za blahoslavené.

Ale zpět do naší doby. Ta tvrdí: Potřební nepotřebují lítost, oni mají nárok. Ostatně svého času toto bylo často slyšet od samotných potřebných, svého času to snad říkal skoro každý, komu bylo třeba milosrdenství: Nechci soucit, nehci lítost. Já jsem si ovšem u toho vždy říkal: Proč by pak ale, při vší ústě, pro tebe měl někdo něco dělat? Proč? Protože nějaká nouze znamená automaticky nárok. Být na tom špatně, být nemocný, zmrzačený a tak podobně je samo o sobě ctnost.

Odpůrci milosrdenství v antice a někteří moderní myslitelé tak přeci jen na něco kápli. Už ve starém Římě, kde císaři promlouvali k lidu o milosrdenství, časem skoro nikdo nepracoval. Větší část obyvatel města si chodila pro mouku na příděl mouky, na který měla nárok. Časem už se to lidem zdálo málo milosrdné, že ještě musí péct a rozdával se rovnou hotový chléb. A přibyly ještě hry. I v současnosti věci mnohde směřují k tomu, že jaksi přibývá potřebných a ztenčuje se počet těch, kteří jsou s nimi solidární, tedy vše platí.

Ostatně, jako křesťané jseme se tím jistě vícekrát setkali: Jste křesťané, takže musíte dát, máte povinnost. Máte povinnost mi dát peníze, i když mě vidíte poprvé, protože já mám problém. Nebude to ovšem jen člověk z ulice, jako křesťané bychom té nebo oné organizaci měli dát nižší nájem nebo ho třeba po nějakou dobu nechtít vůbec – na našich sborech jsem viděl vícero takových smluv – protože milosrdenství.

O milosrdenství totiž právě nemluví jen Ježíš, ale také Cézar. Už v řeckých obcích, v malém, to byl často tyran, který se obracel k lidu s tím, že ti, kdo mají víc, musí být k většině milosrdní; stejná byla nauka čínských císařů, kteří měli zvláštní zášť k obchodníkům a řemeslníkům a pokládali se za ochránce rolníků. I ve starém Rakousku se císař stavěl do role toho, kdo je na straně seláků, poddaných, proti místním šlechticům.

Na rozdíl od samovládců, Ježíš neříká: Blaze potřebným. Blaze těm, kdo potřebují milosrdenství. Ale: Blaze milosrdným. Blaze těm, kdo se cítí, že mohou pomoci. Ano, blaze těm, kdo to všechno platí. Ostatně, můžeme vzpomenout na příhodu s chudou vdovou, která do chrámové pokladnice vhodila poslední haléř: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku.“ Nad vdoviným haléřem by se moderní teoretici milosrdenství zhrozili, chrám měl samozřejmě dávat jí. Ježíš to vidí jinak: Blaze těm, kdo se pokládají za schopné něco dát, nějak pomoci.

Máme tu tedy moderní nauku, která dělá z nouze ctnost. Která oslavuje bezmoc, protože kdo nic nedělá, nic neskazí. A která ovšem vždy potřebuje Cézara nebo čínského císaře, aby pro lid vyždímal z těch, kteří mají. Máme tu pohany, staré i nové, kteří oslavují činorodého, odpovědného člověka, kteří nevěří v Cézara, protože mají staré bohy. Říkají sice, že slouží jen sami sobě, ve skutečnosti však slouží svým vášním. A nemůžeme je tak pokládat za svobodné.

A pak máme Krista a skutečně milosrdné. A skutečné milosrdenství vychází z toho, že člověk slouží Bohu. A ovšem dochází mu, že jeho služba Bohu není dokonalá. Že ve skutečnosti ne vždy sleduje Bohem stanovený cíl, ale že někdy slouží spíše svým vášním – byť by to byla třeba „jen“ lenost.

Takový musí přiznat: Já nejsem nadčlověk. Já jsem ve skutečnosti mnohdy otrok hříchu, otrok nerozumnosti. Já doufám, že nade mnou někdy Bůh přivře oči, že nad mými selháními povzdechne a mávne rukou. Nemá žádnou povinnost, samozřejmě. Ale doufám, že to udělá. Ba vím, že to mnohokrát udělal.

Takový pak stejně jedná s těmi, vůči kterým je zrovna v nějaké životní chvíli v postavení silnějšího, rozumějšího, schopnějšího. Slitovává se samozřejmě vždy silnější nad slabším. Slabší samozřejmě nemá jak být milosrdný k silnějšímu. Řekl bych nakonec, že i ta chudá vdova, co dala poslední haléř, se cítila silnější, než chrámoví kněží. Jak alespoň člověk některé starší paní poznal, řekl bych, že si řekla u sebe: To je hrozné, tedy je u chrámu pobořená zítka, já dám haléř, ať to opraví. Řekl bych spíše, že to byl druh vdovy, kterého se kněz spíše trochu obává.

Milosrdný si totiž úplně neuvědomuje svoji situaci. Té vdově nejspíš úplně nedocházelo, že je chudá. Tak také v podobenství o ovcích a kozlech si milosrdní vůbec neuvědomují, že Krista někdy viděli nahého, nemocného, hladového a ve vězení. Úplně zapoměli, že mu někdy pomohli, nepokládali to za to nejdůležitější.

Milosrdenství není něco, co člověk dělá cíleně. Ale, dalo by se říci, něco, co člověka zdržuje na cestě. Stejně jako náše osobní přestoupení a naše osobní opomenutí zdržují postup Božího království (a mi to víme), tak naše milosrdenství je to, co nás zdržuje od našich původních plánů, od budování něčeho dobrého, od spravedlnosti. Ale, jsme pohnuti lítostí. Vzpomeňme na Krista: Ten vysloveně říká, že vyšel, aby kázal. Zdůrazňuje vícekrát, že musí navštívit ještě další města a včas dojít se svým poselstvím do Jeruzaléma. Ale pak je mu lidí líto, vždycky se někde zdrží. Stejně tak Samařan z jeho podobenství dělá byznys, jede někam za obchodem, ale holt u cesty tam někdo leží. Tak ho dá na léčení do hospody, pokračuje za svým cílem s tím, že případně cestou zpět doplatí náklady léčení.

Milosrdenství není povinnost. Ale to, co člověk dělá při svých povinnostech. Starat se o příbuzné, o sousedy atd., to není milosrdenství. To je ten hlavní cíl, povinnost. Kdyby Samařan pomohl Samařanu, Ježíš by o něm nevyprávěl podobenství. Když dnes přijedete k autonehodě, máte ze zákona povinnost poskytnout pomoc a dobře tak: Ten člověk je spoluobčan. Samařan pomohl nepříteli: Vida, Žid v nouzi, teď už asi není tak chytrý. No, co se dá dělat, poďme ho naložit na osla.

Závěrem si tedy kladu otázku, zda vůbec člověk může být milosrdný cíleně, zda se může stát milosrdným o své vůli. Vzpomeňme, ti v podobenství vůbec nevěděli, že jsou milordní, dozvěděli se to až na posledním soudu. Člověk má předěvším znát a plnit své povinnosti k blízkým, má „napnit zemi a podmanit ji“, jak jsme řekli vícekrát. Má znát svého Pána. A pak mu dochází, že sám své povinnosti zcela neplní. Že sám potřebuje přimhouření oka.

Milosrdenství je všechno to, co děláme s jistým povzdechem. Když třeba jednáme se staršími lidmi a řekneme si u některých poštilostí: No, ale já jednou také budu starý. Když jednáme s mladšími lidmi, a řekneme si u některých jejich pošetilostí: No, taky jsem byl mladý. Když jednáme trpělivě s člověkem zaslepeným a řekneme si: „No, mě to taky vždycky nemyslelo jasně.“ Jako Bůh ve své síle je shovívavý, tak také my buďme především silní, abychom mohli být také shovívaví. Jak řekl Kristus: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Amen