Blaze těm, kdo jsou pronásledováni. Ale důležité je, proč: Pro spravedlnost. Kristus k tomuto blahoslavenství, k tomuto jedinému blahoslavenství, připojuje podobenství o soli země a o světle, aby bylo jasné, co se jím myslí. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni, protože jejich dobré skutky svítí před lidmi.

Toto blahoslavenství se jinak dá překroutit, zneužít a také zneužíváno je a bylo. Nejzřetelněji je to vidět na různých sektách. Sekty často svým následovníkům ukládají nějaké pravidlo, jehož dodržování člověka bezpečně oddělí od ostatních lidí. Které vzbuzuje úžas a hněv lidí, pro lidi mimo sektu jste zcela nepřijatelní. A nezbývá vám jiné společnství, než ta sekta. Nejste v tom společenství ani tak proto, že byste druhé milovali jako bratry a sestry, ale protože vám žádní jiní lidé nezbyli.

Asi nejznámějším příkladem jsou tzv. Svědkové Jehovovi a odmítání krevní transfůze – včetně pro vlastní děti. Co je tohle za lidi, řeknou si všichni. Dále odmítání vánočních svátků; jediného křesťanského svátku, který dosti prožívají i pohané, který je stále jakousi branou, prvním krokem ke křesťanství. Tou radostí, která bude pro všechen, skutečně pro všechen lid. Co to je za lidi, když neslaví ani vánoce. Pravý důvod takových pravidel je vytočit, rozčílit všechny lidi kolem a získat vytoužené pronásledování i bez těch skutků spravedlnosti. Které ostatně Svědkové Jehovovi a jim podobní odmítají konat, protože stejně brzy nastane konec světa, takže ani nemá cenu konat něco dobrého.

Podobné to bylo v pozdním středověku s odmítáním přísahy u Valdenských nebo, bohužel i, Českých bratří: Tato doba často stála na čestném slovu; smlouvy se uzavíraly podáním ruky. Odmítáním přísahy říkáte: Odmítám se k čemukoliv zavázat, odmítám přijmout jakoukoliv povinnost. Nebo s odmítáním úřadů, spojených s násilím – což jsou vlastně všechny úřady. Bylo to opět v době, kdy se ještě s majektem a postavením pojily i nějaké povinnosti. Např. očekávání, že člověk na vlastní náklady bude zajišťovat obranu a bezpečnost druhých. Odmítáním úřadu člověk říkal: Nic pro vás nehodlám udělat. Není divu, že pak nebyl zrovna oblíben.

Někteří staří, dnes již zesnulí, my vyprávěli, jak ve své době při konfirmaci podepisovali, že nikdy nebudou kouřit, tancovat a hrát karty a že svůj slib dodrželi. Opět dost svévolná věc v době, kdy se bez těchto věcí neobešel společenký život a každý, kdo se slibu držel, všude hned vyčníval. Ten slib přitom nezavazoval k žádnému dobrému skutku; tím, že člověk netancuje, nepomáhá žádnému trpícímu ani nic užitečného nezbuduje v tomto světě. Jen a pouze působí mezi lidmi zvláštně.

Že jsme pronásledováni, zkrátka automaticky neznamená, že jsme spravedliví. Pronásledování pro spravedlnost nastává tehdy, když nás lidé nenávidí za to, co sami pokládají za správné. Za to, o co sami usilují.

Apoštol Jan píše: „Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali. Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé.“ Kain zabil Ábela, protože Ábel přinesl Bohu milou oběť. Protože se Ábelovi povedlo, o co sám Kain usiloval – a čeho, jak mu sám Bůh říká, mohl časem sám dosáhnout. A z toho vzchází skutečné pronásledování pro spravedlnost: Děláte něco, co sice lidé pokládají za dobré, ale o čem si namlovají, že to není možné. Pronásledování pro spravedlnost přichází, když zvedáte normu. Když se vám podaří naplnit ideál ostatních lidí.

Když čteme pohanské autory z doby první církve, u všech najdeme nostalgii po časech starých římanů: Tehdy ještě lidé byli věrní v manželství a v přátelství, tehdy ještě ženy měli nějakou důstojnost, tehdy ještě platilo slovo a lidé plnili své povinnosti. Obdivuhodná doba, psali průměrní spisovatelé toho času. Ale dnes už se samozřejmě takhle žít nedá. A v ten čas se objevili křesťané, kteří ukázali, že i když se píše rok 200 po Kristu, stále jde žít jako tito bájní staří Římané a navrch k tomu být ještě odpouštějící a milosrdní. Aniž by o to usilovali, světu kolem nich říkali: Ne, je to lež. Ve skutečnosti vám nic nebrání být stejně mravní jako vaši slavní předkové, jde to i teď a tady, v roce 200. Problém není v době, problém je ve vás. Pouhým příkladem vlastního života říkali křesťané svému okolí: Lžete sami sobě. Nenávist, kterou tím vzbudili, musela byla strašná.

Opět jeden ze spisovatelů té doby říká: Křesťané neporušují žádné zákony, nepodvádějí. V mnoha ohledech jsou dokonce mravnější než průměrný člověk. Ale, všichni je nenávidí, protože jsou to nepřátelé lidství. Co se myslelo tím lidstvím? Právě ta shoda: Člověk je člověku vlkem, takže není možné jednat správně. To lidství byla shoda lidí v beznaději. To lidství znamenalo vzájemné omlouvání sobeckého chování: Jinak to holt nejde, taková je doba.

Tento spisovatel si zrovna nic nevymýšlel. Jinak byli křesťané osočováni z kde čeho, třeba z požírání nemluvňat. Proč? Protože se ujímali novorozenců, pohozených pro nepotřebnost někde pod mostem a přijímali je za vlastní. A právě, lidé se ptali: Proč by tohle někdo dělal. Nedá se nic dělat, některé děti musí být pohozeny, protože se o ně nelze postarat. Pokud se jich někdo ujímá, nemůže mít jiný, než nějaký hrozný důvod. A nebo! A nebo prostě nebyla pravda, že je nutné pohazovat děti. Křesťané dokázali, že se o ne postarat jde. Pouhým činem spravedlnosti usvědčovali svět z hříchu. Zášť světa byla strašná.

Zároveň, nebyla nastálo. Kristus říká: Budou vás tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám. Ale na konci: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Jak to tedy je: Budou nás tupit, nebo vzdají chválu? Obojí se dělo souběžně. Církev od počátku samozřejmě získávala nové lidi, které často přivádělo právě chování křesťanů. Časem byl větší počet těch, kteří si uvědomovali: Tito lidé jediní přinášejí nějakou naději, tito lidé jediní mají nauku, která drží pohromadě, která dohromady dává smysl. Tito lidé jediní nežijí jen pro sebe, ale i pro další pokolení. Jenom zde je budoucnost.

Jak být tím městem, které leží na hoře? Podívejme se, jaký řád dal Bůh světu, co uložil člověku vzhledem k jeho věku, pohlaví a postavení. A pak se podívejme, o čem lidé říkají: Ale to už dnes, v roce 2025 nejde. A ukažme, že to jde, bez ohledu na dobu, protože Bůh zůstává bez proměny. Nedivme se, že tím vzbudíme nenábist. Nebojme se však také, že se tak staneme světlem, které povede dobu kolem nás do budoucnosti. Jediným světlem v čase beznaděje, v čase bez budoucnosti. Amen