Poslední ze tří pokušení na poušti. O všech Ježíšových pokušeních – ale vlastně vůbec o každém pokušení, které na člověka přichází, můžeme říci: Co ďábel říká, říkal před ním i Bůh. V minulém pokušení to ďábel i připoměl: Je přece psáno, vždyť Bůh sám to řekl. Ďábel ovšem, jako i minule, vždy z těch Božích slov něco vypustí, ubere. Středověcí bohoslovci o ďáblu někdy trefně říkali, že je jako opice. Sám nic vlastního nevymýšlí, jen pitvorně opakuje. Ano, ďábel nemá vlastní myšlenku, jen pokřivuje či zpochybňuje věci Boží.

Všechna lidská přání jsou původně od Boha. Bůh člověka stvořil, proto si člověka ani nemůže přát nic, co by do něj Bůh nevložil. Kořen všech lidských přání je dobrý.

To si však často neuvědomujeme. Svá přání někdy považujeme za jen a jen svá. Pokládáme svá přání za něco, co jsme sami vytvořili. A proto k nim chceme dojít vlastními silami, bez pomoci Boží. To se však časem vždy ukazuje jako nemožné. V tu chvíli může ďábel říci: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“

Z dnešního příběhu vidíme, že na tom Ježíš byl skutečně ve všem jako my, kromě hříchu. Že i u něj byla chvíle, kdy necítil, že by jeho přání měla nějakou souvislost s Bohem, s jeho Nebeským Otcem. Protože kdyby se tak na jistou chvíli necítil, nemohl ho ďábel pokoušet.

Ježíš hlavou věděl, že všechna přání jsou od Boha – nám by to ostatně také mělo dojít. Ale vědět, co je správné je něco jiného, než cítit. My také víme, co vede k dobrému, co má budoucnost. Víme hlavou. Srdcem cítíme často něco jiného. Ale i to Ježíš zažil před námi, ani v tom se od nás nelišil.

Něco jiného věděl a něco jiného v tu chvíli cítil. To je znát z jeho odpovědi: Je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Ne co já zrovna chci nebo cítím, ale co je psáno. Dalo by se říci: Hlavou, ne srdcem porazil Ježíš pokušitele na poušti.

V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Ďáběl sliboval Ježíši království a jejich slávu. Když se Ježíš odmítl poklonit stvoření místvo Stvořiteli, když se odmítl poklonit satanovi, dostal pak skutečnou slávu: Ne lidé, ale dokonce andělé ho obsluhují jako krále. Nevíme, zda se to stalo v tu samou vteřinu, co ho ďábel opustil nebo až třeba za pár hodin či dnů potom. Nicméně, když odmítl pokušení, běh věcí se vrátil zpátky na trasu, zpátky na koleje. Co mu ďábel falešně sliboval, to pak dostal skutečně. Ježíš mířil ke královské hodnosti a ke slávě a když odmítl pokušení, věci pokračovaly, jak měly.

Ano, jak měly. Vraťme se k tomu, že člověk si v jádru přeje, co mu Bůh chce dát – co mu zaslibuje. O Kristu je pak psáno: „Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka.“ To pak neplatí jen pro Krista, ale v omezené míře i pro nás. Člověk má chtít vládnout – na tím, na co dosáhne a co mu náleží. Především má vládnout nad sebou, nenechat sebou vláčet svými okamžitými pocity a potřebami. Má vládnout na tím, co je v jeho moci a dosahu. To je moc Bohem zaslíbená. Taková moc je i podmínkou toho, že člověk může vysvobodti ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Vládnout nad tím, co je v mém dosahu je podmínkou toho, aby se o nás mohl někdo opřít, abychom k někomu mohli vztáhnou pomocnou ruku. A být tím, o koho se druzí opírají, to je ta pravá sláva. Amen