Druhé Ježíšovo pokušení se odehrává na vrcholku chrámu. Ježíš zřejmě hledí z okraje ploché střechy chrámu do hloubky asi třiceti metrů rovnou na nádvoří. Lidé to mají s pobytem ve výškách různě. Lidé, kteří se výšek bojí, popisují svůj strach dosti často tak, že mají strach, že je něco popadne a skočí dolů. Nebo že udělají nějaký neopatrný krok a spadnou dolů.

Nemají ani tolik ztrah z pádu stavby, na které stojí nebo ze seustí svahu. Ale z toho, za co nesou odpovědnost sami: Jeden pohyb může nakonec rozhodnout o celém životě. Jedna vteřina, která by jinak prostě bez povšimnutí uběhla jako tisíce dalších, může najednou způsobit, že život pokračovat nebude.

Nemálo lidí však takové situace, kdy jedna vteřina může způsobit hodně, vyhledává. Skoro každý aspoň někdy rád jede rychle autem, kde jedna vteřina může zabít asi nejspolehlivěji. Mnoho lidí rádo lyžuje, tam také okamžik může mít následky. Větší polovina lidí, alespoň někdy, ráda riskuje.

Ta větší polovina zahrnuje větší část mužů až do stáří a větší část mladých lidí obecně. Mohli bychom tím směrem pohodlně pohrozit prstem – kdyby tomu nebylo tak, že zbylá část lidí, ve své většině, o nebezpečí alespoň nějak sní. Sleduje nebo čte knihy, kde je nějaké ohrožení. O všech možných vraždách a dalších nebezpečích, které jsem ve zpravodajství zcela přehlédl, jsem se dozvěděl od starších lidí, hlavně od žen. Nebezpečí, osudové okamžiky, lákají nějak skoro všechny lidi.

Už jen proto, že jistá touha po riziku je skoro v každém, je necitelné lidem určité riziko upírat – zvlášť mužům, zvlášt mladým. Hrdinu na obrazovce či v románu budeme sledovat se zaujetím. A pak se otočíme na vlastního člověka: Ale ty tohle dělat nesmíš. To v posledu znamená: Ty nejsi tak dobrý, ty na to nemáš.

Dobří rodiče proto musí snést a strpět, že děti zkusí i něco ne úplně bezpečného, například. Dobrá žena má pochopení, že muž trochu riskovat musí. Výsledky pro to svědčí: Horší úrazy obvykle mývají opečovávané děti, které někde spadnou poprvé ve dvanácti letech – protože padat neumí. Muži, kteří nemají možnost občas udělat něco maličko nebezpečného, malomyslní a hořknou. Strom se pozná po ovoci – a chránit své blízké naprosto od všeho rizika dobré ovoce nepřináší. Není to tedy projevem lásky, i když by se to na první pohled mohlo zdát.

Riskantní chvíle, jak jsme řekli, dávají člověku pocit, že je ten čas důležitý, že je na živu. A že jeho jednání má nějaký dopad. Proč se nakonec pro něco rozhodovat, když to jde všechno vrátit. Jeden den se rozodnu, že se vydám na cestu, druhý den si to ale rozmyslím, jde to přece. Nakonec nevyjdu nikdy nikam.

Proto satanovo pokušení není něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Ostatně, nic nad čím se dá mávnout rukou, není skutečné pokušení. Navíc, Bůh sám k riskantním věcem vyzývá. Četli jsme přece: „I řekl Hospodin Abramovi: ‚Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.‘“ Opustit své zázemí i dnes může dopadnou velmi špatně, tím spíše v čase Abrahamově, kdy váš klan byla ta vůbec hlavní bezpečnostní záruka. Satan tedy míří hluboko, když cituje z Žalmu 91: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!

Necituje ovšem přesně, vynáchává část: „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.“ Na tvých cestách. Jde tedy o to, že člověk špatně došlápne. Nikoliv, že skočí z třicetimetrové budovy.

Na cestách lidé překonávali pouště, hory a jiná pustá místa. Zvrtnou si nohu v pustině, to také může znamenat smrt – hladem a žízní, protože se z pustiny nedostanete k žádnému sídlu. Bůh v Písmu lidi spíše musí vyzývat, aby udělali něco trcohu riskantního, protože k cenným cílům se bez určitého rizika dojít nedá. Riziko nemá způsobit, že člověk ztuhne, ustrne ve strachu. Nemá před člověkem stát jako stometrová zeď, kterou nelze překonat. Zároveň, nebezpečná chvíle není ten cíl, ten leží až za ní. Cílem právě není v nebezpečí zjistit, zda Bůh existuje, zda je s námi – to máme vědět už před cestou.

Ano, to je otázka: Je cílem to nebezpečí, eno to, co leží za ním? Je to pěkne vidět třeba na přítupu různých kultur k válce. Zde můžeme jako dobrý příklad uvést i pohany: Staří Řekové byli dobří válečníci – ale ve skutečnosti ještě raději měli své olivové háje a vinice, své hospodářství. A tak do válek vycházeli kompletně oblečení v brozové zbroji a bojovali tak, že jeden kryl štítem druhého. Protože se pak zase chtěli vrátit na svou farmu. Kdežto jejich nepřátelé bojovali nněkdy i téměř nazí a každý sám za sebe, protože ta chvíle boje, to byl cíl života. Největší důraz na to, aby se ve válce člověku pokud možno nic nestalo, klad křesťanský středověk. Ze západní Evropy je dokonce doloženo, že lenní páni nutili sedláky, aby si pře zimu vyráběli drátěnou košili, což bylo velmi nepopulární – ale pak se hodila. Muslimové bojovali nalehko – protože smrt v boji byla ten cíl, výraz Boží přízně. Stejně tak Aztékové i jiní indiáni bojovali nalehko. Protože smrt v boji byla cíl, ten boj byl cíl.

Bůh je s námi – především pokud máme na hlavě helmu. V boji, nebo na stavbě, nebo v lese při kácení stromů. Bůh s námi i na té skále – především pokud lezeme s jištěním a všechny úvazy a karabiny předem důkladně zkontrolujeme. Bůh s námi, když pracujeme s kyselinou – především tehdy, pokud máme obličejový štít. Bůh s námi i na lyžích, pokud máme seřízené vázání. A Bůh s námi i v autě, pokud se na křižovatce dobře rozhlížíme.

Otázka totiž zní: Chceš se v nebezpečí teprve přesvědčit, že Bůh je a že se o tebe stará? A nebo už to dávno víš a podle toho žiješ. Otázka zní: Je tvůj cíl slavně zahynout? A nebo se navrátit pod strom, který jsi sám zasadil. Otázka zní: Máš takové smýšlení, podle kterého se má Bůh z celého světa zaměřit jen na tebe jediného, na tobě jediném dokázat svou moc, takže pošle anděly, když se řítíš dolů z třiceti metrů? A nebo jsi to ty, kdo hledí vzhůru k Bohu s prosbou o ochranu, protože jdeš jeho cestou směrem k jeho dobrým zaslíbením:

„Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří, do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.“ Amen