„Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí“, uvádí dnešní evangelium. Ježíš se postil jinak, než bylo obvyklé. Podobně máme v Písmu popsán jen půst Mojžíšův, před tím než obdržel Zákon. A pak půst Elijáše, největšího proroka staré smlouvy. Zdá se tedy, že Ježíšův půst je výjimečný a není určen k přímému následování. Je to znamení, kterým ukazuje, kam ža je možné dojít. Ne něco, co bychom mohli hned stejně udělat. Podobně třeba, jako jeho chůze po vodě.
Jak vypadal normální půst? Dá trochu práci vůbec najít nějaký popis půstu v Písmu, nicméně jde to. A vidíme, že třeba v době Davidově spočíval půst v tom, že se přes den, za světla, vůbec nejedlo a nepilo. Doslova vůbec nevzali do úst. Najedli se po západu slunce a to zcela běžně, jako jindy. Tedy stejně, jako dnes mohamedovi následovníci dodržují měsíc ramadán. Méně známo už je, že tak půst chápu i dnešní židé.
Ovšem Matouš jasně uvádí: „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí“. Tedy, nenajedl se ani po západu slunce. Potvrzuje to evangelista Lukáš se svou typickou věcností: „V těch dnech nic nejedl“. To je právě jiné, než jak vypadal půst normálně. Co je zvláštní, postit se tak, že se nejí vůbec, je vlastně jednodušší:
Když totiž člověk vůbec nejí, tak kolem třetího dne přestane mít hlad. Tělo totiž začne trávit vlastní tuk, časem pak i svalovinu. A mimochodem, je trochu problém pak takový půst přerušit, protože právě člověk nemá hlad a jídlu odvykl. Kdežto když se každý večer nají, tak tím se chuť k jídlu obnoví a člověk tak má v těch dnech pořád hlad. Tedy půst přerušovaný je mnohem těžší.
Co se Ježíš při svém extrémním a zároveň snadném půstu zjistil: To, co nám sám později říká: Život je víc, než pokrm. Když člověk den nejí, neumře. Zdravý člověk přežije bez jídla měsíc. Známý rekord bez jídla z roku 1966 je 382 dnů zcela bez jídla, tedy víc, než rok. Dodejme, ře rekordman měl na začátku 207 kilo, na konci nromálních 82. Ježíšův půst i tento zmíněný rekord je trochu něco jako cesta na měsíc: Dozvíme se, že to jde. Něco, co se nám zdá jako hranice života, ve skutečnosti hranice života není. Může být časem základna na měsíci? Může. Spočívá život člověka v tom, že jí třikrát denně? Zdálo by se, že ano. Ve skutečnosti ne. A ovšem, na tato zjištění stačí jen pár kosmonautů. A jen pár lidí, kteří se postí nepřetržitě 40 dnů. Vlastně, jeden jediný Ježíš na to stačí, ani nikdo dalí už to zkoušet ani nemusel.
Ježíšův pouštní experiment však vrhá nové světlo na to, proč normálně člověk jí třikrát denně – a proč je rozumné jíst třikrát až pětkrát denně: Takto nejíme ani tak kvůli tělu, ale kvůli duši. Ano, nejíme většinou kvůli tělu, ale kvůli duši. Písmo to ostatně potvrzuje, když o jídle obvykle mluví spíš ve spojení s psychikou, než s tělem: „chléb dodá lidskému srdci síly“, praví se např. v Žalmu. Ale také když je někdo skleslý, ve Starém i Novém zákoně mu posel Boží, anděl nebo člověk, obvykle řekne: Najez se.
Jídlo vás prostě vzpruží, nakopne, řeklo by se lidově. Vícekrát denně jíme v podstatě ze stejného důvodu, jako jíme sladkosti: To není nutné pro život – nicméně to povzbudí. Horolezci a další jedí hroznový cukr nebo čokoládu proto, aby nebyli skleslí, ale měli chuť dál pokračovat v cestě. Jíme přes den v podstatě ze stejného důvodu, jako pijeme kávu. Kouření tabáku má podobný efekt, proto kuřáci mnohdy tolik nejedí a také často nemusí sladké. Dodejme, že po většinu dějin pili lidé v zásadě jen slabý alkohol, slabší pivo či slabší víno; a to nejen proto, že pitná voda byla vzácná. To si dnes nelze představit, ale v zásadě to tak bylo. Jídlo třikrát denně funguje stejně jako tyto věci: Udržuje nás hlavně v pohodě. Aby nás udrželo pouze naživu a při síle, na to stačí jíst jednou denně.
Ovšem pro normální život obyvkle nestčí být jen naživu a při síle. Protože v podstatě vše, co člověk dělá a co stojí za řeč, není práce hodinu nebo na jeden den. Ale na měsíce, možná roky. Manželství není na den, ale, ideálně, na celý život. Děti nevychováváme den, ale nejméně tak patnáct let. Od zasetí do sklizně pšenice je to tak tři až čtyři měsíce. Než získáte základy cizího jazyka, je to také tak tři měsíce.
Všechno důležité a cenné v lidském životě je na dlouho. A člověk obvykle nevidí konec. Jako ten horolezec nevidí ještě vrchol hory a proto si dá hroznový cukr. Jako sedlák ještě nevidí sklizeň ve stodole, proto ráno vstane, pomodlí se a dá si chleba se sádlem. Proto si ráno dáme kávu a řekneme si: No, uvidíme, co den přinese. S pomocí Boží!
Běžný půst tak slouží hlavně k tomu, aby si člověk uvědomil: Dávalo by ti smysl co děláš, o co usiluješ, i kdyby tě nepostrkávala snídaně, oběd a večeře? Ano, děláš to co děláš proto, že to má zaslíbení od Boha? Což znamená: Ty ještě konec nevidíš. Vy, novomanželé, ještě nevíte, jak se k sobě budete mít za čtyři roky. Ale doufáet v Boží zaslíbení. Vy rodiče, vůbec nevíte, jaké budou děti, až jim bude těch dvanáct-třnáct. Ale doufáte v Boží zaslíbení dané vám a vašim dětem. Ty, sedláku, nevíš jistě, zda všechnu úrodu nepotlučou kroupy. Ale doufáš v Boží požehnání. – A kdybys nedoufal, ani nezaseješ. A tak ani nesklidíš. A pak terpve přijde hlad.
Ano, jako na tom poli, ani v tom naželství, rodičovství, v podnikání, dokonce ani u těch cizích jazyků, úspěch není zaručen; nakonec Bůh musí dát, aby se dostavil. Člověk však musí v dobré víře dobré zkoušet. A když nevyjde, zkusit zase znovu. A půst právě dává člověku jasněji vidět: Děláš to co denně děláš kvůli Božímu zaslíbení? A nebo děláš něco, co smysl nedává. Ale protože ses dobře nasnídal, protože jsi právě snědl dort nebo se napil vína, je ti vlastně jedno, co děláš?
Ďábel nepokoušel Ježíše ve chvíli, kdy nic nejedl. Ale až ve chvíli, kdy zase začal žít ten normální život, ve kterém člověka povzbuzují ty časné dary Boží jako např, vydatná snídaně. A pokouší ho právě slovy: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ale takto neuvažuje nikdo, kdo je skutečně Božím dítětem a kdo má Boha za otce. Ten právě ví, že Boží zaslíbení zní: Kameny z pole nejdřív odházet. Potom vláčet. Potom sít. Pak počkat tři čtyři měsíce a dělat něco jiného. Pak sklízet, když zrovna neprší, Bůh dej. Od svítání do večera – a dnes se sklízí i v noci. Pak se terpve mele a pak je chleba. Protože je psáno: Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Vše skutečně dobré je relativně na dlouho a bez důvěry v Boží zaslíbení se neobejde.
To je smysl dnešního čtení. Vezměme z toho ještě na závěr, jak v praxi půst vypadá: V našich podmínkách se obyvkle týkal červeného masa. Právě proto, že u nás na severu je to asi ta nejvíce povzbuzující věc. Jde to i obeáti a vzít z toho i relativně spolehlivý recept na dobrou náladu v časech mimo půst: Jezte denně červené maso – víme ostatně, že takto jedli naši předkové, dokud naše kraje nezpustošila třicetilétá válka. Později skutečně maso nejedli – proto, že ho neměli. Dále se půst týkal alkoholu. To opět proto, že malé množství piva nebo vína dovedl Čech, Němec, Francouz nebo Maďar pít denně – pokud je to člověk, který ovšem také denně pracuje a ví, že ráno musí být do práce fit. Poslední dvě století máme díky máme díky rafinaci řepy levný cukr; sladké jinak bylo vždycky drahé. Ovšem i to je vítané povzbuzení pro toho, kdo pracuje – a naopak, něco, co by se dalo v půstu vynechat. Je také možné se postit jako na blízkém východě a jíst jen po setmění. Věcně je ale půst skutečně v tom, co se nejí a nepije.
Míří k duchovnímu cíli, jak jsme řekli: Když tě nepohání okamžité vzpruhy, dává i tak smysl, co děláš, protože to Bůh člověku uložil, protože to má zaslíbení a budoucnost? Protože z toho za tři měsíce, za tři roky nebo za patnáct let, když Bůh dá, něco bude? Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Kdo v tomto neváhá, nakonec se ani postit nemusí. A takoví jsou a takový je někdy i každý z nás. Přijdou však časy, kdy v tom váháme a právě pro ty je půst dobrý. Amen