Pravda vítězí, máme napsáno na státním znaku. Dnešní svědeství o Ježíšově vzkříšení nám ukazuje, že to není tak jednoduché. Hrob byl úředně zapečetěn, byly k němu postaveny oficiální orgány na stráž. „A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.“ To je něco, s čím kupodivu dodnes světské právo počítá. Dodnes se tomu říká „zásah vyšší moci“, kvůli takovým věcem vám někdy nevyplatí pojistku nebo vás naopak zprostí odpovědnosti za něco. Událost zcela mimo lidskou kontrolu. Jsou u toho svědkové. Člověk by řekl, že tento zásah vyšší moci jasně rozhodl v Ježíšův prospěch.

Kupodivu, stačí celkem jednoduché opatření a tento zásah vyšší moci neznamená bezprostředně pro šíření křesťanství skoro nic: „ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo.“ Řekli, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když spali. „A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.“ Peníze a to, že někdo vyřešil nepříjemnost, která na ně zítra čekala stačil, aby o tom vojáci mlčeli. Nikdo neuvěřil na základě svědectví těch vojáků. Nikdo neuvěřil na základě svědectví těch velekněží, pro které ani takový radikální zásah z hůry neznamenal změnu jejich linie. Učedníky možná trochu nahlodalo svědeství těch žen, jen některé z nich; až když přišel Ježíš k nm, uvěřili. A všichni ostatní až na základě jejich svědeství. Nikdo na základě svědectví vojáků, velekněží, dokonce ani svědků na místě.

A zařídit to bylo jednoduché. Žádné komplikované spiknutí, které si obvykle naivní lidé představují jako nutnost, aby se utajila pravda. Stačí zajít za konkrétními lidmi, zbavit je obav z konkrétního problému, který je zítra čeká – a nějaké ty peníze, asi nijak velké peníze, po pravdě, na to stačí.

Proto buďme opatrní s tím, že dějiny jsou jako čára, která míří stále nahoru a co je správné a pravdivé se nakonec vždy prosadí a vyjde najevo. I kdyby mluvil anděl z nebe, vždycky se to dá nějak zahlušit. Daleko jednodušeji, než by člověk myslel – jak vidíme zde.

Ale vezměme třeba opravdu velké události. Třeba potopu světa. Zatopila svět minimálně do výše hory Ararat – a ano, zůstala zachována ve vyprávění skoro všech národů. Ale už za pár generací různě pozměněně. Už druhá generace se zvrhla a začala stavět babylónskou věž, ani tak jasný signál neznamenal pro lidstvo jako celek za chvilku mnoho. Průchod rudým mořem – to je docela důkaz Boží moci. Ale za chvilku nezajímá dokonce ani ty, kdo ho zažili. Písmo samo nám ukazuje, že žádat mocné znamení z nebe je pošetilé – kupodivu, každodenní problémy to zahluší.

Můžeme hned skočit do 20. století: Římští papeži, ale i vícero naši teologů hlasitě varovalo před komunismem ještě před tím, než se vůbec ujal moci. Byli považováni za blázny – a v obecném povědomí jsou za blázny doteď, i když se stalo přesně to, před čím varovali. Americký senátor McCartny varoval v 50. letech před sovětskými agenty a měli ho za blázna. Jeho podezření se po odtajnění informací tajných služeb z té doby ukázala jako z velké části pravdivá. Ale za blázna je pokládán dodnes. Mnoho bychom mohli mluvit o lidech, kteří měli různá podezření za pandémie, která se ukázala jako pravdivá. Byli bráni za blázny – a jsou za ně dodnes. Mnoho bychom mohli mluvit o lidech, kteří dávno varovali před Rusy – a dnes se musí bránit křivím nařčením, že jsou ruští agenti, což je obzvlášť odporný rys naší doby. Zkrátka doufat v soud dějin je naivní. Je druh lidí, jakými byli i ti velekněží, kteří celkem jednoduše dovedou zařídit, že jsou na té vítězné straně vždycky, i když se vždycky pletli a prorokům se vysmívali.

Proč tohle prochází? Jsou v tom samozřejmě ty okamžité starosti. I když Kristus vstal z mrtvých, zároveň, vojákům se peníze hodí – komu nechybí peníze. A to si z toho nedělám legraci, to jsou skutečné starosti, většině lidí by nějaké peníze navíc velmi pomohly. Za jakou cenu, ovšem? No a pak je tu ten pohovor, zítra se šéfem. Zase, skoro každý má u nadřízených orgánů nějaký škraloup. A teď se ještě budu zastávat nějakého proroka, svědčit o jeho zmrtvýchvstání? No, to by snad šlo, kdybych byl nezastaupitelnou částí organizace, kdyby mě nemohli vyhodit. Ale to já nejsem, je to se mnou spíš obráceně.

Ženy v něj uvěřily. objímaly jeho nohy. Jenže je z práce nikdo nevyhodí. A nejspíš jim ani nikdo neřekne: Nemáme peníze, co děláš v té práci? Asi je nebudou bičovat za nedodržení strážní služby, asi je neukřižují jako učedníky jako komplice povstalce. Ježíš se jim zejvil jako prvním. A tedy, něco na tom je, nemít co ztratit. Být tím, komu nikdo neřekne: Tvoje a jen tvoje chyba. A skutečně by ani nikdo neměl, protože nejsou ani těmi vojáky u hrobu, ani nemají ty dva meče, jako Ježíšovi učedníci. Ježíš se s nimi setká jako s prvními. Vidíme tedy, je něco na tom, nemít co ztratit ne tomto světě. Vidíme však také, že to není všechno, protože Ježíš je posílá s oznámením k učedníkům.

Posílá je k těm, kteří nakonec ponesou odpovědnost, kdo budou základy a sloupy církve. Je to vlastně zvláštní: Svého druhu církev, velekněží, postavila stráž k jeho hrobu a zapečetila ho, nyní se snaží z části očernit, z části zahladit jeho památku. A přece Kristus církev zakládá znovu. Přece nestačí, že si člověk řekne sám u sebe: Kristus vstal z mrtvých. Nestačí, že se s ním, jako ty ženy osobně setkal. Ale musí být na světě i společenství, kde se alespoň dva neb tři shodnou: Ježíš Kristus jest Pán.

A tak pravda sice vítězí, ovšem jaksi v podhoubí, v dolních vrstvách. Víra v Krista dosti brzo začala triumfovat – ovšem spíše mezi chudšími, méně významnými lidmi. I když od počátku až podnes byli v církvi i lidé velmi významní a bohatí, jako ten Josef z Arimatie, jímž dnešní čtení začíná. Dnes je církev nejpočetnější, co kdy byla – ovšem nejpočetnější je třeba v Nigérii, což na svět nedělá takový dojem.

My vidíme i z dnešního čtení, že úplně nemůžeme čekat, že jednoho dne napíší třeba noviny nebo oznámí televize: Křesťané měli vždy pravdu. Ne že by Bůh o sobě nedával vědět mocnými znameními, ne že by anděl kámen neodvalil a neusedl na něm. Ne že by nedocházelo na proroctví a varování Božích služebníků. Ale jsou to jednak docela prostě časné starosti, které dají zapomenout i na ten největší zázrak, jako u vojáků. A potom, ještě více ten pocit: Já jsem spasitel světa, já to všechno zachraňuji, já nesu odpovědnost, jako u velekněží. Ti nemohou dopustit, že by se mýlili, ti prostě vyhrát musí vždy, jinak by se jejich svět zhroutil.

My jsme však ti, kteří přicházejí za Kristem s vyznáním, že jsme ve svých odpovědnostech selhali. Že nejsme a nemůžeme být spasiteli světa, protože takový je jen jeden. S takovým vědomím, zrpoštěni vin jeho smrtí a zmrtvýchvstání, ujímáme se nanovo odpovědnosti v tomto světě. Vše však z jeho síly a v jeho síle. V moci kříže. Amen