„Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.“, říká kristus. A hned potom „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám“. Podle toho lze poznat, že mluví o dvou věcech.
Nejdříve o soužení, které nastane ještě v té generaci, ke které mluví. Příchod toho časného soužení se dá vyčíst ze znamení času. A sá se mu nakonec i vyhnout.
V druhé části pak mluví o konci světa, jehož den a hodinu nezná ani on sám. A protože je to konec světa, protože zanikne všechno, pochopitelně se tomu, tomu poslednímu soudu, vyhnout nedá.
Ta první událost, jejíž znamením byla „ohavnost spustošení“ na místě svatém, se odehrála čtyřicet let po tom, co ji Kristus oznámil. V roce 66 vypuklo židovské povstání proti Římu a v roce 70 byl obležen Jeruzalém. Podle Kristova varování křesťané skutečně ještě před obležením města Jeruzalém opustili. A tak byli zachráněni. Co následovalo známe z popisu očitého svědka Josefa Flavia. Římští dobyvatelé, ve chvíli, kdy nakonec prolomili hradby, se chovali velmi krutě. Ale to nejhorší si dělali povstalci mezi sebou navzájem už před tím, v uzamvřeném městě. Nijak si to nezadá s hrůzami minulého století. Ba, nápadně se jim to podobá.
Stalo se přesně to, čemu chtěli velekněží zábránit obětováním Krista. Přišli římané a zničili svaté město i národ. Kristus vyhlašoval Boží království, Boží autoristu, Boží vládu. Velekněží prakticky uvažovali, že jeho kázání dráždí tu skutečnou moc, tu skutečnou autoritu, Římany. Obětováním Krista chtěli zachránit mír. Dalo by se říci, jejich vlastní žáci, vlastní děti měli jen za pár desetiletí už dost těch falešných římských bohů. A povstali.
Z toho plyne, že když ze strachu postavíme autoritu státu, autoritu doby, současnosti, nad autoritu Boží, abychom zachránili církev, abychom zachránili budoucnost pro své děti atd., nefunguje to. Naši žáci, naše děti se sami postaví proti těm falešným bohům, kterým jsme dali přednost, protože pod vládou model se prostě dlouhodobě nedá žít. Ovšem postaví se proti nim nevyzbrojeni: Římany sice chceme svrhnout; ale kdo bude místo nich náš nový pán? Pokud již dávno není Bůh naším jediným Pánem, tak nejspíše každý z těch povstalců smýšlí, že on bude tím novým pánem. Na cestě za prosazením vlastního velení vůdcové povstání bojovali velmi krutě a lstivě především proti sobě navzájem. Vítězství měla přinést jejich moc. A když se i ta krví zaplacená moc ukázala jako chabá pro vítězství nad Římany, to vítězství se rozhodli získat ždímáním nemožných výkonů z vlastních lidí. Povstalci dokonce ve městě úmyslně zapálili sklad potravin, které by jinak městu vydržely možná i na roky; tak své poddané chtěli dohnat k srdnatému boji.
Co byla ona „ohavnost zpustošení“, která měla být znamením nadcházejících hrůz? Jedni soudí, že to byli odznaky římských legií, které nechal mřímký místodržící Gessius Florus natruc umístit na chrámové nádvoří. Jiní, že ohavností zpustošení bylo to, když povstalci přeměnili samotný Boží chrám ve svoje kasárna, svůj bunkr. Pro obojí platí: Chrám měl být domem modlitby pro všechny národy. Místem, odkud se hlásá naděje, kam se lidé s nadějí obracejí. Tou nadějí, jak v očích Římanů, tak v očích povstalců, se stalo postošení, ničení. Jak jsme vícekrát řekli, jak ostatně církev učila po většinu času, ničení, boj, je někdy nezbytný: Když se v lese usadí banda loupežníků a morduje každého, kdo lesem prochází, je nezbytné je zničit. Když přes hranice vtrhne loupeživý nepřítel, je nutné jej ve válce zničit. Přes to, šibeniční vrch je odporné místo, stejně tak bojiště plné skolených. Obojí je doslova místo, které páchne, ze kterého se zvedá žaludek, ohavnost. I když to bylo z nezbytí nutné.
Věšení loupežníků ani vojenká ofenziva se však nemůže stát evangeliem. Něčím, v čem vidíme budoucnost. Když by vám řekněme odumřela noha, jistě lékař nepřijde a neřekne „dobrá zpráva: tu nohu vám uřízneme“, byť skutečně nic jiného se s tím udělat nedá. Ta ohavnost zpustošení byla a dodnes je, když je naší nadějí: „To staré zničíme a pak … pak to nové dobré přijde samo.“ Ale přesně tak smýšleli povstalci v Jeruzalémě a přesně takový je hlas revoluce: Nejdřív se bude kácet les a létat třísky. Pak – to pak tam vždy chybí, co bude hned po věšení, po boji. A nakonec budeme všichni šťastni, neptejte jak konkrétně to uděláme, to přijde samo. Někteří soudí, že když v obleženém městě zapálili povstalci sklad potravin, že to byla výzva Bohu: Podívej, poctivě jsme zničili. A teď ty, Bože, dej tu budoucnost. Stačí se vrhnout ze skály, z vrcholu chrámu dolů – a ono to řešení nějak přijde samo. Takové je začít útočnou válku, když vůbec nevíte, jak ji skončit. Ohavnost zpustošení. Takový je ale i boj s uhlíkem, když místo něj nic jiného nemáte. Takový je i boj proti „starému řádu společnosti“, když žádný jiný nemáte. Ohavnost zpustošení. Vždy je jasné, že je třeba ničit. Co potom, to jasné není – ale ono to nějak samo přijde, až zvítězíme. Ale ne, nepřijde.
Ta časná skáza, jako byl tehdy pád Jeruzaléma, se dá odhadnout dopředu; člověk vlastně nemusí být ani přímo prorok. Když se „ohavnost zpustošení“ objeví na místě naděje, stačí říci „vždyť vy vůbec nevíte, co bude potom“, jako to vůbec nevěděli vůdcové povstání v Jeruzalémě. Stačí říci „císař je nahý“, nevíte ani trochu, co bude potom. A já v tom s vámi nejedu, a my v tom s vámi nejedeme. Člověk pozná „ohavnost zpustošení“, když už před tím má dávno jinou naději. Naději věčného života: Ke které ovšem patří i každodenní posvěcení života teď a tady. Tato naděje právě ví, co udělá potom. Naděje věčného života říká: Dnešního dne udělám něco lépe, než jak jsem to udělal posledně, než jak jsem to udělal včera. Naděje věčného života staví to dobré a posvěcené už teď: Smiřuje se s bližním, osvědčuje mu věrnost, napravuje své chyby, od marnosti se obrací k tomu, co nese plody. Hloupost, jednou vypuštěnou z úst, už znovu neopakuje. Drží se toho, co má budoucnost, co bude mít smysl i za rok, za dva.
Časné skáze se dá vyhnout. A svět jí nekončí. Ohavnost zpustošení právě nezná ten další krok. A tak ty hrůzy pustošení vyzní nějak do ztracena a vrátí se zase všední život, jen v o něco horších podmínkách. Zdá se dokonce z některých záznamů, že někteří křesťané se do pobořeného Jeruzaléma po válce zase vrátili. To je tedy ta časná skáza, se kterou je někdy dobré počítat i v rámci jedné generace a nebýt překvapen, že se nakonec stalo, k čemu věci dávno směřovaly.
A pak je skutečný konec světa. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Ten může nastat ještě dnes nebo až za pár set let, kdo ví – my ne. A s tím je potřeba počítat více. Člověk sice opravdu má něco Bohu milého budovat v tomto světě, má mít trochu představu o budoucnosti, co mu omezené, ale Bohem dané poznání dovolí. Ale ani tomu dobrému, co buduje pro zítřek, nemůže dnes obětovat spravedlnost a milosrdenství, věrnost bližnímu. Musí stále počítat s tím, že jeho dílo může být náhle přerušeno. Dokonce nejen koncem světa, může i, nedej Bůh, zemřít předčasně. Člověk může stanout před Boží tváří ještě dnes, s tím co rozdělal – ale především s tím, jak se dnes choval, co všechno byl druhému schopen říci a udělat. Nebo také neudělat, i když měl.
To však není důvod k úzkosti, naopak, ke zklidnění a rozumnému jednání. Vždyť víme: Hříchy jsou nám odpuštěny, proto má smysl začít nanovo, znovu a lépe, právě dnes a ve dnech následujících. Pokud nejde hned napravit vše, napravit alespoň to nejhorší, spíše než nedělat nic. Pamatujme, Bůh nás v Kristu zná a má pro nás pochopení. Pohleďme: Konec ještě nenastal, ještě jsme živi. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Amen