V postních nedělích jsme mluvili o zkouškách, kterým byl Ježíš vystaven. Dnešní příběh vjezdu do Jeruzaléma je pro změnu zkouškou každého člověka, za koho Ježíše skutečně má. Byl Mesijáš, Syn Boží, nebo nebyl?

Protože Ježíš se zde chová velmi zvláštně. Nejdříve pošle učeníky zařídit, aby jeho vzejd vypadal přesně tak, jak je to napsáno v proroctví: „Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.“ Na co potřebuje dvě zvířata? V proroctví se mluví o oslátku a oslici, ale biblické verše obvykle vypadají tak, že druhý verš opakuje trochu jinak, než co je v prvním verši. Ale Ježíš nechá přivést doslova oslici a oslátko. Dvě zvířata, aby to bylo doslova jako v tom proroctví. Zařídí sám sobě znamení.

Řekněme, že bych se s někým domluvil, aby třeba bliknul světlem zrovna když budu říkat něco, na čem mi záleží. To by přece byl podvod! Znamení dává Bůh, člověk si je nemůže zařídit sám. Leda že je Ježíš sám Bůh, Boží Syn. Pak by mohl sám sobě nastrojit znamení. Ale pokud není Ježíš skutečně Boží Syn, pak byl podvodník. Nikdo, kdo tento příběh zná a pořádně se nad ním zamyslí, nemůže říkat: „Nevěřím, že Ježíš byl Boží Syn, uznávám, že to byla význačná morální osobnost.“ Nikdo morální by ale nenahrál údajné znamení od Boha, tak jednají jen lidé velmi nemravní. Ježíš je prostě buď Bůh, Boží Syn, nebo byl podvodník. Každý si musí vybrat.

Dále, Ježíš si nechává vzdávat královskou poctu. Nechá si stlát cestu plášti zástupů. Nechá se oslovovat jako Syn Davidův. To znamená právoplatný následník trůnu. Nechá davy volat Hosanna. To znamená „prosím, zachraň“. Zachraň od koho? Kdo vládne zemi? Římané. Římané byli z velkých říší ti z mírnějších pánů. Však se také sami domnívali, že svou blahodárnou vládou osvobodili, zachránili svět. Své vlastní zbožnosti, slušnosti, připisovali svou vládu. A teď mají slyšet, že má někdo zachránit Izrael od nich, kteří to přece s každým myslí dobře? Řím také začínal jako republika, v tomto čase se stále alespoň jmenoval republika. A slovo král znělo římanům stejně asi jako nám slovo diktátor. Ježíš nechá davy i děti v chrámě volat tyto dvě věci: Nestojíme o vaši péči. A chceme krále, jako jsme měli dávno. Jako ve středověku, jak bychom řekli mi dnes.

Tato druhá věc je pro změnu velmi politicky neodpovědná. Lidé, kteří staví svůj život na tom, že pro druhé konají jen to nejlepší, bývají velmi rozhořčení, když to někdo zpochybní. Římané, jinak velmi mírní, okamžitě řezaly hlavy, když se jejich péče někomu přestala líbit. Natož, objevil-li se někdo s titulem král – měli na to špatné vzpomínky z vlastních dějin i z válek v Makedonii. A Ježíš nechá zástup veřejně odmítnout římskou péči a žádat krále jako v těch starých, necivilizovaných časech. Jak pak říká velekněz: „všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ“. Jak víme, o čtyřicet let pozěji to Římané skutečně udělali. Ježíš tímto činem vstoupil do politiky. Pa přímo skočil do politiky a ještě zatáhl davy s sebou. A ne do nějaké komunální, obecní politiky. Ale rovnou do boje o moc, který se tehdy vedl spíše mečem, než projevy a prohlášeními.

Buď je Ježíš skutečně král Izraelský, skutečný nástupce Davida – a nebo zcela nezodpovědný člověk a megaloman. Není-li opravdu král, nemůže být mravný člověk. Opět si každý musí vybrat.

Aby to nebylo málo, Ježíš následně přistoupí k násilí ve jménu víry – vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů. Janovo evangelium dodává, že si „z provazů udělal bič“, takže směnárníky a prodavače zřejmě i bil, konečně jinak by si asi nenechali zpřevracet stoly. Dodnes najdete kostely, ve kterých se u vchodu prodávají různé prostředky zbožnosti – obrázky, křívěsky, knihy. Zkuste tam jít a roztlouct prodejní stolek basabalovou pálkou a starší paní, co tam obshluje, vystrkat z kostela ven. U Ježíše, jak uvádí Jan, si učedníci vzpoměli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mne stráví.' Kdo z nás je takto horlivý? Doufám, že nikdo. Ježíš dovedl být pěkně násilný.

Co zase s tímto? Máloky slyšíte, že by někdo mluvil zcela vážně proti Ježíši. Protože, jak všichni řeknou, hlásal lásku a nenásilí. Přeloženo: Byl neškodný, na rozdíl od svých následovníků, kteří vedli války atd. – Známe tyhle řeči až do omrzení. Takže buď se Ježíš úplně nedržel svého přísně nenásilného učení – nebo jeho učení prostě nebylo úplně nenásilné. A není tak k podivu, že ani jeho následovníci se někdy násilí nevyhli.

Otázka asi stojí jinak: Co už se nedá snést, na co už je potřeba takto odpovědět? Jak víme, nebil ani celníky, ani nevěstky, ani nepraštil žádného z farizeů – všechno to se dalo ještě strpět. Ježíš se neudržel, až když došlo na to nejzásadnější: Na místo setkání s Bohem, na to jediné místo, kde se měl člověk jakéhokoliv původu možnost s Bohem setkat. Nemá cenu prosazovat násilím mravnější nebo spravedlivější svět. Ale pokud má ztratit význam to místo, kde se celník, nevěstka i ten farizeus mohou dovědět o své bídě i o milosti Boží, kde se mohou napravit – pokud má být bráněno poznání Boží pravdy a obrácení k Bohu, pak je asi třeba se prát, jak konečně věděli i naši husitští a evangeličtí předkové, kteří pro svobodu kázání vedli hned dvě války.

A tak je opět třeba si vybrat: Je víra něco, za co má smysl i bojovat, jak to předvedl Ježíš? A nebo byl Ježíš náboženský fanatik, strávrný horlivostí pro nějakou stavbu. Zcela nenásilný prostě nebyl. Měl tedy právo takto jednat, nebo to byl náboženský extremista. Zase: Buď jedno, nebo druhé.

Pak k němu v chrámě přistoupili slepí a chromí a on je uzdravil. To se dělo i před tím, Ježíš ovšem nejdříve všem nakazoval, aby o tom nemluvili. A nakonec uzdravuje na místě, na které jsou upřeny oči všech. Zde se chce naposled ukázat jako ten, kdo má moc – než se podvolí bezmoci kříže. A zase, s jakou snadností lidé ignorují, že Ježíš zázračně uzdravoval. Přitom nemocných je tolik, že Ježíš se jim mnohdy musí vyhnout, to je konec konců velká část děje evangelií, která jinak ztrácí smysl. Opět: Konal Ježíš zázraky? Pokud ne, kolik ještě je toho v evangeliích legendárního? Dopustil nakonec té ženě hříšnici? Nebo řekl bohatému mladíkovi, ať prodá, co má a rozdá chudým? To zní úplně stejně pohádkově, jako to uzdravování. Měl moc všechny tyto věci dělat, nebo neměl? Je třeba si vybrat.

A nakonec ty děti, které opakují po zástupech „Hosanna Synu Davidovu“. Nezažili jste, že děti docela často až do úmoru opakují nějakou větu, která je zaujala? Obvykle jim musíme říci: Už dost děti, už je to otravné. Je divné použít jako argument, že něco opakují děti. Ledaže se právě zde stalo, po čem člověk ve své nejjednodušší přirozenosti touží. Jak říká jeden učenec: Důležitá lidská zkušenost se mění v mýtus, vyprávění, v němž je soustředěno to nejdůležitejší z lidské zkušenosti. Ale dovádá: Někdy se stane ve skutečnosti, co se po léta vyprávělo v legendách.

Buď tedy Ježíš jen hraje na city, jak to ostatně až k uzoufání vydíme v dnešní době: Něco řekly děti, tak to musí být pravda. To je samo o sobě nesmírně dětinské uvažování, jistě že ne.

A nebo se zde skutečně stalo skutečností, po čem toužily všechny věky. Co všichni proroci a králové toužili spatřit. Každý si musí vybrat: Je Ježíš Boží Syn, nebo jen šarlatán, obchodník s vírou? Má nárok na vládu nad světem, nebo je to lepší svěřit odborníkům? Je víra otázkou života a smrti, nebo nemá smysl se kvůli něčemu tak nejasnému hádat? Platí evangelia, nebo si z nich každý může vybrat, co chce, nebo také nic? Naplnilo se v něm, na co čekalo lidstvo celé své dějiny, nebo je to jen hra na city. Nelze Krista jen pochválit a zapomenout na něj. Pokud je to Kristus, jak o něm svědčí evangelium, poctivé je jen buď jej přijmout jako Pána, nebo zamítnout jako člověka falešného a nemravného. Jedno nebo druhé. Je třeba si vybrat, zvláště nyní, v očekávání Velikonoc. Amen

Modlitba po kázání:

273

Ohlášení:

292

Přímluvná modlitba:

Poslání:

Požhnání: