Naše vykoupení začínám stejně, jako skončil náš pád. Na počátku čteme: Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hřích člověka, vzpoura proti Bohu, se jako první projevila v nedůvěře ženy k muži a muže k ženě. Vykoupení začíná nadůvěrou Josefa k Marii – ovšem nejspíš i nedůvěrou Marie k Josefovi.

Protože to není Marie, kdo by Josefovi oznamoval početí z Ducha svatého. Marii by nejspíš ani nenapadlo, že by tomuto mohl věřit. I když to tak bylo, tak velmi rozumě Marie nečeká, že by Josef mohl překročit hranici rozumné nedůvěry. Marie si nevybrala muže, který by ji viděl jako bezchybnou, vše by jí věřil, ve všem jí hájil. Žena, alespoň žena rozumná, k sobě nehledá dítě; někoho, komu by byla matkou, ale protějšek – ve velké zkratce, někoho, kdo také někdy řekne: Ne.

Je to opak jednání z ráje, kdy Eva, sama podvedená hadem, přináší Adamovi ovoce poznání dobrého a zlého. Ve falešném dojmu: Mám poznání, které je dobré pro mě, pro potomstvo, pro všechny. Tady máš a jez, musíš mi věřit. Maria nyní skutečně přináší do světa dobré ovoce, dobrý plod. Má se jí narodit Boží Syn. Ale nečeká, že tomu Josef uvěří na její slovo. Protože, kdo je ona, aby jí věřil? Je na místě, aby jí nedůvěřoval, aby řekl ne – jako Adam v ráji měl říci ne. Skutečně jen a pouze sám Bůh může Josefovi sdělit: Zde je dobré ovoce, ovoce Ducha svatého.

Její muž Josef byl spravedlivý. První spravedlivý, o kterém čteme, byl Noe. Ten, který v poslušnosti Boha zachránil ty, které měl v dosahu: Manželku, syny a své švagrové. Mohl zachránit ty, kdo ho brali vážně, ne ty, kdo si z něj dělali legraci, když na souši stavěl obrovskou loď. Mohl zachránit zvířata, ta ho také brala vážně. Od těch dob se spravedlivý stále vrací v Písmu: Je to ten, kdo by pomstil vaši smrt, kdyby vás někdo zabil – což znamená, že je menší šance, že vás někdo zabije, protože ví, kdo by mu pak byl do konce jeho dnů v zádech. Prokazuje vám i ostatním, že váš život má cenu. Spravedlivý vás nenechá umřít hlady – i když vás možná také postaví k práci, která se vám nemusí líbit. Ale ručí za váš život. Spravedlivý vám zabrání zničit si vlastní život – dívá se na vaši cestu a říká si: Tohle nedopadlo dobře nikdy a ani teď nedopadne. Spravedlivý ale tohle vše může udělat jen tehdy, pokud ho berete vážně. Pokud ho máte za kašpárka, ani pro vás nemůže nic udělat. Nenastoupíte do lodi, pokud její budování pokládáte za hloupost.

Je tedy pochopitelné, proč chce Josef Marii propusit: Jako manžel má být ochrácem ženy, má být ochráncem dítěte, stěží může být jedno nebo druhé, pokud do něj není vložena důvěra. Sice už ta první důvěra: Má vlastnosti, dobré pro život, část z nich bude mít to narozené dítě. Pokud, jak se zdá, z Mariina pohledu někdo jiný má ty vlastnosti, dobré pro život dítěte, jak by pak bylo možné Josefovi věřit i v těch dalších věcech? V nutných rozhodnutích? Která pak ovšem Josef činí: Jdeme do betléma, dát se zapsat. Není místo pod střechou, tedy přespíme zde v salaši. A pak: Vstávejte, ještě teď v noci se zvedáme a jdeme do Egypta. Detaily vysvětlím potom. A nakonec: Vstávat, vracíme se do Izraele. A když tam přijdou, vida: V Judsku kraluje další Herodes, tentokrát Archelaos. Co teď? Musím to promyslet, ráno vám řeknu. Rozhodl jsem, jdeme do Nazareta. Která z těchto vážných a rychlých rozhodnutí by Josef mohl činit, pokud v něj nebyla vložena už ta základní důvěra, to jest, že se stane otcem toho dítěte? Může je pak činit jen proto, že plná důvěra je do něj vložena od Boha. Jinak, každé z jeho rozhodnutí by se stkalo se slovy: Co tě to napadlo? Teď do Betléma, teď do Egypta? Najednou – a co to dítě?

Je jasné, proč chtěl Josef Marii propustit: Bez důvěry druhých, že jste skutečný mužem jen velmi těžko můžete jednat jako skutečný muž. Proč však nechtěl Marii vystavit hanbě? Co Marii alespoň podle Zákona hrozilo je více, než hanba. Boží ustanovení zní:

Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního. Tak odstraníš zlo ze svého středu.

To zní krutě – ovšem vlastně, ve srovnání s čím? Dát někomu slib věrnosti, zavázat někoho slibem s tím, že já ho nedodržím, to není kruté? Prostě jen použít nějakou ženu, jako by neměla duši, to není kruté? Není to obojí jednání pohrdání duší člověka? Zákon je krutý k těm, kteří sami před tím nakládali krutě s druhými, kdo už před tím pohrdli duší člověka. Tento zákon se ovšem v Josedově čase nedodržoval; Židé sami říkají Pilátovi: „Není nám dovoleno nikoho popravit.“ Na místo soudu Božího nastoupil soud lidí: Tělo necháme žít, ale duši prohlásíme za méně hodnotnou. A nutno dodat, i duši dítěte, které se z toho svazku narodí: Jak je toto svévolné a jaké zlo z toho vzejde dobře ukazuje film Je třeba zabít Sekala. Josef je však muž spravedlivý, nevěří v soud lidí. V Božím soudu trest zahlazuje provinění, v Božím soudu je i možnost odpuštění. Morální odsouzení od lidí je navždy, nejde se ho zbavit. V moci lidského soudu není odstranit provinění, ani odpustit. Josef, Boží muž, nestojí o soud lidí. Který, možná ještě dodejme, končí obvykle tak, že i na oběti ulpí část viny. Maria počala bez Josefa – nějaká chyba je tedy i na Josefovi, určitě. Kdo by stál o takové zadostiučinění, koho zajímá, co si lidé myslí?

Na počátku máme pár, Adama a Evu, kteří mají nepatřičnou důvěru: Eva v to, co se leskne, sama v sebe a svou dobrotu. Adam v Evu, od které jako od maminky bere bez řečí svačinu. Vidíme ztrátu soudnosti a důstojnosti, věci ohavné jako hřích. Bůh je vyloučen z rozhodování lidí. Na počátku vykoupení vidíme oprávněnou nedůvěru: Maria si nemyslí, ani ji nenapadne, že by Josef mohl uvěřit jejímu slovu. Řekla: Jsem služebnice svého Pána: Bůh do ní vložil důvěru. To neznamená, že by do ní měl vložit důvěru Josef. Josef nevěří Marii, protože není z těch bláznů, kteří v ženě vidí boha – ostatně, i každá žena musí takovým mužem pohrdnout, takový muž se chová jako dítě. A Josef nevěří ani soudu lidí. Tento pár dobře zná dobro a zlo, ví, že je hřích na světě, že nelze oplnou důveru vložit v člověka. Ta žena, Marie, nečeká spásu od muže. A ten muž, Josef nečeká spásu od ženy. Ti dva čekají spásu od Boha. Ti dva nevěří v soud lidí, ti dva čekjí, co vysloví Bůh.

Dva spravedlivý v pokolení zlém a zvráceném – ne proto, že by byli bez hříchu, ale právě proto, že vědí, že jsou sami lidé hříšní.

Také my nevkládejme důvěru v soud lidí, ale jen v soud Boží. Také my ani v nejbližší nevkládejme důvěru, jako v Boha; stejně ale ani nepřijímejme odpovědnost takovou, kterou jen Bůh na sebe může vzít. Radujme se nyní, že nemusíme spoléhat na svou vlastní radost a svou moudrost. Neboť slovo se stalo tělem; sama moudrost se rozhodla přebývat mez námi. Amen