Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě. V Zákoně, v dnešním žalmu slyšíme: Na spravedlivého Bůh hledí, jeho život ho zajímá. Ano, to je dobrý život, to je cíl života: Být spravedlivý. První člověk, u kterého v Písmu sledujeme blíže jeho život je Noe. U něj jako u prvního zazní slovo spravedlivý: „Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.“

Noe chodil s Bohem. To znamená nechodil podle vlastní úvahy, ale byl si vědom Božího řádu. Bůh mu zjevil, že to s pokolením, odvráceným od Boha, nemůže dopadnout dobře. Protože Noe tomu byl schopen uvěřit, protože Noemu to dávalo smysl. Dalo by se říci, tušil, co mu pak Bůj zjevil.

Spravedlivému však Bůh také zjevil, že neodvratné zhroucení jeho doby a jejích nadějí neznamená konec pro něj a pro jeho rodinu. Neznamená konec pro ty, o které se může postarat. Ano. Bůh je zachrání. Ne ovšem tak, že budou sedět a čekat, že je Bůh z té všeobecné potopy vytrhne. Znamenalo to postavit dosti velkou loď – mimochodem loď vůbec největší, jako dle našeich dnešních vědomostí je vůbec ještě technicky možné ze dřeva postavit. Noe musel dělat a ještě navíc musel vědět jak dělat, bylo to dost komplikované dílo. Být spravedlivý neznamená jen dobře myslet, ale být schopen i dobře udělat.

Můžeme tedy shrnout, že spravedlivý je v Písmu v zásadě ten, kdo bere vážně Boží slovo, Boří řád. To mu umožňuje předvídat a brát odpovědnost za ty, kdo jsou mu svěřeni. Spravedlivý je opora svých bližních, ve spravedlivém má člověk naději.

Jako skoro na počátku Zákona se setkáváme se spravedlivým, tak i na začátku evangelia. Josef bude ten, kým bude Kristus zachráněn před hněvem Heroda, když jej spolu s matkou odvede do Egypta. Nyní však Josefova spravedlnost spočívá v tom, že jednak chce propustit svou snoubenku, nechce s ní žít. I v tom, že ji nechce vystavit hanbě.

Nejprve tedy, Josef se rozhodl, že dále nechce, nemůže s Marií žít. Je spravedlivý v tom, že nechce mít ženu, která mu byla zasnoubena, ale počala dítě, dříve, než se sešli. Předvídá správně, že to nemůže dopadnout dobře. Ostatně kdo z nás by upřímně věřil, že se bude vyvíjet dobře vztah, který takto začal? Myslím, že asi jeden takový nebude možno nalézt. Protože lidé chtějí žít s tím, koho si váží, kdo má nějakou důstojnost, nějakou hranici. Ten, kdo nemá hranici, kdo nikdy neřkne ne, vzbuzuje pohradání a hněv. Nejde jen to to, že Marie již, jak se zdá, není ženou pro Josefa. Ale ještě možná více o to, že Josef by nemohl být mužem pro ni.

Mnozí soudí, že Josef chtěl zachránit Marii před kamenováním. Vzpomeňme ale, co říká velekněz pilátovi: Nám není dovoleno nikoho popravit. Židé v té době nemohli vykonávat trest smrti, ten si pro sebe osoboval Řím a toto své právo si žárlivě střežil. A tak Marii skutečně hrozila „jen“ hanba. Jen? Život, ve kterém je člověk v pohrdán všemi lidmi, je strašný. Josef žije v pokolení, které se ze strchu z Římanů bojí hodit kamenem a tak si o své vůli pro přestupníky vymyslí vlastní, zdánlivě mírnější trest: Nikdo kamenem nehodí, ale vinu budeme do smrti připomínat. Nikdo kamenem nehodí, ale od někoho jako Marie už nikdy nebudeme mít nejmenší očkávání. Nikdo jí nedá děti na hlídání, nikdo se jí nepozdraví, děti na ní necháme pokřiikovat. Do konce života. Peklo jí uděláme už na zemi – ale doslova kamenem nikdo nehodí.

Josef je člověk spravedlivý ve svém pokolení. Proto nevěří na tresty, které Bůh nestanovil. Kdo ví, třeba by souhlasil s řádným soudem. Ale ne s peklem od lidí; sám také pro nikoho peklo vymýšlet nebude. Co Marie bude dělat dál? To je těžká věc; jistou odpověď vidíme u Lukáše, kde Marie odchází na jistou dobu do domu Alžběty, do hor, do města Judova. Josef je spravedlivý a tak dělá, co je v jeho moci. Není v jeho moci, zdá se, způsobit, aby jej Marie milovala a tak ji hodlá propustit. Není v jeho moci určovat tresty, jiné, než jsou ty Boží. V čem jsem tu potřeba, ptá se Jozef – v ničem.

Jozef se zde skutečně dokonale držel Boží spravedlnosti: Nedává, co jako člověk člověku dát nemůže a nesmí: Svou důstojnost. Sám sebe, aniž by dostal nazpět. Nehodlá dát svou duši, kterou dluží jen Bohu. A zároveň není soudcem místo Boha jen proto, že v jeho pokolení se Boží spravedlnost nevykonává. Oproti Noemu, který musel postavit loď, musel jednat, Josef je spravedlivý v tom, že vlastně nic neudělá: Nechystá se oženit, nechystá se ani Marii obžalovat před lidovým soudem.

Všechno se to vlastně odehrálo v jeho hlavě; možná v přecházení po místnosti, koukání do prázdna, jak přemýšlel. V Josefovi máme zachyceno, co se těžko dá někomu popsat a co jsme možná často sami ze svého života zapomněli: Někdy bylo to nejtěžší nic neudělat. Někdy bylo nejtěžší mlčet. A právě, nevzešlo z toho nic, na co by se dalo ukázat, něco jako ta Noeho loď. Nic z toho nezůstalo, takže jsme sami možná nakonec zapomněli. Ale těžké to bylo.

Jako Josef nemohl mluvit, jako nemohl jít k nikomu o radu, ale spoléhal jen na to, co znal o Bohu, tak také Josef nakonec není přesvědčen žádným člověkem. Není umluven někým, kdo by do něj hučel, ať si Marii přece vezme – aniž by pak takový člověk musel nést jeho životní úděl. Není přesvědčen řečmi o Duchu druhých lidí, není přemluven nevinně vypadající Marií. Podobně jako Marii, i jemu se dostává slova přímo od anděla, který přišel od Boží tváře.

Josefe, Synu Davidův. To je způsob, jakým se oslovuje král, dědic království. Ač vše bylo jen v Josefově hlavě, v jeho rozhodování, říká se mu: Bůh to vidí. A ty jsi pravý muž, jednáš jako král, jako spravedlivý, který za druhé odpovídá. Nikdo z lidí nepřesvědčil Josefa. Bůh sám mu přímo sdělil, jak se věci mají.

A tak skončeme tím, čím jsme začali: Na spravedlivého Bůh hledí, jeho život ho zajímá. Ano, to je dobrý život, to je cíl života: Být spravedlivý. I když Josef za celou dobu nepromluví, ani o jeho přemýšlení nikdo neví. Vzdejme Bohu díky za všechny lidi, kteří konají spravedlnost mlčky, aniž by se s kým mohli poradit, aniž by mohli na něco lidem ukázat. Jsou nezbytnou součástí příchodu Božího království. Amen