Za koho lidé pokládají Syna člověka? Ježíš mluví s učedníky jako ve škole; tak, jak mluví učitel s žáky. Nevím, mě to někdy zní nepříjemně, jako v té škole: Víš to, tak proč se ptáš. Stejně všichni budeme mlčet a ten jeden, kdo po chvíli ticha snaživě odpoví, ten bude za hlupáka. Protože na něm se ukáže, co si obvykle lidé myslí, ale není to tak.

Tentokrát se to ovšem nestalo; tomu, kdo odpověděl první se u druhé otázky dostalo čestného titulu, drsně zěnjící přezdívky „Skála“ a také pravomocí.

Řekl bych totiž, že Ježíš tu nehraje školní hru „já to jako nevím a ty mi to jako řekni“. Ale skutečně chce vědět, za koho ho lidé pokládají. Protože to je hluboce lidská potřeba. Věříme přece, že Ježíš je pravý Bůh i pravý člověk. Vidíme na něm vzor toho, co je člověk. Vidíme, že prožil, co prožíváme. CO vše prožil s námi.

Člověk totiž normálně chce, ba skoro potřebuje vědět, za koho ho lidé mají. A z docela dobrého důvodu: Aby si sám mohl poopravit smýšlení o sobě samém. Vezměme, že by člověku bylo úplně jedno, co si o něm druzí myslí. Pak by skončil, podle povahy, ve dvou extrémech:

Buď by si připadal nejlepší ze všech, bez ohledu na to, že si to nikdo jiný nemyslí. Pak člověk skončí buď neustálým sebeodměňováním, nejlépe něčím, co zabere hodně rychle. Nebo hořkostí, zneuznáním, že za jeho skvělost žádná odměna nepřichází. Kdyby si všiml, že druhým nepřipadá zatím tak skvělý, třeba by to člověka vedlo k pomalému zlepšování a pak ke skutečné velikosti.

Nebo naopak, člověk více melancholický, by nakonec došel k tomu, že je bezcenný. Bez ohledu na to, že mu lidé říkají: Máme tě rádi, potřebujeme tě – a myslí to vážně a moc by chtěli, aby jim to takový člověk uvěřil. Ale, ten na to nedbá a řekne jim: Bylo by vám lépe beze mě. Celému světu by bylo lépe beze mě.

Tedy člověk potřebuje lidský soud. Ne jako poslední soud, ale jako přeběžný zdroj smýšlení o sobě samém, nebo se buď zahubí samým radováním, buď umoří samým sebepohrdáním. Myslím tedy, že Kristus se učeníků ptá, protože chce opravdu vědět. Možná dosud neměl čas se nad tím tolik zamýšlet, zaměstán svým dílem. Ale teď možná, chce po čase vědět, jak na lidi působí.

Nezmínili jsme totiž ještě jednu věc: Člověk to nemá být jen pro sebe (i pro sebe), ale nejen pro sebe, i pro druhé. A z toho, za koho jej lidé pokládají může mimo jiné poznat, jak moc se mu to daří. Jak moc je pro druhé potřebný. Zda třeba nedává, co nikdo nechce. Či zda není něčím dlužen. Tedy, jsem tu pro druhé. Ale co na to druzí?

A Ježíšovi se vlastně nedostává moc povzbudivé odpovědi: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Zkrátka, lidé tě pokládají za další verzi nečeho, co už znají. (Pokud rovnou nezastávají dětinskou myšlenku převtělování, což mohlo v té době být i možné.) Co znají a o čem i vědí, jak to skončilo: Jana Křtitele všichni rádi poslouchali, dokud mu Herodes na přání manželky neusek hlavu. Tak bylo to pěkné, všechno to pokáni a obracení. Ovšem Jan jeď po smrti. A kdo by chtěl být slavný za tu cenu, že je také mrtvý? Možná jen ten, pro koho je soud lidí opravdu vším.

Eliáš – v pravdě největší z proroků, právě v tom, že jak se zdá skoro nikoho neobrátil a on přece vytrval. Bylo mu souzeno nosit špatné zprávy. Až na konec přinesl dobrou, o dětši po sedmi letech sucha – a zrovna krátce po tom se to v něm zlomilo, podal Bohu rezignaci, že už nemůže a Bůh ji vlastně přijal s tím, že nebyla nutná. Že nebyl tak sám, jak si myslel. A ano, vzal jej pak do nebe v ohnivém voze. Ovšem, nebylo to trochu výjimečné? Vzal by i nás?

Takového Jereijáše, který také neobrátil téměř nikoho, do vozu nevzal. Jeremijáš ještě stihl spatřit a zažít většinu zkázy, kterou prorokoval a pak ho nevzali do nebe, ale proti jeho vůli ho spiklenci odvlekli do Egypta – a Písmo už neříká, jak skončil.

Takže obdivuhodná víra, odvaha, pravdomluvnost. Nicméně, kdo by chtěl následovat jejich příkladu? Byli to, řekli bychom, lidé jiného druhu. Asi lidé, kteří se nehodí pro tento svět. Možná jako řekové obdivovali hrdiny svých tragédií – ale zase následovat by je nechtěli. A někdo cyničtější by možná řekl: Je to ten řpíad: dobře myslel – špatně udělal. Konečně, jak máte sami rádi tu větu: Já vím, ty to myslíš dobře, ale…

Proto Petrova odpověď přináší Ježíši zjevnou radost. Ty jsi Mesijáš, pomazaný. Ty to nejen dobře myslíš, ale také dobře uděláš. Ty vzkřísíš i Jana, i Elijáše i Jermeijáše. V Tobě to všechno bude mít smysl. Ty víš jak porazit hřích i smrt. Protože jsi Syn Boha Živého, který všechno stvořil, znáš jeho dílo i zákony, ty víš i jak, ty dovedeš udělat.

Vidíme, že Kristus měl radost, že si ho někdo váží – mimochodem měli bychom na to pamatovat u svých bližních. Sice, že když je bereme takzvaně blahoslonně, sice jsou nám i milí, ale nic od nich neočekáváme – tak o nich vlastně nesmýšlíme vůbec dobře. A pokud to poznají, rádi za to nebudou. Taková, dosti častá přezíravá dobrosrdečnost vlastně vůbec dobrá není. Koho milujeme, od toho máme mít očekávání, aspoň nějaká.

Kristus pak řekl Petrovi: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ To platí i pro nás všechny a pro naši víru: Že jsme v Kristu poznali toho, jež je mocen všeho, vládce nad nebem i zemí, není naší chytrostí, ale zvláštním Božím darem. Sice, jeho vzkříšení i všechno, co z něj vzešlo, by logicky mělo přesvědčit každého člověka. Ale nepřesvědčuje. Proto skutečně musíme pokládat víru za dar.

A dodal: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Toto prohlášení souvisí s předchozím hovorem, který znamená:

Ježíš nebyl nepraktický dobrák, nad kterým bychom se mohli dojímat jako nad Prométheem, jak nad smrtí Malého Prince nebo jak se nad Ježíšem, jdoucím na popravu, chtěli dojímat ženy a Ježíš je okřikl. Ježíš i myslel dobře a dobře i udělal.

A proto zrušil hranici mezi duchovním a praktickým. Co je dobré pro nebe, je dobré i pro zemi. Co je dobré pro zemi, je dobré i pro nebe. Jak později říkali Benediktýni: Kdo se modlí, ten tím pracuje. A kdo pracuje, ten se tím modlí. Modlitba není nepraktický čas, ale o co, prosíme, nejpozději v nebi dostaneme. A zorat pole, nebo smontovat auto, nebo splodit a vychovat děti, nebo se postarat o staré rodiče – není něco, co z pohledu zpět z nebes bylo jen takové zbytečné zdržení tady na zemi. To všechno s tím budoucím světem souvisí a nějak proměněně tam bude.

Ano, co přijmeme na zemi, bude přijato i v nebi. A co na zemi odmítneme, bude odmítnuto i v nebi. Přistupujme k těm nebeským i pozemským věcem vážně, když nám byla dána taková důstojnost. Dokonce i ti papežové, kteří si přehnaně přisvojili toto místo pro sebe, jsou byli opatrní v tom, co skutečně vyhlásí za na věky platné – vlastně toho bylo velmi málo. I oni prokázali, že to slovo vzali nějak vážně.

My naopak berme vážně vše, co děláme. Naše modlitby – protože zůstanou. I naše všední dílo. Protože také nějak zůstane. Není nějakého opakování, konečně není stěhování duší: Ježíš nebyl převtělený Křtitel, Křtitel nebyl převtělěný Elijáš. Tento náš život, jeden život, pokračuje skrze Krista, umučeného a vítězného, rovnou do věčného života. Sláva Kristu, jež pro nás na kříži zvítězil a vstal na věky! Amen