Učedníci spatřili něco neuvěřitelného: Mojžíše, Elijáše a Ježíše proměněného k Božské slávě. A hlas z nebe slyšeli: Toto je můj milovaný Syn. A pak dostali přísný zázka o tom mluvit.
Je zvláštní, že to učedníci vydrželi. Ale vydrželi – jiná evangelia říkají jenoznačně, že o tom nemluvili. Kdo z nás by vydržel nemluvit o takovém zážitku? Ale ukazuje se zde, že Ježíš si jako své žáky vybral moudré lidi. Moudrý ví, že co pokládá za to největší, nejkrásnější, co zažil, co obdivuje, se snadno zmenší, když s tím vystoupí ve společnosti, na veřejnosti. Někdo, kdo to neviděl, nezažil, snadno vznese nečekanou, snižující poznámku. A nebo prostě jen nechápe, o čem mluvíme. Snadno se i nám najednou bude náš zážitek jevit menší, méně podstatný. Nebo to nepostřehneme, dál povedeme svou a budeme za blázny. Žádný užitek tak nebo onak.
Konečně, učedníků se třeba někod mohl zeptat, jak poznali, že je to zrovna Mojžíš a Elijáš, koho videli. A oni prostě nějak věděli, že jsou to oni. Ale kdo to neviděl, tomu nevysvětlíte. Učedníci chápou, že ty největší věci je někdy potřeba uchovat v srdci, v nitru.
Zároveň, jednou přijde chvíle to vyprávět. Jako někdy spatřujeme, že lidé řeknou: Tohle jsem ještě nikdy nikomu v životě neřekl, ale teď je ta chvíle – pokud cítí, že o podobné věci už se před tím mluvilo, že jsou lidé připraveni to slyšet. Protože zároveň: Ty nejdražší zážitky moudrý člověk nevykládá každému. Ale vůbec nikomu? To zase hrozí, že časem i ten největší zážitek překryjí všední události, člověk časem zapomene, že byl kdy z něčeho nadšen. Někdy takhle člověk najde něco, co třeba vytvořil v mládí a dětství, nějaký dopis, co thedy napsal a nebo vidí svou starou fotografii s nadšeným výrazem – a nepoznává se v tom. Něco v sobě nosil, ale časem to pohaslo; nenestala chvíle, aby se o to podělil. To učedníci asi také vědí; samotným je jim nejspíš po třicítce, znají i mnoho starších lidí. Takže je důležitá otázka: Kdy o tom půjde mluvit, kdy budou lidé na stejné lodi a budou chápat – co znamená vstát z mrtvých?
Samozřejmě vědí, co znamená vstát z mrtvých. Člověk má přirozeně vysokou schopnost rozeznat živé a mrtvé – proto mnoho lidí nemá rádo loutky nebo různé figuríny, protézy a tak dále; proto lidé nemají rádi roboty, kteří vypadají moc jako člověk nebo třeba pes. Prostě v čem není život rozeznává člověk velmi dobře, každý člověk. Vstát z mrtvých je překonání toho nejhoršího, co je. Krom toho toho ale, na základě Písma, učedníci věří ve vzkříšení na konci času jako všichni trochu slušní lidé. Jenom vyložená elita židovské společnosti, saduceové, nevěřili ve vzkříšení. Obyčejný člověk ví, kolik toho v životě nestihl, obyčejný člověk zakusil kdejakou křivdu, o které ví, že se už v tomto životě nenapraví. Ten, kdo nemá výjimečný vliv nebo jehož Bohem není jen břicho, tomu ani nezbývá, než věřit ve vzkříšení, nějaké další rozsouzení a další život.
A nad to: Kdo přijde o někoho blízkého, ten přesně ví, co je vstát z mrtvých: Prostě to, že ten drahý tu bude spátky jako dřív. Není nic složitého na tom vědět, co je vstát z mtrvých. Dokonce i psa nebo jiné zvíře spatřujeme, jak čekají v naději, že znovu přijde člověk, kterého milovali.
Co znamená vstát z mtrvých je jasné: Milovat mělo smysl, jednat správně mělo smysl. Je možné říci, co člověk druhému neřekl, napravit, co nenapravil. Jednou.
Ale Kristus mluví o smrti, své smrti, která nastane za pár měsíců. Ohlásil jasně, že brzo zemře – a ovšem vstane z mrtvých. Takže všechna ta kdyby, které má člověk spojená se vzkříšením: To se může udělat teď hned.
A to je ta potíž: Kdyby náš třeba před pár měsíci či lety zemřelý blízký vstal z mrtvých – tak chvilku by z toho byla radost, ale přiznejme si – časem, jak jsme s ním jednali celou dobu, budeme jednat zase. A kdybychom dnes zemřeli a za tři dny zase vstali z mrtvých – tak chvilku snad budeme žít lepší život, ale pak si zvykneme a bude to zase stejné. Vzkříšení naše i našich blízkých teď, za chvilku, by jasně ukázalo, že problém je nakonec v nás; ne úplně v tom, že člověk umírá.
Proto učedníci, velmi moudří lidé, kteří počítají se vzkříšením jako s jedinou rozumnou odpovědí najednou mluví jako mělcí lidé, kteří chápou vzkříšení jako něco symbolického: Jako že po zimě přijde jaro. Nebo že člověk jakoby umře, protože se mu zrovna nedaří, ale pak se mu začne dařit, takže to je jako vstát z mrtvých – lidé, kteří by měli vědět lépe. baví se nejspíš podobně hloupě, jako by o vzkříšení mluvil náš současník.
Učedníci pak uskočí stranou; během svého hovoru nemohou uniknout tomu, co jsme již řekli: I kdyby lidé běžne vstávali z mrtvých, tak bychom stejně nenapravili, co jsme nenapravili do jejich smrti. I kdybychom my běžne vstávali z mrtvých, tak pár dnů po vzkříšení se budeme chovat stejně. Asi jako když se na něco vyspíme: Krátkodobě lepší, dlouhodobě žádná změna.
A proto se zeptejí: „Proč říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ Jinak řečeno: Není potřeba nejdřív předělat člověka? Není potřeba ho nejdřív vzdělat a pak už se Mesijáš ujme vlády nad těmi novými lidmi? Židé takto věří dosud: Elijáš vzdělá lidi a pak se nad nimi Mesijáš ujme vlády. Ve svých modlitbách někdy až skoro dávají Elijáše na první místo. Mesijáš vlastně přijde k hotovému.
Ježíš pak nepopírá, že před Mesijášem má někdo přijít. Někdo musí lidem připomenout, že vůbec mají nějaký problém, aby čekali Mesijáše. Je to trochu jako v našem čase: Pokud není něco jako vina, hřích, proč by měl někdo hledat odpuštění, když vlastně sám za nic nemůže. A platí dodnes: Pokud se někdo cítí pouze jako oběť, pokud necítí žádný vlastní dluh, pokud se někdo za nic ve svém životě nestydí, evangelium pro něj nemá žádný význam. Kristus sám řekl: Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.
Ten Elijáš, který už přišel, je Jan Křtitel. Ne doslova Elijáš, ale někdo jako Elijáš. Stejně jako Syn Davidův není doslova Davidův syn. A ovšem, tento Elijáš dopadl podobně, jako by dopladl ten původní Elijáš, kdyby ho Bůh nevzal do nebe. Elijáše Tišbejského by zabila královna Jezábel, protože nebral zvláštní ohledy a tak urazil ženskou pýchu, což je ještě nebezpečnější, než urazit mužskou pýchu. Jana Křtitele zahubila uražená královna Salome. Ten prorok už přišel a dopadl, jak proroci dopadají. Lidé poslouchají proroky až do chvíle, než je to moc osobní.
Tedy ano, prorok musí příjít – a dopadne jako prorok. Je naivní si myslet, že se všichni pokoří, když jim někdo řekne pravdu do očí. Příchod proroka znamená jen, že si lidé uvědomí svůj dluh. A dříve nepo později to vědomí dluhu někdo neunese a proroka umlčí.
Jediné, co zbývá, je, že ten dluh někdo zaplatí. Jen to umožňuje si plně přiznat vinu, pokud máme jistotu, že za svou vimnu nemusíme platit, že zaplatil někdo jiný. Jen tehdy si můžeme přinaz dluh, pokud víme, že ho nemusíme zapltit zcela.
A jenom těm, co tohle vědí a kdo tom,u věří má cenu vyprávět o tom, že jste viděli živého Mojžíše a Elijáše. Protože, pokud čteme pozorně, vidíme, jak sami pokládali svůj život za nedostatečný. A jejich dílo bylo nedostatečné – Elijáš ssám sebe předčasně nechal odvolat ze služby; Mojžíš do země zaslíbené nakonec nedošel a až na dva lidi nikdo z těch, které vyvedl z Egypta. A přece jsou živí – jako je živ Abraham, Izák a Jákob a to víme mnoho o polovičastosti jejich životů. Kdo ví, kdo za ně zaplatil, kdo ví, kdo za něj samotného zaplatil, nepochybuje, že tito jsou u Boha živi. Ten je nanaděn pro to zjevení. Těm, kdo si sami u sebe přijdou dokonalí to však přijde celé jako báchorka, jak konečně vidíme i u učenců tohoto věku. Bez zkušenosti, že i za mě bylo zaplaceno, nejde to zjevení pochopit. Amen