Za koho mě lidé pokládají? Ježíšova otázka mnohé komentátory překvapuje. Ježíš, Boží Syn, přece věděl všechno. A přece: Ježíš je také plným člověkem. A dokonalým člověkem. A člověk by si sem tam měl položit tu otázku: Co jsem pro druhé. Co přináším do světa?

Žijeme ovšem v čase, který s člověkem v zásadě zachází jako s malým dítětem: Jsi jedinečný, jsi hotový poklad. Celý svět na tebe čekal. S malým dítětem se takto zacházet má; skutečně, každý nový člověk, který přichází na svět, je poklad a má se od něj hodně čekat.

S postupem času je ale třeba i dítěti připomínat, že proto se z něj lidé tolik radovali, že by také časem mělo vydat nějaké plody. Dospělý, celý člověk, se pak právě tak má ptát sám: Přináším také něco lidem kolem? V čem by se beze mě třeba neobešli? Proč bych na světě chyběl?

Kristus se tedy jako dobrý člověk takto ptá: Co jsem pro druhé lidi? Chyběl bych? A ano, Ježíš se ptá jako učitel, dává příklad, aby si podobnou otázku mohli položit i jeho učedníci.

A ten, kdo má odvahu se zeptat, za koho jej lidé pokládají, musí snést, že se to dozví. Ježíš Kristus se dozvídá, že přes všechno, co pro lidi vykonal – po všem tom uzdravování, kterého by člověk prostě od nikoho jiného dosáhnout nemohl, po kázání, které jediné v tom čase mělo moc nějak proměnit život, něco dělat jinak a nebylo jen „pohlazení po duši“, po tom všem pro lidi zas tak velký význam nemá. Je náhražkou za Jana Křtitele. Je Elijáš, ten prorok, který teprve ohlašuje toho skutečného Mesijáše. Je jeden z proroků.

A prorok, kdo to je: Obdivujeme, jak odvážně říká pravdu, jak vidí do budoucnosti a jak na jeho slova pak dodjde. A ovšem, většinou je celou dobu sám a často ho pak zabijí. Jako Jana Křtitele teprve nedávno a jako mnoho proroků. Tedy, příklad obdivu- nikoliv následování hodný. Je skvělé, že tohle někdo dělá – ale já si nedovedu představit sám sebe na jeho místě.

Ježíš mimochodem klade tuto otázku za koho jej lidé mají u Cesareje Filipovy, u pohanského města, plného soch pohanských bohů. Lidé se podobně jako na ně dívají na světce – na proroky, na mučedníky: Úžasné, inspirativní, co dokázali. Naučili jsme se od nich – ale nejsou jako my. To je nějaký jiný druh lidí, takový napůl nebeští lidé, napůl bohové. Lidé si o Kristu myslí: zajímavý člověk, obdivuhodný. A taky trochu z jiného těsta, taky trochu mimo.

Na Ježíšovi při tom není nic jaksi „mimo“. Své veřejné působení začíná na svatbě, na hostině; různá pozvání na hostiny pak přijímá i dále, až z toho má špatnou pověst jako „žráč a pijan vína“. Ale krom toho, jeho kázání jsou praktická a skutečně říkají, co má člověk dělat. A krom toho, neustále řeší velmi konkrétní problémy jako těžké nemoci a posedlost zlými duchy a řeší je lépe než kdokoliv jiný. Ale lidé ho přesto chtějí vidět jako toho člověka z jiného světa; není pro to vlastně žádný důvod. Ale lidé si vás prostě někam zařadí, aby jim svět dával dál stejný smysl. Obdivovat, ano. Následovat, ne.

A Ježíš se tedy zeptá trochu jinak. Ne už, co lidé kolem. Ale co jeho nejbližší. Ne už, co přináším celému světu (i když je to dobrá otázka). Ale kdo konkrétně by se beze mne neobešel, pro koho konkrétně jsem nenahraditelný. A za koho mě pokládáte vy.

Petr mu odpověděl: Ty jsi Mesiáš. To znamená to znamená hebrejsky to samé, co řecky kristus, tedy pomazaný. Tedy král. Ne prorok, který tedy statečně říká, co by se mělo dělat a kdo obdivuhodně vystihne, jako to časem dopadne. Ale král – ten který věci dělá, který změnu působí: Jako Ježíš měnil chování lidí svým kázáním, jako skutečně podstatně měnil jejich život uzdravováním nemocí a vyháněním démonů z lidí. Ty jsi Mesijáš, král, ten kdo koná.

A ty jsi i ten, kdo si žije jako král, kdo má hezký život. Čteme o většině Ježíšova života v Lukášovi: Prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. A tebe zvou na ty hostiny a na svatby a užíváš života. Ne každý by chtěl bý prorok. Každý by chtěl být jako král. A Petr tím slovem říká právě to nejhezčí, co jde asi člověku říci: Já bych chtěl být jako ty. Ty nejsi z jiné planety. Ty jsi takový, jako bych chtěl být já. Ty jsi pravý člověk.

Mluvili jsme zde o malých dětech: Jedna z těch nejdojemnějších věcí na nich je že pro ně na krátkou chvíli představujete tu nejlepší podobu člověka (protože zatím jinou nezná). Že chce být jako vy, až vyrostete. To je velká a dobrá výzva, aby člověk tím nejlepším, co může, skutečně byl. Časem ale i dítě pozná vaše hranice. Petr je však dospělý muž, hodně lidí zná. U Krista však žádné hranice, žádné slabiny, marnivost a pošetilost nenalézá. Ty žiješ jako král, protože jsi kríl.

A Petr to vystihl přesně: Kristu není Elijáš, který teprve ohlašuje jako by to mělo být. Kristus je to, jak má člověk být, Kristus už věci rovnou dělá, mění k dobrému a sám dobřě žije. Ale! Dokonalým člověkem se nelze stát, aniž by člověk od začátku nezodpovídal, neručil za spotsu lidí. Kdo žije jen pro sebe a na vlastní zodpovědnost není nikdy zajímavý. Kristus je trochu jako kapitán lodi – k tomu všichni hledí, ten vypadá krásně ve své uniformě. Jenže, ten také opouští potápějící se loď poslední – s tím, že se to často reálně nedá stihnout. Nebo jeKristus jako válečník, který vždy vyrazí na zteč první, ostaní válečníci na něj čekají a s obdivem hledí – tím se ovšem pravděpodobnost jeho smrti časem začně blížit skoro jistotě,

U Krále všech věků a Pána pánů se smrt za druhé jistotě neblíží. Ta se jeho dokonalosti rovná. Kdo by za vás možná i zemřel, je velký. Ten největší je ten, kdo za vás určitě umře. Ta rovnice se jasná a Kristus o tom mluví otevřeně.

Velikost skutečného krále je v tom, že jede do boje první. Ale to už úplně nezní jako něco, do čeho by se člověk chtěl vrhnout. Petr, který před chvílí projevil ke Kristu ryzí dětský obdiv nyní Ježíše stranou kárá možná jako odborník na vztahy s veřejností seřve za dvěřmi státníka „cos to dneska prováděl, hlasy půjdou dolů“. Tohle už si každý rozmyslí. Ježíš mu přede všemi řekne „satane“. Ty prohnaný lháři. A dodnes platí: Pokud člověku říkáme, jak dnes ovšem řečníci, básníci i učenci mluví „jsi poklad, je jen na všech, aby ho našli a rozeznali“, jsi dokonalý, život tě nic nebude stát – že to je svod, že tím s člověka děláme člověka zlého.

Příště Kristus promluví o cenně toho, co znamená jej následovat. Ale dnes řekněme, že všechna jeho velikost je pevně spojena s tím, že za nás od počátku ručí. Že velké věci konal s tím, aby jeho zásluha byla právoplatně připsána nám. Jasné znamení toho máme ve křtu a ve večeři Páně, kde se říká „toto je mé tělo, toto je má krev“. Co je v nás velké je z něj – a vždy to bude jen částečná nápodoba, která by před tváří Boží nikdy na plný, dokonalý život nestačila. Jeho život musí být připsán nám – proto jemu také musel být připsán náš trest. Je o tom třeba mluvit otevřeně. Amen