Žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. V duchu si povzdechl. A my bychom si mohli povzdechnout spolu s Ježíšem. Vždyť Ježíš právě znamení z nebe předvedl: Nasytil velké shromáždění v poušti. A jak u chleba, tak u rybiček je zdůrazněno, že za obojí vzdal díky. Že u obojího ukázal: Za toto jídlo se patří děkovat nebeskému otci. Dobré věci, které dostáváme, to je znamení z nebe.
To, co nás naplňuje vděčností, to je to pravé znamení z nebe. A mám pro to důkaz, který se dá docela běžně spatřit. Nejzřetelněji právě na těch, kteří Boha výslovně popírají. Na ateistech, kteří mají potřebu své bezvěrectví lidem kázat: Po všech těch řečech je často zastihneme, jak mluví o vesmíru, o nějakém přírodním jevu a oči se jim úplně začnou lesknout dojetím, hlas jim změkne. Sám jsem to viděl opakovaně. I je něco z Božího díla a Božího řádu naplňuje vděkem, radost ze stvoření se z nich dere ven. Někomu by rádi prokázali vděk – jenže právě před chvílí řekli, že není komu. Tam je to nejnápadnější.
Ale u lidí, kteří se k otázce Boha nevyjadřují tak ani tak můžeme sledovat, že je radost z toho, čeho dosáhli, naplňuje potřebou nějak se někomu odvděčit. Téměř každý bohatý a mocný má potřebu časem udělat něco pro svou rodnou vesnici – někdy je to až legrační, protože v ní nechá třeba postavit fotbalový stadion, kam by se celá ta vesnice vešla pětkrát i s ženami a dětmi. Téměř každý boháč má nějakou nadaci. A myslím, že je neporozumění liské duši domnívat se, že je to zase jen vypočítavost. Sledujeme zde pocit, společný všem: Rád bych někomu poděkoval. Nakonec, není zcela nezvyklé, že běžní lidé začnou k stáru chodit do kostela v místě, kde vyrostli – aniž by se v něm od dětsvtí kdy objevili a sami se rozhovoří o vděku za to, co v životě zažili, vzpomínají na různé lidi a příhody z dětství, na to, jak tehdy vypadal jejich domov – dostali své znamení: Všechno to, co je naplňuje vděkem.
Ale to nás nezajímá: Ať udeří blesk z nebe, nebo ať se ukáže kometa. Takto zní farizeové, kteří za Ježíšem přišli právě po tom, co na poušti slavil svátek díkůvzdání. Ale oni tam nebyli. Řekl bych, Ježíš má ten pocit, jako máme my, když něco do podrobna vyložíme a vysvětlíme a hned na to přijde někdo, kdo tam doposud nebyl a zeptá se na tu samou věc, o které jste právě vyčerpávajícím způsobem mluvili. Zázrak se musí stát zvlášť pro farizeje, ve chvíli kdy oni mají čas a chuť.
Farizeové svým způsobem žádají, aby jim Bůh byl položen přímo před nos, jakoby na laboratorní stůl, kde by jej mohli zkoumat. To je jedna těžké u všeho, co je živé – na pitevním stole si neuděláme úplnou představu o tom, co je život. A Bůh ovšem je věčně živý. A je to nemožné u toho, co se na stůl nevejde. To by bylo jako plavat v oceánu a říci při tom: Nalejte mi tady do lahvičky, abych mohl oceán v klidu prozkoumat a poznat, co to je. Jak řekl apoštol Pavel: Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkají i někteří z vašich básníků.
Znamením Boha je tedy vždy to, co se člověka dotýká, čeho je plný, co zažil. Nejde se na něj dívat za sklem či pod mikroskopem. I když, kdybychom se podívali na počátky moderní vědy, třeba na takového Keplera nebo Newtona, u těch vděčnost Bohu přechází všemu dalšímu poznání, Keplerovu knihu o pohybu planet tvoří modlitby a vyznání možná i víc než z poloviny. U velmi mnoha zakladatelů moderní vědy byl tento pocit – byla mi dána milost o dobrém Božím díle vidět víc, ať už dalekohledem, nebo mikroskopem.
Farizeové nevědomky žádají, aby byl Bůh menší než oni, aby ho skutečně jakoby mohli položit před sebe na stůl. Menší, než je jejich vlastní mysl, aby se do jejich pochopení vešel. To jednak. Ale tím slovem „z nebe“ také žádají, aby se to znamení netýkalo lidí. Možná dost dobře obeznámeni s Písmem, žádají, aby to bylo jako znamení, které si vyžádal Elijáš: Tehdy spadl z nebe oheň a pozřel Elijášův obětní dar, kdežto Baalovi proroci volali k svému Bohu marně. Prostě ať se stane nějaký fyzikální zázrak, ať se objeví kometa nebo z nebe padají žáby. Ještě jinak: Ať je to zázrak pro zázrak sám, ať to není něco, z čeho mají lidé zároveň prospěch.
A tím ovšem nevědomky říkají: Bože, donuť nás věřit. Jak říkal jeden můj spolužák, jestli je Bůh, ať do mě uhodí bleskem. Připomínám, po tom Elijášově zázraku byli Baalovi proroci pobyti, takže nic neměli z toho, že poznali, kdo je pravý Bůh – stejně tak ten, koho zasáhne blesk. Ježíš má moc dát i takové znamení, proto je v pravdě pokušení, když mu říkají, ať to udělá. Farizeové si asi u sebe říkají: Pokud Ježíš skutečně vládne blesky, tak jistě nezbývá, než ho poslechnout. Ale on určitě nevládne – tak to rovnou pojďme zkusit, ať je vyřízeno, že žádnou moc nemá. V kartách se tomu říká blafování, sázíte na to, že člověk proti vám bnemá tu nejvyšší kartu.
Ježíš ji má – a tedy je v pokušení učinit přítrž tomuto blafování. Ale pokušení srazit je bleskem odolá? K čemu by to bylo? Jak by jim to prospělo. Povzdechne si v duchu, vidíme jaksi, jak se musí držet. Ale to je ta správná odpověď – také mi nemusíme dát odpověď vždy na všechno, když vidíme, že otázka je past.
Ježíš nakonec učedníkům připomene různá čísla: Kolik bylo ryb, chlebů, kolik pak nakonec přebývalo. Soudím, že ta čísla nemají jiný význam než to, že si učedníci uvědomí, že si to přesně pamatují – jako si často pamatujeme i ne úplně podstatné detaily ze chvil, které jsme zažili naplno. Zažili jste Boží dobrodiní, to je ten důkaz, pochopte.
Pro nás zůstává, že máme Boha žádat i o časné dobré věci, i o všední dobré věci. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Protože víra vyrůstá z vděčnosti, stejně i dobré skutky. Dávej nám tedy, Pane, dobré věci. Abychom Tě chválili ze srdce upřímného. Amen