Nesluší se vzít dětem chléb a hodit jej štěňatům. Zkusme si představit, že by tohle někdo skutečně udělal: Vzal láhev kojenci a nalil mléko kočce. Nebo třeba na výletě s rodinou, když si po mnoha kilometrech sedneme na kámen a rozbalíme svačinu, ji dětem zase vzal a dal našemu psovi, co je s námi na procházce.

Tak u takového bychom si neřekli, jak se o to zvíře hezky stará. U takového bychom si neřekli, jak moc má rád zvířata. Ale že nemá rád vlastní děti. A to už je jedno, koho má raději. To by nás vůbec nenapadlo, že na druhou stranu se zase hezky stará o zvířata, když už holt nemá rád vlastní děti. To, že nemá rád ty, které má mít rád na prvním místě by bylo jediné, co bychom si z toho vzali.

Ježíš nepoužívá slovo pes, ale štěně – doslova pejsek. Když my slyšíme „pejsek“, vybaví se nám ten domácí, ten náš. Ne nějaký divoký pes ze smetiště. Židé ovšem psi doma moc nechovali. Dodnes v Izraeli člověk moc domácích psů nevidí. Přes to, mládě snad každého zvířete v člověku vyvolává soucit. I vlče, i lišče, i lvíče atd. Jistě mláďátko vyvolává soucit, kdo by ho neměl rád? V tom je vidět jistá dobrota člověka, jak se nad mláďátky dojímá. Ale pokud na jejich úkor nechá hladovět vlastní dítě, působí najednou to dojetí a soucit chorobně, odporně. Dítě mu hladoví a on se tu dojímá nad štěnětem. Co je to za zrůdu?

Na tom vidíme, že skutečná láska a dobrota má vždy nějaké pořadí. A to když se ztratí, nemluvíme už o lásce, ale o jakési hře na lásku, o předstírání a komedii. Ježíš je nejen pravý Bůh, ale také pravý člověk. Jeho láska byla věrohodná tím, že jako člověk měl také nějaké pořadí. Již na počátku činnosti, při svatbě v Káni, jej vidíme vyhovět prospě matky – i když nechtěl a jinému by nevyhověl. Vidíme jej, jak na některá místa bral jen tři nejbližší z učedníků. Vidíme, že vůbec měl dvanáct učedníků, kterým více vysvětloval a více říkal, patřil jim více, než zástupům. Ježíš se daleko více podobá běžnému člověku než řekněme hudebníkovi, herci či veřejně činnému člověku, který je na pódiu sám a předstírá, že patří všem divákům, celému národu atd. Ježíš není filosofem, který obvykle miluje celé lidstvo – ale jednotlivého člověka nemůže vystát.

Žádný člověk není nekonečný – tedy ani Ježíš jako pravý člověk není nekonečný. Naše dnešní Markovo evangelium nám skoro v každé kapitole ukazuje, že Ježíš nebyl stroj, jeho síly nebyly nevyčerpatelné. Potřeboval také někdy odpočinout. Konečně i to je důvod, proč v lásce musí být pořadí blízkosti: Sil ani času není nekonečně. Dát každému člověku rovným dílem tak znamená dát každému velmi málo.

Do končin týrských odešel zřejmě právě proto, že tam byla naděje, že ho ještě neznají, že si tam oddechne. Zřejmě doufá, že alespoň tam ze svých sil nebude muset rozdávat. Ale hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám. Ježíšova odpověď je tedy přirozená, až bychom řekli, že je to prosba o pochopení: Prosím tě, nech nejdřív najíst děti.

Ale ta žena klidně mohla slyšet: Nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům. S tím, že ona je ten pes. Ten pes ze smětiště. Že je míň, než člověk.

Ale neslyšela to tak. Vždyť sama byla ochotná udělat cokoliv kvůli své dceři. Ta žena sama milovala a tak dobře věděla, že ve skutečné lásce je pořadí, okruhy bližších a vzdálenějších.

A věděla také, že tím, že se člověk nejdříve stará o své nejbližší, se láska nevyčerpá, neumenší. Ale že z toho roste. Když se člověk naučí pamatovat na své nejbližší a dobře s nimi jednat, něco z toho se mu hodí i pro lidi vzdálenější. A opět, něco z toho se pak hodí i pro lidi ještě vzdálenější a nakonec pro každého, koho potká. Pokud se ale nenaučí vycházet s blízkým, co může přinést lidem, které ani nezná? Takže ta žena ví, že Ježíšova láska rostla od nejbližším k vzdálenějším. Že chleby na jeho stole se pro děti rozmnožily a že stůl přetéká. I pejci se pod stolem mnohou živit z drobtů po dětech.

Ježíš poznal, že ta žena nezná na světě jen sebe a svůj zájem. Že z praxe ví, jak láska funguje. A vyhověl jí.

Svou smrtí a vzkříšením Ježíš získal celý svět, všechnu moc na nebi i na zemi a neplatí už pro něj omezení pozemského člověka. Jeho evangelium tedy nyní patří všem národům a koho osloví, ten si může být jist, že o něj osobně Ježíš stojí, že jej slyší i povede. My tedy nyní jsme děti, ne štěňátka.

Ale dokud jsme na této zemi v tomto těle, platí pro nás, že v prvé lásce je vždy pořadí důležitosti. Láska, které nás učí Kristus, začíná vždy u konkrétních lidí, u těch nejbližších. Zejména u těch, kteří nemají nikoho jiného než nás, jako ty děti v Ježíšově podobenství. A teprve z dobrého jednání s nejbližšími, z porozumění nejbližším můžeme získat nastavení mysli a schopnosti, které můžeme nabídnout někomu dále. Naše evangelium není láska k celému lidstvu.

Protože, co tak asi ze sebe můžeme dát celému lidstvu. Není ani stejným přístup ke všem lidem bez rozdílu. Protože to by znamenalo, že s každým musíme jednat odtažitě, protože jinak by na nás měl každý stejný nárok a roztrhali bychom se. I v naší lásce má být pořadí. Více od nás mohou žádat ti, kteří nemají nikoho jiného na světě, není divu, že jim se věnujeme víc. Ale i více od nás mohou čekat lidé, které denně vídáme – z naší obce, města, než ti, které vidíme poprvé. Vlastní národ pro nás pochopitelně bude více, než národy jiné. Naše láska roste od středu. Není to láska k lidstvu a také ovšem neřeší a neodpovídá za problémy celého lidstva. Ale pokud v tom středu skutečně roste, možná nakonec něco může přispět i celému světu. Amen