Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit. Zdá se to jasné. A přece Ježíš za tím slovem dodává: Kdo má uši k slyšení, slyš! Což jsou slova, kterými obvykle zakončuje podobentsví. A učedníci ta slova jako podobenství, hádanku, také pochopili – čteme: Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. Podobenství pak obvykle znamená, že člověk musí o něčem změnit své smýšlení, což se mu ze začátku nelíbí. Musí trochu spolknout svou pýchu, přiznat, že se mýlil.

Zdálo by se, že jíst všechno je pro člověka přirozené, kdežto že je něco nečisté mu musí někdo vnutit: Nějaká vrstva rabínů, imámů nebo kněží. Ale podívejme se na naši současnost, která si v zásadě nic nedělá z nějakých duchovních autorit.

A přece není málo lidí, kteří považují to, co se jí, za jednu z hlavních věcí. Za to, co přímo ovlivňuje nitro člověka. Dávno již nejde jen o vegetariány. Velmi početní a hlasití jsou odpůrci všech možných cukrů, kteří se po požití mísy těstovin budou skutečně cítit nečistí a za takové budou pokládat i jiné. Jiní zase pokládají za jediný čistý pokrm právě maso. Všichni ti jsou ve svém přesvědčení velmi pevní a nesmlouvaví. Porušení pravidel o jídle pak skutečně vnímají jako hřích.

A i ti, kteří nemají tak jasné přesvědčení jako stoupenci různých diet budou stále řešit různá éčka, plasty a podobné věci; možná nakonec najdeme méně lidí, kteří jídlo a to, co do člověka vchází, neřeší vůbec.

Sklon rozdělovat pokrmy na čisté a nečisté, sklon pokládat jídlo za důležité, má tedy člověk sám od sebe. Nikdo mu to nemusí vnucovat, ponechán sám sobě začne člověk jídlo řešit sám. A možná, právě proto, že si na věc přišel sám, bude ve svém přesvědčení pevnější, než kdyby mu ho někdo předepsal. Otázka je, proč jsou předpisy o čistém a nečistém vůbec v Bibli. A odpověď je možná tato: Člověk by si nějaké vždycky vytvořil. Tím, že mu je dá Bůh sám, alespoň jejich dodržováním uctívá Boha. Dává najevo, že neví všechno, všechno sám nevymyslel. Tím, že dodržuje bohem daný předpis je alespoň chráněn od toho, aby se zamiloval do své vlastní diety.

Předpisy o pokrmech z knihy Levitikus není úplně snadné vyložit, pokusy je vysvětlit nějak prakticky nejsou úplně přesvědčivé. Jejich hlavní podstata, myslím, je tato: Stanovil to Bůh, ne já sám. Nechám se poučit, nespoléhám na vlastní genialitu. Pokud je vůbec můžeme nějak vyložit, tak je to vlastně stejné, jako v tom Ježíšově podobenství: Problém není v těch zvířatech samotných, ale spíše v tom, proč zrovna je by chtěl člověk jíst.

Maso různých dravců a plazů například samo o sobě není nijak chutné, ale ve východní Asii je lidé pojídají s tím, že tak získají jejich sílu nebo moudrost. Trochu jako když v naší Zlatovlásce sní král hada, aby rozuměl řeči zvířat. Ale moudrost se získává spravedlivým jednáním a kázní, nevede k ní žádná zkratka. Bůh tedy zřejmě říká: Na to ani nemysli, že by ses stal moudrým bez kázně a sebeovládání, jen tím, že sníš hada. U prasete je zase, myslím, potíž v tom, jak je v mnoha věcech podobné člověku. Kůže prsat se, myslím, dokonce dá použít k transplantacím, prasata jsou velmi chytrá zvířata. Bylo pak pozorováno, že místní odrůda prasat se často podobá svým chovatelům: Evropské prase má růžovou pokožku a modré oči, asijské prase oči hnědé a poněkud sečikmené. Myslím, že i zde jde hlavně o pocit, se kterým člověk zabíjí a jí tvora, který je mu tak podobný. Jinak bychom se mohli zeptat: Je možné sníst psa nebo kočku? Možné to je – ale je potřeba se zeptat, jaký má člověk důvod, aby si k jídlu vybral zrovna tvora, který je jinak lidem společníkem. Co ho k tomu vede, co vychází ze srdce.

Myleli bychom si, že když Ježíš vyhlásí všechny pokrmy za čisté, lidé si oddechnou: Tak konečně už nemáme něco zakázáno. Místo toho sledujeme, že jeho posluchači jsou spíše znepokojení, možná dotčení. Ale i kdyby Ježíš dnes řekl „není problém jíst maso“ nebo „není problém jíst cukr a pokrmy z mouky“ nebo „jezením masa se nic nezíská“, tak by se o opět mnoha lidí dotklo; Ježíš zpochybnil, na čem jim velmi záleží.

Za všemi pravidly o pokrmech je totiž představa, že člověk je sám o sobě čistý, dobrý – to jen okolí ho kazí. Tak ostatně učil v Asii Mohamed, tak učil v Evropě Jean Jack Rouseau a jeho žáci až podnes. To je pohodlná, široká cesta: Někdo jiný může za moje hříchy. Úzká cesta, které učí Ježíš Kristus, říká: Je potřeba si dávat pozor na vlastní přání a touhy. Že člověk něco cítí v srdci, že se mu to zdá přirozené, spontální, neznamená, že to ve skutečnosti není nějak pokřivené. Ostatně, u druhých dovedeme často jasně vidět, čím jsou ve svých přáních ovlivněni, u druhých dovedeme vidět, co vychází chmativosti, závistivosti, nadutosti a tak dále. U jiných dovedeme vidět, že všechna přání rozhodně nejsou čistá.

Ale ta úzká cesta Kristova je, aby člověk svoje vlastní přání a pocity dovedl poměřovat Božím zákonem a spravedlností. Aby sám u sebe dovedl posoudit, na co má a nemá nárok, v čem si o sobě příliš myslí, co je jeho slabina. Moudrý rozezná, že sám sobě mohdy nakonec škodí nejvíc. Moudrý rozezná, že zvítězit sám nad sebou je nakonec to nejtěžší a že to jde jen s Boží pomocí, že nastávají chvíle, kdy má člověk říci „ale ne jak já chci, ale jak ty chceš, naplň se Tvá vůle“. Amen