K tomu, jak vyslal své učedníky, se Ježíš vrací těsně před svým zatčením: Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.“

Jakoby řekl: Neměl jsem tehdy pravdu, že to půjde hladce, že máte být v klidu? Bylo to tak? Bylo. Tak teď mám stejně tak pravdu, když říkám, že teď to rozhodně nepůjde hladce a že ani trochu nemáte podceňovat situaci. Vysláním učedníků Ježíš ukazuje, že svědčit o Bohu není obvykle těžké – až do chvíle, kdy je to najednou smrtelný zápas. A my se dnes podvídáme na tu část, kdy to není tak těžké.

Mnoho lidí věří v Boha, protože vyrůstali v křesťanské rodině. Kdo přicházejí v dospívání a dospělosti, přecházejí dosti často proto, že dlouhodobě znají nějakého věřícího člověka. Počítaje v to, že v rodině si každý samozřejmě všimne mnoha chyb svých příbuzných; když někdo někoho dlouho zná, samozřejmě že vidí jeho chyby. Přes to, slovo Boží se samo časem prosadí. A oslovený člověk je časem i schopen odlišit, co je jen z člověka a co z Boha; takže lidé oslovení mnohdy řeknou „teta byla taková a taková, ale v tomhle měla pravdu“, „v tom a tom byla obdivuhodná“.

Když Ježíš posílá učedníky, je to nakonec on sám, kdo skrze ně promlouvá – konečně, mezi těmi dvanácti by i Jidáš a i on vymítal zlé duchy, uzdravoval a vedl lidi k obrácení. Pokud někdo uvěřil skrze Jidášovo kázání, měl pak celou víru zahodit jako omyl? Měl k němu přijít někdo jiný a znovu mu říci to samé, ale tentokrát je ro už ta správná osoba, takže teď už se správně uvěří? To je zjevný nesmysl.

Svědkové Boží jsou nakonec zaměnitelní. To Ježíš ukazuje tím, že je posílá po dvou. Ne proto, aby se navzájem hlídali, jak je to u jehovistů nebo jak se to někdy dělalo v seminářích. Ale proto, že poslat dva je nejlepší způsob, jak ukázat, že ani jeden z nich není Bůh sám.

Vezměme, že ačkoliv Zákon přísně zapovídá zobrazovat Boha, přímo ve velesvytni vedle archy stály sochy cherůbů, každá čtyři a půl metru vysoká. Sochy! Ale protože tam byli dva po straně, bylo jasné, že ani jeden z nich není Bůh. Že jsou to ozdoby, znamení, svědkové. Podobně, Proroci neustále mluví proti uctívání posvátných sloupů, jakýchsi totemů: Před chrámem stály hned dva obrovské sloupy. Dokonce měli jméno – Joakím a Boáz. Ale že byly dva, každému bylo jasné, že jsou to jen ozdoby, znamení, němí svědkové. Největší proroci byli Elijáš a Elíša – příznačně i jejich jména se pletou a člověk si snasno splet i co udělal který z nich, protože jejich činy se podobají; jsou snadno zaměnitelní. A v první církvi byli také dva nejznámější apoštolové, Petr a Pavel. Jednoduše, když jsou vidět dva, ani jeden není uprostřed. Musíme počítat s tím, že důležitý je jen neviditelný uprostřed nich. Snáze pak i oddělíme osobní vady různých Božích svědků od pravdivého slova, které zvěstují.

Ježíš posílá své učedníky nalehko: „Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.“ Protože, konečně, jdou k lidem z okolích vesnic, k sousedům; proro také mohou víceméně spoléhat na to, že je někdo vezme pod střechu a pohostí. Kdyby to udělali opačně, kdyby přišli v těžkých botách a s batohem konzerv na zádech – kdo takto vypadá? Buď tremp, nebo voják. Tedy ten, kdo spíš čeká, že ho přijmou, protože je cizí. Musí mít všechno s sebou.

Učedníci naproti tomu mají jít jako ti, na které už lidé čekají; nebo by alespoň měli čekat. Dodnes je pro zvěstování evangelia trochu potíž, když se člověk domnívá, že je všechno na něm. Když zapomíná, že tam, kde ho přijmou, mu Duch Boží již přijetí připravil. A tak se někdy zvěstovatelé snaží posluchače nalákat na něco, o čem si myslí, že by to druhý chtěl. Na něco jiného, než je slovo Boží – a Slovo Boží mu později nenápadně podstrčit. Nejednou jsem se třeba na různých setkáních ptal, proč se církev věnuje tomu nebo onomu tématu, proč to nebo ono hlásá a mnozí odpověděli: Mladé to teď zajímá. Nebo: Veřejnost to teď zajímá. Možná si také jen myslíme, že to lidi zajímá a možná to také není to jediné, co lidi zajímá. Církvi jako celku se však často stává, že říká: Chceme úplně to samé, co vy, to hlavně. S tím, že časem se pak možná řekne: A dodá to Ježíš. Nezřídka však od samotných lidí mimo církev můžete slyšet, že od církve čekají něco jinéh, než jim nabízejí všichni odstatní.

Ježíš tedy nakázal učedníkům, aby se zvěstí nešli vybavení tak, jak se člověk vydává do pustiny, v těžkých botách a ze zásobami na čtrnáct dní. Jako by šli někam, kde nic není. Opět někdy při hlásání Slova Božího předpokládáme, že oslovený o věci vůbec nic neví, nikdy nad něčím podobným nepřemýšlel. A nebo, ještě spíše, že všechny jeho představy jsou milné a je jaksi třeba nejdříve starou stavbu strhnout a začít na zelené louce. Ovšem jak Duch Boží podivuhodně pracuje, mnohdy mají lidé o stvoření, Božích přikázáních a soudu dosti přesné představy. Někdy lidé čekají skoro jen na to, aby jim někdo řekl: Ano, je to pravda, také tomu věřím.

A ještě další věc, se kterou se lidé vydávají zvěstovat: S velkou obavou, aby druhé nevyplašili. A tak někdy z nauky víry tají, co by druhé podle jejich představ mohlo odradit. Často to jde tak daleko, že sami přestávají věřit tomu, co by podle jejich představ mohlo druhé odrazovat. Učedníci naproti tomu „vyšli a volali k pokání“, to je tam řečeno vůbec první. Dokonce i o Ježíšovi samém je jako první řečeno: Kázal pokání. Učedníci tedy vyšli rovnou s tím, že na lidech je něco špatně. Je řečeno „volali k pokání“, takže nemyslím, že na někoho přímo ukazovali prstem – co také člověk o druhých ví; navíc mnohé skryté hříchy mohou být horší než ty zjevné. Ale nebáli se hřích pojmenovat, nebáli se začít tím, že něco je špatně. A všimněme si opět, že lidé sami, jako by v žertu, ale stejně přiznávají, že jsou lidé hříšní. Stojí za pozornost, že minimálně starší lidé si stále kazatele představují jako fedlkuráta Katze, který s kazatelny volá: Vy hříšníci, vy holomci jedni. Co když je to proto, že možná právě tohle chtějí lidé slyšet? Že čekají na to, aby jim někdo potvrdil, o čem dávno tuší, že je na nich špatně? Zvěstuje-li se odpuštění, je najednou možné mluvit i o vině, protože rázem není navěky. Dokonce jsem se nezřídka setkal s tím, že lidem na zvěstování církve vadí to, že se rovnou mluví o odpuštění, aniž by se před tím řeklo, že je něco zlé, něco hřích. Jako by bylo jedno, jak člověk jednal. Ano, zvěst odpuštění dává smysl jen tehdy, pokud také je něco jako přikázání, něco jako konkrétní zlý čin a konkrétní vina.

Zkrátka, v okolí Nazareta nešli učedníci úplně do neznáma, k těm, kteří by je nečekali. Jistě je i zvěstování, na které se člověk musí nachystat jako do pustiny – třeba právě v pustině, v pralese třeba, kam je třeba jít v těžkých botách, s batohem na zádech a když ne s mečem, tak aslepoň s mačetou. Ale ne tak u sousedů. Měli v zásadě předpokládat, že lidé jejich slovo chtějí a potřebují slyšet i to, že o věci něco vědí, i to, že ledacos snesou, že nejsou z cukru. A ovšem, měli to brát tak, že kde je nepřijmou – jejich chyba. Měli předpokládat, že Bůh jde ve svém Duchu před nimy, že to nejsou oni, kdo působí víru nebo nevíru. A stejně bychom měli i my. Amen