Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl byla zatvrzelá. Samotné vyprávění o Ježíšově divu nám dává výklad, jak je pochopit. V předchozím čtení nasytil Ježíš pěti chleby a dvěma rybami pět tisíc lidí. Z pohledu vědy je to jeden z největších Ježíšových zázraků. Jedním ze základních kamenů našeho pochopení je totiž zákon zachování hmoty; najednou se na světě nemůže něco objevit jen tak odnikud.

Ježíš ale ukazuje, že Bůh zákony uložil stvoření, nikoliv sobě. Bůh vládne světu, nikoliv svět Bohu. Co Boha zavazuje, je smlouva, kterou se rozhodl s člověkem uzavřít. Nikoliv přírodní zákony, zákony uložené stvoření. Nade vší pochybnost se tedy ukazuje, že Ježíš je Bůh, Syn Boží. Společné jídlo se zástupy pak připomíná právě smlouvu – když pozvete někoho na večeři, když s někým stolujete, spojuje vás to s ním, nějak zavazuje. A to je způsob, jak Bůh jedná s člověkem, to Boha zavazuje. Nikoliv zákony, které uložil stvoření.

Ale mysl učedníků je zatvrzelá k tomu, že Bůh je v osobě Krista s nimi, že s nimi večeří. Proto je další div tak vyděsí a překvapí. Ale proto hned po jednom velkém divu vykonal Ježíš další: Aby jim to došlo, jaksi za čerstva vykoná Ježíš další div. Aby jim došlo: Bůh je s vámi, Immanuel; stalo se, co bylo zaslíbeno skrze proroka. Jinak řečeno: Zákony přírody, co je na tomto světě možné, to není takový problém. Pro Boha je možné všechno. Ale, co je, řekněme po lidsku, pro Boha problém, vystihuje apoštol Pavel:

Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.

Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Ano, to jedno Bůh nemůže: Zapřít sám sebe. Ze strany člověka to má také svou obdobu: Božím požehnáním máme stále větší moc nad stvořením. Dnešní lodě například už se skoro nepotápějí, přes moře dokonce létáme letadly. Ale ovládat sám sebe, to je nakonec stále to nejtěžší. Především zachovat smlouvu, zachovat věrnost těm, se kterými jsme svázáni, je vždycky nakonec to nejtěžší. Neříct bližnímu, těm, které denně vídáme zlé nebo prázdné slovo, které mnoho pokazí, je těžší, než přistát s letadlem. Ovládnout hněv, když hněv není na místě, je stále to nejtěžší. Pamatovat na všechny ty, kdo ke mě patří, nepromarnit chvíli, kdy můžeme druhé nějak potěšit – stále to nejtěžší.

Zatímco chodit po vodě, když už to umíte, není takový problém. Ani vám to nepřijde. I když je Ježíšova moc vlastně děsivá a učedníci jsou přirozeně vyděšeni, když kolem nich Ježíš projde po vodě, příběh tohoto divu nám může připadat až vtipný: Ježíš se šel na horu modlit a když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. Místo aby to Ježíš obcházel po zemi, na to neměl čas, vzal to po moři rovnou. Skoro jakoby zapomněl, že takhle to ostatní lidé nedělají. Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich – mohli bychom skoro říci, že proto, že pěšky tam při tom tempu učedníků bude jasně dřív.

A, myslím, je těžké to vyložit jinak. Proč je tam výslovně napsáno „chtěl jít dál kolem nich“? To nám, myslím, chce sdělit tento příběh: Když už to umíte chodit po vodě, tak skoro zapomenete, že to umíte. Už vám to nepřijde; těžké je nehřešit, neproklínat, nebýt lhostejný, na druhé nezapomínat. Těžké bude potom dotýkat se nemocných a uzdravovat je. Tohle tak těžké není. My si to můžeme představit i takto: Co nakonec bude těžší: Být sportovní serfař nejlepší na světě? A nebo venkovský doktor, který svou práci dělá třicet let a za celou tu dobu stejně neodbil jediného pacienta, na žádného hrubě nepromluvil? Jednoznačně těžší (a méne pravděpodobné), je to druhé.

Ježíš se na jezeře neutopí. Živel ho nezdolá. Ale hřích člověka, všechna ta naše opomenutí, lenost, hněv, zlá slova, pýcha, hloupé, lehkovážné řeči – to ho pověsí na kříž, umučí a zabije.

Tento duchovní smysl, dodejme důrazně, může mít náš příběh pouze tehdy, pokud se to skutečně stalo doslova tak, jak je to zde popsáno. Pokud Ježíš skutečně nechodil po vodě, pak zůstává pravdou to, že je těžší chodit po vodě, než, například, odpustit bližnímu nebo potěšit smutného. Pokud nechodil po vodě, tak zůstává, že nejdůležitější jsou zákony fyziky, zákony hmoty. Že hlavní je, kolik stojí zlato a ropa a plyn a kobalt. A kolik zlata máte. Pak možná, když si vzpomenete, můžete řešit nějaké bližní.

Pokud ten příběh je jen symbolický, tak je to jen hezký sen o pohádkovém světě. Pokud Ježíš po vodě chodil, pak teprve platí i ten duchovní smysl: Skutečně těžké je jednat s bližním dobře a na to je hlavní se zaměřit. Bez zázraků nedává celé poselství evangelia smysl a znamenalo by jen: Bylo by hezké, kdyby to tak bylo, kdyby vztahy byli to hlavní. Ale bohužel to tak není. Halvní je fyzika, váha zlata a vlastnosti ropy.

Dodejme závěrem, že v jiných evangeliích Ježíš vyzve Petra, aby šel za ním: A sám Petr po vodě chvilku chodí. Takže to nějak možné je. A že dnešní příběh je i evangeliem o možnostech, otevřených člověku. Kristus nám ukazuje, že Bůh pro člověka zamýšlel větší možnosti, než by hnedle věřil. A tak řekněme dnes sice stále nikdo nechodí po vodě; ale je nemálo lidí, kteří dovedou třeba surfovat, bruslit, lyžovat a tak dále. Výkony sportovců v běhu, skoku v plavání se zlepšují nad míru, kdysi možná nepředstavitelnou. Kdo může, měl by i své fyzické schopnosti zkepšovat, protože v Kristu se člověku znovu otevřelo i to požehnání ze zahrady: Napňte zemi a podmaňte ji. Zůstává ale, že být dobrým bližním: Otcem, matkou, babičkou, dědečkem, manželem, naželkou, dcerou, synem, nukem, kamarádem, spolupracovníkem, sousedem – nebýt ničemný, nehřešit, ale být spravedlivý – to je to težké a nakonec nemožné, kdyby za nás Kristus nevykonal dost, kdyby za nás nedokončil zápas. Amen