Ježíš se přeplavil v lodi opět na druhou stranu. Připomeňme, na tom opačném břehu, v Gerase, potkal posedlého mnoha démony. Ten byl svým chováním velmi nápadný, A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Podobá se to trochu chování některých opilců; ale každopádně, je to ničivé chování, typičtější spíše pro muže. Všichni o něm vědí.

Na druhé straně se setká s nemocnou ženou a nemocnou dívkou, které jsou obě skryté. Jedna je ukrytá v davu, druhá je ukrytá v domě. V davu nikdo neví, že má žena dvanáct let krvácení, nikdo neví proč. Proč umírá Jairova dvanáctiletá dcera také není jasné. Hůř se to popisuje, to neznamená, že jsou na tom líp, než ten posedlý, že mají menší trápení. Nemusí hned někdo řvát a trhat řetězy, aby byl jeho problém velký. Platí to pro lidi bez rozdílu pohlaví a přece, věci, které trápí a ohrožují ženy jsou spíše hůře popsatelné, méně nápadné; přesto skutečné.

Může do toho muž nějak proniknout? Spíše ne: Vidíme zde Jaira, představeného synagogy, tedy jistě vzdělaného, jistě schopného a duchovního muže. Který přesto vůbec neví, co to s tou jeho dcerou je. Je bezradný. Dokonce ani Ježíš neobjasnil, co je za trápením ženy, co za umíráním té dívky. A přesto se kvůli té ženě zastavil, i když právě spěchal za umírající. S velkou přímočarostí bychom mohli říci: Dvanáct let krvácela, ale neumřela – kdežto ta dívka umírá právě teď. Ježíš ale považuje za důležité a dobré, aby to dvanáctileté trápení skončilo právě teď. Nezažil a nemohl zažít, co ta žena. A přece to bere vážně. Ježíš zná váhu skrytého trápení.

Žena si říkala: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!“ Kdybychom neznali tento příběh, asi bychom jí řekli: To rozhodně ne. Bylo přece důležité, že Ježíš s lidmi mluvil, byl s nimi v obecenství. V tom bylo to uzdravení. A tato žena ani nevidí Ježíši do tváře, vysloveně je řečeno, že přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Dokonce ani Ježíše samotného se nedotkla, ale jen jeho šatů. Jako nějaké relikvie, jako Turýského plátna nebo tak něco. Ale kupodivu, fungovalo to. Na tom vidíme, jak skutečně důležité bylo, že Ježíš přišel v těle, že slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Že Ježíš není jen jeden z poslů od Boha, není jen jeden z duchovních učitelů, ale skutečně Bůh v těle na této zemi. Jak říká apoštol Jan ve svém listě: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ Ta žena téměř Ježíše použila jako nějakou věc. Ovšem Ježíš sám se lidem dává, vzpomeňme na slova ustanovení svaté večeře: Vezmětě, jezte, toto jest mé tělo. Ta víra, která ženu uzdravila, byla víra, že Bůh může být mezi námi.

Dále zde máme zmínku, kterou nečteme takto přímo nikde jinde: Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla. Na tom vidíme, že Ježíše uzdravování něco stálo, stálo sílu. Ač je plně Bohem, jehož síla je bez konce, stal se zároveň člověkem a síly člověka nikdy nejsou nevyčerpatelné, člověk poznává, jak mu sil ubývá.

Překvapivé je, že ženina víra, že bude uzdravena jen tím, že se dotkne Ježíšova šatu, se ukázala jako prvdivá. Druhé překvapení, po všem, co jsme řekli, je, že Ježíš nechá tu ženu upostřed zástupu povědet celou pravdu. O povaze nemoci, o dvanácti letech neúspěšného léčení, před všemi těmi cizími lidmi. Asi tomu úplně nerozumím, ale přijde mi, že to je pro ženu noční můra: Být tředem pozornosti neznámého davu vůbec: To, že na ni uprostřed davu tak říkajíc někdo ukáže prstem. A pak tam ještě mluvit o něčem tak důvěrném. Ale možná je to opačná obdoba uzdravení toho posedlého z gerasy: U toho se uzdravení projevilo tím, že „seděl oblečen a choval se rozumě“. Zkrtonul, dalo by se říci, nebyl celý jen samý projev navenek. Naopak, tu ženu jakoby Ježíš vytáhl na světlo z její skrytosti. Už mohla říci, že ta nemoc nakonec byla nakonec jen nemoc, že to nebyla celá ona. Nevystihuje ji celou jen to trápení, které měla, má i jiné vlastnosti, než ta nemoc, co měla. Není všechno jen to, co bylo uvnitř ní, její vnitřní prožívání.

Ježíš se přiznal k té ženě a ke všem lidem, kteří mají vleklé trápení, o kterém se těžko mluví. Zná i tyto věci. Ale zatím, jak se zdá, zemřela ta dvanáctiletá dívka. Trochu to vypadá, že na ní v tom zástupu všichni zapoměli. Jakoby umřela tou samotou. Jako nám náš příběh na té ženě ukazuje, že skryté a vleklé trápení, které vás ale nezabije je velmi vážné trápení, které Ježíš uznává a řeší, tak nám na té dívce ukazuje, že dospívání, mládí, není tak veselý čas, jak se na to později vzpomíná a že proměna dívky v ženu v sobě má hodně z umírání. Prostě že být dvanáctiletá dívka není žádná legrace; těžko popsatelně je to těžší a osamělejší, než být dvanáctiletý chlapec. Máme to i v těch pohádkách: Maruška a dvanáct měsíčků, Popelka. Z lidí není nikdo na jejich straně. Jen moc shůry může pomoci. Dcera Jairova má milujícího otce, ale ani ten ji nemůže provázet za jistou hranici, chápat. Dům, kde dívka leží, je plný příbuzných, ale stejně je tam sama.

Ježíšova slova v tom domě jsou poněkud záhadná: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Může to opravdu znamenat, že příbuzní se opravdu spletli v hodnocení, tedy docela prostě, že dívka jen spala. Ovšem podobná slova řekl Ježíš i o Lazarovi. A o tom víme, že opravdu zemřel. Ježíš jim také přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dozvědět – nejspíše proto, že jeho moc křísit mrtvé nedává smysl do chvíle, než sám zemře za naše hříchy a vstane z mrtvých. Takže možná i opravdu zemřela – ale ani apoštolové, kteří toho byli svědky, v tom zřejmě neměli jasno.

Myslím však, že tento Ježíšův div, jako u té první ženy, nám říká dvojí: Jednak, že jsou těžko popsatelné pocity a trápení, velmi vážné, i když se při nich neozývá vití mezi hroby, i když navenek nevidíme příčinu a nechápeme, co se vlastně děje. Ale jako u té dívky možná i skutečná smrt byl pro Ježíše v jeho moci jen spánek, tak vůbec tato težká část života ženy, těžko uchopitelná jako ten sen, není také nastálo. Pro Ježíše ta dívka není ztracená, není mrtvá a mezi živé jí přivádí tím, že na ní mluví a že pro ni má úkol: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ A tak, na jednu stranu, člověk může být někdy úplně z dosahu všech lidí, mít chvíle, kdy nemá na své straně nikoho z lidí. A jsou to velmi vážné chvíle. Ani tehdy však není z dosahu Krista a mimo jeho zájem. Amen