Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Tedy opravdu veliký hluk a velké otřesy; voda zřejmě namáčela i Ježíše. Tedy pokud Ježíš usnul a nevzbudil se v takové chvíli svědčí o tom, že byl opravdu hodně unaven – řekli bychom skoro až k smrti.

Když člověk usne uprostřed bdících, mají z toho lidé často legraci, spící člověk vypadá legračně. Pokud je to dítě, vypadá to roztomile. Spící člověk vypadá neškodně a zranitelně. Evangelista Marek nám ten obrázek ještě doplňuje tím, že Ježíš spal na polštářku. V této příhodě vidíme naplno Jěžíšovo lidství. Že nebyl člověkem jen na oko, nebyl pouze bohem, který se přišel podívat mezi lidi v lidské podobě, v převleku. Nebyl ani Božím synem tak, že by byl napůl Bůh na napůl člověk, jako hrdinové bají, jako superhdinové ve filmech. Člověkem se stal plně, se vším, co k tomu patří.

Později spatříme, že jej poslouchá vítr i moře. Příroda není nad jeho síly; ale na hranici jeho sil jej nyní přivedli lidé. V krátkém sledu byl svědky toho, jak se farizeové s Herodiány domlouvají na tom, že ho zahubí. Člověku by asi stačilo vědět, že by ho moc chtěl zabít jeden jediný člověk. Tady, tak říkajíc, je to celá morální elita společnosti dovedou v tom najít řeč se lidmi, kteří umí chodit v politice. To je dost na to, aby se to povedlo. Přání jednoho člověk nás zabít by stačilo k tomu, aby člověk neměl klidné spaní. Následně se dozví, že se o něm říká, že je posedlý ďáblem – a maličko v tom směru uvažuje i jeho rodina; jen se spíš domnívají, že se pomátl. To není úlně ta podpora, kterou by si člověk přál, takže rána z druhé strany. Ani doma není člověk doma. A když o vá říkají, že jste blázen, tak obvyklá reakce zdravého člověka je, že trochu zaváhá: Nejsem skutečně blázen. Nebezpečí vně, pohrdání doma a možná i nejistota v nitru. A v tu chvíli se na Ježíše valí zástupy. Člověka dělají jeho hranice, že má svůj strop. A vidíme, Ježíš je plný člověk a zřejmě je již blízko této hranici. A jeho spánek, který jej činí dojemny lidským je zároveň smutný pohled, jako je smutný pohled na člověka úplně vyčerpaného.

Kristus je tedy plně člověkem. A jeho život je vzorem toho, jak to v životě chodí: Že máte za sebou několik náročných úkolů a problémů neznamená, že pak přirozeně přijde úleva, kterou byste potřebovali. Na to je sutanoven sedmý den, kdy se nesmí nic dělat, aby člověk vůbec uprostřed všeho nezemdlel. Ale není tu žádný přírodní zákon, že potom, co člověk hodně pracoval, co něco náročného zažil, přijde stejěn hluboká chvíle klidu a odpočinku. Jako když se kyvadlo zhoupne zpátky. Naopak, velký problém v životě bývá příčinou dalších problémů. A velká námaha je znakem, že přijdou ještě další úkoly a konec v nedohlednu. Jindy se skoro nic neděje a je dlouho klid. Velký úkol každopádně málokdy znamená velký klid potom.

I zde, jako jindy v životě, během jeho tolik potřebného odpočinku nastane bouře. Ježíš spí – protože kdyby se ještě dál nervoval, možná z toho taky umře. Al i když zaspí bouři, o odpočinek ho připraví jeho učedníci. A – prozradím dopředu: Až dojedou na druhý břeh, žádný odpočinek ho tam nečeká, ale velký zápas. A až se odtamtud vrátí – ty davy, které se na něj tlačili a které nechal za sebou tam na něj budou čekat.

„Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ S těmi slovy ho budí učedníci. Připomíná to slova, která jistě nektěří z nás v životě již slyšeli: „Jak prosímtě můžeš být tak klidný, tobě je to jedno.“, slova, která se obvykle křičí v hněvu. Na Kristu jsme spatřili jeho lidství. A nyní je zde v učednících nastaveno zrcadlo lidské neřesti: Lidé se rádi dělí o svou nervozitu, o svůj strach, o svou bezradnost. Kdo ví proč, ale bývá tak: Kdo si zachová klid uprostřed strachu a tísně, vyvolává obvykle hněv. Zařije to člověk asi nejsnáze na výletě se skupinou lidí, když se zabloudí. Zažije to i v domácnosti, když všichni ostatní propadají panice. I v celé společnosti to bývá tak, že za lhostejného a cynika je považován každý, kdo nepropadá panice spolu se všemi ostatními.

Asi je to tím, že ve chvílích strachu a bezradnosti si člověk uvědomuje, že spoustou věcí nemůže nic udělat, že spotsu věcí neřídí. Pak se ale má spolehnout na toho, kdo si ví rady. Ba na toho, kdo všechno řídí. Když se ale nic neděje, člověk toho, kdo má v moci vše a kdo řídí vše, poslouchat nechce – má svůj život, svoje plány. A ovšem ve chvílích bezradnosti si v hloubi uvědomuje, že toho, kdo vše řídí, měl poslouchat už dříve – a že by ho asi měl poslouchat už pořád později, pokud se z těch potíží dostane. Když je všude panika, člověk si zároveň bolestně uvědomuje, že je někdo větší, než on. Bůh na nebi – někdy i ovšem nějaký člověk v jeho rodině, v okolí, v jeho zemi atd.

Když je Ježíš probuzen, odpovídá tak, jak bychom od rozespalého čekali, trochu jim vynadá jedná tedy opět velmi lidsky: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zároveň se ale naplno ukáže jeho božství: Pohrozí větru i moři. To jsou tak velké síly, že zřejmě nikdy nebude možné „poručit větru, děšti“, ač se o to dříve lidé pokoušeli pomocí bagrů a tisíců kubíků betonu, dnes pomocí polí plných solárních panelů a kopců plných větrníků. To, mám za to, je pevná hranice možností člověka: Počasí nikdy řídit nebude. Kdežto ten, skrze nějž vše povstalo, skutečný střed vesmíru a Pán Tvorstva může: Vždyť to všechno sým slovem stvořil.

A přece zároveň, udělá to jako člověk: Jako člověk se uprostřed bouře ocitl. Nevyrobil jí, nevydal se do ní ani cíleně. Bouře přišla bez ohledu na jeho plány a cíle. Tentokrát dokonce, když se mu to hodilo nejmíň. A tak na tom je a s tím mic neudělá.

To, v čem se ocitl, však může nějak měnit ke svému prospěchu a prospěchu druhých. On tak učinil Božským rozkazem a tak prokázal svou podstatu. Člověk má prostředky, se skterými musí pracovat déle. Nicméně – a byl to právě křesťanský svět a řekl bych na jednom z vrcholů zbožnosti – který se postupně naučil stavět lodě, se kterými se díky trojúhelníkové plachtě dokonce dá jezdit i proti větru, která se zskušeným kapitánem umí vlnu rozrazit. Aby s nimi vozil koření a zlato – ale zároveň s nimi i misionáře a zvěst evangelia do celého světa. Dnešní lodě pak už se moc nepotápění; kdy jsme naposledy a potopení lodě slyšeli a to jich jezdí desetitisíce. V nepřízni počasí se dá vždy lépe obléci, pokud není člověk zcela chudý – pokud je, kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné.

Zkrátka, v ledascakém podnebí a podmínkách se dá žít, pokud člověk nesloží ruce do klína s nářkem „jaká to hrozná nepřízeň; Bohu je jedno, jak tu trpíme“. Jsou způsoby, jak se připravit na zimu. A způsoby, jak se připravit na horko. A způsoby, jak žít i tam, kde jsou zemětřesení a mocné přílivové vlny. Je však třeba mít víru, že když nám Bůh přikázal „naplňte zemi a podmaňte ji, mějte ji pod kontrolou“, že nám k tomu dal i důmysl, i své požehnání.

Dnešní příběh je však zachycen hlavně proto, abychom měli jistotu v tom, že Kristus je plně člověkem i plně Bohem. Z pevné víry v to pak plyne mnoho dalšího uvažování člověka, na jivé věci pak sází. Když se objevili různí bludaři a popírali buď jeho lidství, buď jeho božství, církev ve svých dogmatech se jen znovu jasně vyjádřila k tomu, o čem svědčí evangelia těch, kteří Krista osobně znali. Kdo by popíral buď jeho lidství nebo jeho božství, může sice také použít slovo Ježíš, ale mluví o někom jiném, o Ježíši ve své vlastní fantazii. O tom, jaký by podle nich měl Ježí být, ne o tom, jaký skutečně je.

Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře: Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Amen

Přímluvná moadlitba: