Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Tato Ježíšova slova jsou velmi překvapivá. Protože už při samotném stvoření je řečeno: A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Tady se neříká nic o člověku – ale velmi mnoho o Bohu: Bůh rozhodně není síla, energie. Něco jako elektrický proud, který buď neustále teče, nebo není vůbec. Bůh rozhodně není energie – Bůh je osoba. Může se rozhodnout dělat nebo nedělat; jako jediný je v pravém smyslu svobodný, jako jediný se rozhoduje bez všeho ovlivňování. Nic ho nenutí.

A znovu v desateru je řečeno: V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Žádné slovo o člověku, zato všechno o Bohu. I když Bůh přestane pracovat, tím nepřestane být Bůh.

A tato věc se dá vztáhnout i na další přikázání: Řekněme, když naši rodiče zestárnou, přestanou nás živit a šatit, už se hůře orientují v poměrech doby, než my atd. – přestanou to být naši rodiče? Protože už nemají tu energii? A co třeba nás životní protějšek? Boží moudrost říká na jiném místě o ženě: „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.“ Co když žena už není tak dechberoucí, jako za mlada? Je čas se poohléednout po jiné? Nebo co když za nás půjde někdo bojovat a přijde třeba o nohu nebo o oko. Tak už není hrdinou, nepatří mu už žádná úcta, protože ta bojová energie už není, co bývala?

A tak vidíme, že den odpočinku nám říká velmi mnoho o Bohu a tím velmi mnoho o tom, jak se máme chovat ke svým bližním. O tom, jak se máme chovat k rodičům, k ženám, ale třeba i k našim válečným hrdinům. Bůh nepřestal být Bohem, když přestal tvořit a člověk stejně tak nemá ztratit úctu za to, co udělal, byť třeba už ustal v tom, co konal. Přikázání o dni odpočinku učí člověka tomu možná vůbec nejdůležitějšímu: Vděčnosti.

Den odpočinku vás však rozhodně nenaplní vděčností, pokud se stane klackem, kterým vás bude někdo mlátit po hlavě. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ My se můžeme zeptat: Řekl kdo, že se to nesmí? Řekli sami farizeové, když se snažili určit, co je a co není práce. Co učedníci dělají, spádá pod jeden z výčtů prací, které uváděli: Sklízet obilí, mlátit obilí, mlýt obilí. Při tom, mnout zrní z klasu je opravdu daleko od toho, když dvanáct hodin mácháte kosou nebo cepem, jako o žních, nebo točíte stokilovým mlýnským kamenem.

Že to, co učedníci dělali, mohl někdo považovat za práci, prozrazuje, že sám nevnímá den odpočinku jako dar – ale jako nebezpečnou past od Boha. Je to trochu jako když máte na příbalovém letáku kapek proti kašli napsáno, že mohou způsobit zčernání jazyka, vypadání vlasů a zubů a pomalou a bolestivou smrt. Pro jisotu, kdybyste náhodou chtěli výrobce žalovat. Podobně farizeové podrobným výčtem prací sami sebe dopředu pojišťovali, aby sám Bůh proti nim neměl nic v ruce.

Pro někoho může být prospěšné si taková pravidla stanovit sám pro sebe. Tehdy, když si je stanoví nez z nedůvěry vůči Bohu, ale z nedůvěry vůči sobě samému. Když si řekne: Já se znám. Když bude na mě, řeknu si: Tohle ještě není práce nebo tohle je nouzová situace. Až nakonec budu v den odpočinku pracovat úplně stejně jako ve všední den. Já se znám. Ale to neznamená, že pravidla, která máme kvůli osobní nepevnosti můžeme použít jako pravidla pro ostatní. Sami slabí být zákonodráci druhých.

Ježíšovi učedníci – protože sám Syn Boží je s nimi, protože ženich je s nimi, jak bylo řečeno minule – mají k Bohu důvěrnější, bezstarostnější, ba řekli bychom, dětský vztah.

Ježíš připomíná právě Davida v době jeho mládí. Ta událost s posvátnými chleby se odehrála těsně po posledním rozloučení s nejlepším přítelem Jonatánem, při kterém se David naplno a bezpečně dozvěděl, že král Saul, kterého miloval a obdivoval, ho bez ohledu na to chce zabít, že s tou nenávistí neudělá nic. A že po pravdě řečeno mu ze strachu ze Saula nikdo nepomůže. Tak říkajíc, že je nyní sám na celém světě; že jediný, kdo je na celém světě na jeho straně je Bůh – protože i ta jeho družina je na jeho straně jen do chvíle, kdy neukáže nějakou slabost. Ježíš připomíná Davida ve chvíli, kdy David cítil ve svém srdci, že jediný, kdo na něj na celém světě nečíhá, je jen Bůh sám.

Dodejme, že David v té nouzi nejedná úplně nejlépe: Kněz Achímelek vyšel k Davidovi vyděšen, otázal se ho: Proč jsi sám a nikdo není s tebou? Celkem zeřjmě se domníval, že ho David jako králův tajný agent přišel zabít. A David ho při tom tak trochu nechal. Saul později kvůli Achímelekově pomoci Davidovi nechal povraždit celý jeho rod; unikl jen kněz Ebjátar. A David mu pak přiznává: Věděl jsem onoho dne, že je tam Dóeg Edómský a že to určitě oznámí Saulovi. To jako bych sám napadl všechny příslušníky tvého rodu.

Ježíš tedy nepřipomíná Davida, protože by se tehdy nějak vyznamenal. Ale právě proto, že David ví, že ani ve své jednání věřit nemůže, že je nespravedlivý uprostřed ještě nespravedlivějších, ale stále nespravedlivý. Že jediný, kdo nestrojí lsti a pasti, kdo nejedná úskočně, ale přímo, je Bůh. K Bohu tedy nelze přistupvat tak, jako kdybychom si proti němu najímali právníka. Jako bychom sepisovali příbalový leták, který nás má ochránit před všemi možnými žalobami. Jako David, přicházejme k němu jako k obhájci – právě proto, že vlastní vinu známe.

Dodejme: Co nakonec byla Kristova sobota? V sobotu leželo jeho tělo v hrobě. A jako když Bůh ustal ve stvoření, nepřestal být Bohem, tak ani Kristus ve své smrti nepřetal být Bohem. Bůh není elektrický proud, který buď pořád běží, nebo vůbec není – Bůh je osoba. A ovšem k jeho obrazu, i lidé jsou osoby a ne tažní koně, které třeba vyměnit, když už netáhnou. Pravý den odpočinku je vzdát díky za vše, co nám Bůh už dal a co pro nás vykonal; i trvat ve vděčnosti za to, co nám dal skrze druhé lidi – právě i kdyby už tak úplně netáhli. Pravý den odpočinku je chválit Boha a druhé. Ne sám sebe. Amen