Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Ježíš uvádí tento příklad jako tak samozřejmou věc, že tomu musí rozumět každý. Samozřejmě, nikdo se nesmí postit na svatbě, to přece není třeba nikomu vysvětlovat. A skutečně, farizeům to není potřeba vysvětlovat, nemají na to co odpovědět. I jim je jasné: Nidkdo se samozřejmě nemůže postit na svatbě. Koho by to mohlo napadnout?

O našem čase vypovídá, že lidé se často musejí vydat do ciziny, aby zjistili, že pozvání na svatbu či na hostinu je ona nabídka, kterou nejde odmítnout. Lidé se z takovým poznáním mnohdy vraceli z Kavkazu nebo jiných odlehlých míst, doma je zvěstovali jako velikou zvláštnost. Pozor, kdybyste tam přijeli, určitě musíte na hostině něco sníst a vypít, jinak byste smrtelně urazili. Jaká to zvláštnost.

Ve skutečnosti tomu tak je ve většině světa: Když vás někdo zve na hostinu, ba když vás někdo hostí doma, tak se vás ve skutečnosti neptá: Chcete? Nemáte nic lepšího na práci? Ve skutečnosti on nevyjadřuje poctu vám, ale vy jemu. Přijetím pohostinnosti říkáte druhému: Ty jsi schopen dát mi radost. Ve tvém světě je radost. Něco, co neznám, ale co mě obohatí, když to budu znát.

Odmítnutí pohostinnosti, odmítnutí pozvání pak naopak znamená: Ty mi nemáš co nabídnout. Nedovedu si vůbec představit, jak ty bys pro mě mohl být přínosem. Nemáš mě, co naučit. Je to hrubá urážka. Kristova slova tak znamenají: Hosté na svatbě ne že se nemusí postit. Oni se nesmí postit.

Když o sobě a o Kristu mluví Jan Křtitel, říká: Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.

Křtitel přímo říká: Ženich je ten, kdo má nevěstu. Není nakonec tak snadné, aby byl někdo takto přející: Ten druhý muž získal krásnou ženu. Vzhlížím k němu, mám radost z jeho úspšchu, obdivuji ho.

A to je další věc, pro kterou náš svět trochu ztratil smysl: Že láska není jen: Někdo nemá, druhého je mu líto, tak mu dá. Že nejsou jen: Potřebuji pomoc a hledím k tomu, kdo mi ji může dát. Že láska může být také obdiv. Právě jako ten ženichův přítel: Ženich získal krásnou nevěstu. Proto u něho stojím a čekám na jeho rozkaz. Upřímně se raduji, když uslyším ženichův hlas. Protože ho chci napodobovat, chci se mu podobat. Protože jeho cesta je úspěšná, jeho cesta vede k životu.

Podobnou láskou milují malé děti své rodiče. Až vyrostu, chci umět to, co dělá táta nebo máma. A ovšem, na podobnou lásku náš čas zahlíží: Takovou láskou milují spíše fyzicky založení muži různé sportovce. Nezávidí jim jejich nevěstu (což bude nějaká modelka), ani jejich auto, ani jiný jejich majetek. Pozorně sledují jejich cestu. Pokud po ní půjdou, pak možná budou toto vše mít své vlastní. Obdobu toho bychom našli i u mladých žen, které tatkto obdivují nějakou zpěvačku či jinou moderní princeznu. A jak jsem řekl, na takovou lásku náš čas spíše zahlíží.

Protože přece není nikdo lepší nebo horší. Každý má svou vlastní cestu, všechny jsou stejně dobré. Pokud bychom k někomu vzhlíželi, přiznali bychom, že je někdo lepší a někdo horší. Cesta lepší a cesta horší. Pokud někdo vidí, že někdo k někomu vzhlíží, je z toho znepokojen: Znamená to: Možná i já pro mě platí, že bych měl přinat, že je někdo lepší než já. Že bych se od něj mohl učit. Ne, to nejde. Já jsem já, jsem svůj, moje cesta je stejně dobrá, než kohokoliv jiného.

S takovou přišli učedníci Janovi a farizeové: K Bohu každý vlastní cestou a vlastním úsilím. To by původ jejich půstu – ten půst, o kterém se zde mluví, není půst, ustanovený ve slovu Božím. Ale půst, který si uložili sami jako duchovní cvičení. Podobně jako Ježíš se postil čtyřicet dní, než nastoupil svůj úkol, i oni se připravovali pro Boží cestu půsty. Pokud jim to pomáhalo, prosím, proč ne. Ale zde vidíme, že lidé obvykle nezůstanou u onoho: Každý je stejně dobrý, každý má vlastní cestu, každá je stejně dobrá. Z původního: Já jsem si něco vybral, protože mě to zlepšuje, mě to pomáhá na mé cestě, se časem stane: A jako já by to měl dělat každý. Ten vzor pro každého jsem vlastně já.

Nemohou tedy snést, že Ježíšovi učedníci před sebou mají jiný živý vzor. Že už cestu nehledají pomocí osobního odříkání, že mají přímo před sebou toho ženicha, který získal krásnou nevěstu, kterému se chtějí podobat. Ne, že já nevím s jistotou, že hledám – to znamená, že také nikdo jiný neví s jistotou, že každý jiný také musí tápat.

Je to trochu podobné našemu času, který těžko snáší tzv. organizované náboženství. Který těžko nese, že tato církev s určitostí tvrdí to a ta zas to. Jak v tom může mít někdo jasno, když já v tom jasno nemám? Všichni by přece měli být jako já. A ovšem, podobně těžko tato doba nese, že by vůbec někdo mohl být předmětem obdivu a úcty. Kdo by pro koho mohl být vzorem, toho je potřeba strhnout dolů. Stejně tak všechny velké lidi minulých časů je třeba zesměšnit a pohanět. Jak mohou lidé někoho obdivovat, když já toho schopen nejsem? Když nikoho věstšího, než jsem já, nevidím?

My však buďme jako ti ženichovi přátelé, užívejme pokoje a radosti, protože na jisto víme, že tu je ten větší a lepší než my; ten, který byl džíve, než my, který byl od počátku – Ježíš Kristus. Můžeme si být jisti, že každý den se mu můžeme podobat o něco více, být o něco méně soběčtí a do sebe zahledění, o něco více jednat jako on.

Dodejme však, že Kristus nepopírá, že nastává i čas, kdy se člověk rozhlédne a nevidí, od koho by se učil, co by následoval. Konec ještě nenastal, je i čas pro půst, je v životě i čas pro bezradnost. Kristus nám toto nezatajil. Ale taková není celá cesta člověka a každý jeho den. Taková období nastávají, přesto to obvyklejší by mělo být, že jsme jako ti hosté na svatbě: Kristův příklad a jeho učení před námi jsou. Je před námi ten, který je lepší než my, který před námi vším prošel. A tak by v nás spíše mělo být ten pokoj a radost hostů na svatbě. Amen