Ježíš vyšel z Kafarnaum, kde minule učil a uzdravil ochrnutého. Cestou prochází celnicí. Ale nejde do jiné země. Jde jen pár kilometrů a přece už prochází celnicí. Jsou na všech delších cestách a na každé člověk platí, pokud veze nějaké zboží. Co veze a kolik toho veze se zjišťují celnící prohledáváním.

Procházet celnicí nebo hraniční kontrolou je ponižující. Dnes něco takového zažijeme při cestě letadlem. Zaměstnanci letiště se však v kontrolách nijak nevyžívají a řekl bych, spíše se snaží věc ulehčit; rovnou musím dodat – ti nejsou dnešní odboda celníků. Ale i tak je trochu ponižující se na povel zouvat, vyndavat věci z kapes a pásek z kalhot. A i to i když nemáte strach, že u vás najdou něco k proclení. Celníci Ježíšovy doby hodně chtějí najít něco k proclení. Je to v jejich zájmu, mají na clu podíl, jsou z něj živi. A tak často najdou i tam, kde nic není.

Lidem té doby slouží ke cti, že ze svého středu vyloučili lidi, které baví lézt lidem do věcí, které baví lidi šacovat. Je druh lidí, kteří vidí svou hodnonotu jenom v tom, že je ještě někdo pod nimi. Koho mohou peskovat a ždímat. Normálně by je nikdo neposlouchal, moc jim musí být propůjčena vnějším tlakem. Je to trochu ten druh lidí, co byl nedávno za kovidu chopen neznámé lidi napomínat, ať si pořádně nasadí roušku. Co s takovými lidmi? V jistý čas dostanou moc, co se dá dělat? Jedině to, že jim spolu s mocí nedáme i úctu: Stát ti dal pásku na ruku a razítko – to ještě neznamená, že si tě budeme vážit. Židé zaujali k celníkům zdravý postoj.

Ovšem ani náš čas není příliš jiný. Také dnes se budeme různých malých tyranů a udavačů, lidí, které baví někoho dusit a ždímat, i dnes se jich budeme stranit. Naše doba je jiná jen v tom, že nemá žádný příběh obrácení a vykoupení takového člověka: Postava jako celík Lévi v dnešních filmech, knohách i vyprávění lidí zůstane tím malým podlým ubožákem. Obrácení celníka je i dnes mimo představivost člověka. Dovedeme si představit jen obrácení velkého hříšníka (něco jako ten lotr po pravici). V hříchu byl velký, v obrácení také. Takříkajíc, velký ten člověk zůstal. Obrácení malého člověka je stále mimo představivost našeho času.

Ježíš v domě hříšníků je oblíbený obrázek. Ale zůstává z něj hlavně to, že Ježíš přišel k těm, kterými ostatní pohrdali. Zastal se znevýhodněných, obětí předsudků atd. Trochu se zapomnělo, že těmi lidmi druzí pohradli právem. Že to nebyli nějací znevýhodnění, právě naopak: Byli to lidé, kteří měli výhody bez toho, že by byli někomu prospěšní, výhody bez vlastních zásluh. Měli výhody jaksi na dluh. Doslova na dluh: Vybírání daní fungovalo tak, že se od boku stanovilo, kolik z které země má přijít peněz.

Celou tu částku pak rovnou zaplatil nějaký velký magnát, který pak dostal právo ty peníze v dané zemi vybrat a něco si přirazit. To pochopitelně nezvládl sám, takže právo výběru prodal pár menším výběrčím. Ti každý zase dál ještě menším výběrším a tak dále. Na dně této pyramidy pak byli lidé jako Lévi. Kteří také dopředu složili velkou částku, kterou se pak snažili jak mohli zase vybrat a samozřejmě něco získat pro sebe. A nebylo ovšem jasné, kdy už mají dost, kdy už se zahojili.

Celník je tak pravým obrazem hříšníka: Někoho, kdo prodal svou budoucnost. Kdo výměnou dostal moc, autoritu, výhody, které mu nenáleží. A ovšem, už je chycen tím, co udělal. Už musí pokračovat v nastoupené cestě.

Tedy, musí? Co ho nutí? V případě celníka jen toto: Když už jsem jednou ty peníze za celní licenci vydal, tak teď už je musím dostat zpátky. Teď už na tom musím vydělat. Jít stále stejnou cestou nutí hříšníka jen to, že musí obhájit své předchozí šptné rozhodnutí. Že si nemůže přiznat: Udělal jsem hloupou, zlou a ovšem také jalovou věc. K ničemu dobrému to nebylo a také nebude. V obrácení brání hříšníkovi to, že by se musel, jak v Člověče, nezlob se vrátit o deset políček nazpátek, před své šptné rozhodnutí, že by se musel vrátit několik let nazpátek a říci: Odteď to bylo úplně k ničemu, to jsou ztracené roky. To pýcha málokomu dovolí. U hříchu má člověk sklon vždy říci: Byla to sice možná chyba, ale na druhou stranu…

Soudím, že Ježíš slovy „Pojď za mnou“ vytrhuje Léviho právě z těchto úvah. Žádné na druhou stranu, bylo to prostě špatně. Ztracené roky už nikdo nevrátí, ale je stále šance jít po zbytek času jinou cestou. Jak jsme řekli, je těžké vzdát se ztracených let, let prožitých na dluh vůči spravedlnosti, vůči tomu, co je prospěšené a hodné úcty. Je velmi těžké úplně odepsat kus života. Jedině, že by tu byla vyhlídka na život lepší, život věčný.

Ježíš řekl prosté: Pojď za mnou. Nepoužívá žádné argumenty, nijak nerozebírá Léviho duši, nedává najevo, jak moc mu rozumí. To důležité už bylo řečeno v Písmu, to důležité Ježíš řekl již ve svém kázání – ta jsou známá, Ježíš káže veřejně. Je zjevné, že změna v Lévim není způsobena žádnou psychologickou ani pastýřskou technikou. Že je dána jen tím, kdo ta slova říká, kdo má právo jako Boží Syn je říci. A že změna v Léviho srdci je způsobena tajemně, neviditelně a nepopsatelně, mocí Ducha svatého. Jediné, co je vidět, jediné, co zaznělo, jsou slova Písma, slova Ježíšova kázání všem: Obraťe se a čiňte pokání, přiblížilo se království Boží. Slyšeli všichni – u Léviho se to slovo ujalo.

V minulém čtení řekl Ježíš nejdříve ochrnutému „Odpouštějí se ti hříchy“ a pak „vstaň a choď“. Lidé žasli nad tím uzdravením. Ale překvapivé uzdravení je ke spatření častěji, než to, že by někdo řekl: Hřích byla úplná marnost a nedodal k tomu právě to „ale na druhou stranu“. Nyní tedy Ježíš učinil pouze tento větší zázrak, zázrak odpuštění hříchů a obrácení. Je to velké překvapení. Není vlastně tak velké překvapení, že pak Ježíš s Lévim jí v jeho domě. Rozloučení se starým životem je těžké i proto, že způsob života vytváří i společenství člověka, s jakými lidmi se stýká. Změnou způsobu života by přišel i o ty, které zná. Že je člověk uzdraven z hříchu se nepozná jinak, než že může fungovat mezi lidmi, být součástí společenství. Ba, to je to uzdravení.

Problém je, že Léviho všichni znají. Denně ho, stejně jako Ježíš, vídali na celnici. A nejen vídali: Koukal jim do vozů, do batohů a pytlů, šacoval je. Říkal jim, ať se vrátí do fronty před celnicí za poledního žáru. Jak ho teď mají vzít zpět? Je snadné se povyšovat nad zákoníky z farizejské strany, kteří jsou pobouřeni Ježíšem, který jí s celníky a hříšníky. To proto, že si představujeme hříšníka, který přijde z veliké dálky, z neznáma. Hřešil někde daleko – ne denně uprostřed nás. Jeho oběti byli nějací neznámí lidé – ne mi.

Má-li však být Lévi zcela uzdraven z hříchu, musí se opět stát součástí společenství, součástí církve. Není to možné jinak, než že je přijat autoritou nejvyšší, že je jaksi ohlášeno s hůry, z nebes: Ten nyní do Kristova společenství patří. Pak už nikdo nemůže nic říci. Ale bez toho je opravdu těžké, snad i nemožné, přijmout mezi sebe někoho, s kým jsme před tím měli deno denně špatnou zkušenost. Vzpomeňe si na Ježíše v domě hříšníků zejména tehdy, až se mezi námi objeví někdo, s kým máme osobní špatnou zkušenost, spíše než nějaký ukázkový hříšník z dálky.

Závěrem dodejme, že celý příběh obrácení hříšníka dává smysl jen tehdy, pokud existuje něco jako hřích. A pokud je ovšem také před tím vůbec kázáno o hříchu – což, jak víme, Ježíš dělal: Obraťte se čiňte pokání, neboˇse přiblížilo království nebeské. Dnešní čas nemá ani takovou citlivost, jako Ježíšova doba; dnes by možná ani Lévi nebyl pokládán za hříšníka: Za celnici řádně zaplatil, clo se vybírá podle platných zákonů, takže je vlastně všechno v pořádku. Dnes v kázání stěží zazní, že by také mohla být nějaká daň nemravná (ač mnoho z nich je). Stěží zazní, že by mohl být hřích získat výhody a pravomoce, které si člověk nezasloužil, na které třeba nemá věk nebo schopnosti. Otázka pak je: Když není jasně pojmenován hřích, je mnohem těžší se s ním tak jasně rozejít, jako Lévi. Říci u všeho: Ale na druhou stranu… je snadné. O to těžší je tedy pak uposlechnou těch slov: Pojď za mnou! Ale my je slyšme. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Amen