Všimněme si na začátku jednoho detailu: Nemocné k Ježíšovi začali přinášet, až když nastal večer a slunce zapadlo. To není kvůli horku. Ale proto, že večerem podle biblického (ale i starocírkevního) meření končí starý a začíná nový den. Třeba proto chodí Mikuláš večer už před svým svátkem a také dárky si dáváme už věčer před Božím hodem vánočním. Ten den, který tím večerem byl den sedmý, den odpočinku.

Můžeme se na ty lidi dívat s vrchu: Takové nepochopení, co den odpočinku znamená! A Ježíš ovšem později uzdravuje i v den odpočinku – dokonce už právě ten den uzdravil dva: Posledného v synagóze a Petrovu tchýni v jeho domě. Ale je tu potíž: Bůh ústy proroků mluví o dni odpočinku velmi často:

Již když skrze Mojžíše podává vůbec zprávu o tom, jak by svět stvořen, na čem je vestavěn. Den odpočinku je jedním z přikázání desatera, co jsou zásadní témata Božího zákona. A navíc: Bůh skrze proroky opakovaně ohlašoval skázu Jeruzaléma odvedení do ciziny také právě kvůli nedodržování dne odpočinku. Proroci pak už v zajetí znovu říkali: Také kvůli znesvěcování dne odpočinku jste tu skončili. A když se ze zajetí vrátili, prorok Nehemjáš znovu připomíná: „Znesvěcujete den odpočinku! Což právě tak nejednali vaši otcové? Proto náš Bůh uvedl všechno toto zlé na nás a na toto město.“ Takže, nevím: Pokud o tom Bůh tak často mluvil, jde to jen tak přejít? Je důležitější, co nás z Písma zajímá, nebo to, co nám Bůh zřetelně chce sdělit, co zdůrazňuje?

A není tak těžké pochopit, proč je den odpočinku důležitý pro vztah k Bohu. Je to přikázání, ve kterém se po člověku nechce nic, než aby na chvíli pustil z hlavy starosti, aby se radoval. Je to přikázání nechat si něco dát, přijmout Boží péči. Jaký pocit je, když tohle někdo odmítne, můžeme pocítit, pokud sami dáme nějaký dárek a příjemce jej jen odloží stranou, ani se nepodívá. Když nám někdo řekne: Nechci, co dáváš, nemám zájem. A my se můžeme snadno plést v tom, co v dobré vůli dáváme. Těžko se plete Bůh; těžko se mílí Bůh, že člověk potřebuje také odpočinout. Znesvěcení dne odpočinku znamená odmítnutí Boží milosti. Takže, ti, kteří čekají na uzdravení svých blízkých, na smilování, asi celkem moudře čekají na konec dne odpočinku, který jaksi nechtějí poplivat.

Ale jistě se nacházejí ve velkém pnutí. Protože až do toho západu slunce čekají, až budou moci přinést ty, které mají rádi, kteří mají bolesti, nebo kteří jsou posedlí a jejich chování je děsí a zarmucuje. A tak jako ti šejdíři z Ámosova proroctví, i tito milosrdní lidé si asi musí říkat: Kéž by už skončil den odpočinku. Skvělá věc, jistě, ale nám se teď nehodí, v naší situaci … kéž by už to svaté odešlo.

Ježíš zatím ten den uzdravil už dva lidi. Myslím pro to, že pro něj to samo čtení z Písma, ten samotný nedělní oběd, co pak měl u Petra doma, je to vysvobození, uzdravení. Ale přeci jen, on je Boží Syn a dokonalý, plný člověk. A my nejsme jednorozený Boží Syn a rozhodně nejsme dokonalí lidé. A tak, myslím, bychom u sebe neměli předpokládat v kadžé chvíli plné souznění s Boží vůlí a plné pochopení a ocenění. Počítejme s tím, že pro nás může být den odpočinku, modlitba, píseň chvály, bohoslužba, také někdy něco jako hořká pilulka či jakási zdravá zelenina, cosi co ne úplně chutná, ale člověk zároveň ví, že to potřebuje. Respektuje to.

Jak na nás ostatně působí Ježíšova slova časně ráno: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel.“ Ježíš právě uzdravil mnoho trpících. Ukončil možná léta bolestí, trápení, mrzutosti. Ale řekne: Vyšel jsem proto, abych kázal. Řekl bych, že nejméně na místě těch nemocných bychom se s tímto nemohli stotožnit. Těžko můžeme chápat, jak může být kázání – byť Ježíšovo kázání více, než uzdravení. A myslím, nemusíme se v tom nějak nutit k pochopení, sami sebe přemlouvat. Pouze přijměme, že je zde rozdíl v našem smýšlení a v Boží smýšlení. Přijměme, že nemůžeme Ježíše zcela chápat. Ale že jej zároveň musíme respektovat.

Ježíš zároveň dál uzdravoval nemocné a vymítal zlé duchy. A kdy ho pak malocný prosil na kolenou „Chceš-li, můžeš mě očistit.“, Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ Takže jistě chtěl uzdravovat. Ale, takříkajíc, je to pro něj odbočka z cesty Nikdy nikam nepřijde a neříká: Přineste mi všechny nemocné, neboť proto jsem vyšel. Naopak, malomocnému pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: Ne, abys někomu něco říkal! A nařídil mu: „Ne, abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ Což je skoro to samé, jako by dnes řekl: A teď jdi normálně k doktorovi na kontrolu. To je jeho práce.

I my bychom měli chápat milosrdenství jako něco, co uděláme, když jsme měli původně v úmyslu něco jiného. A to odbočení bychom, jako Ježíš, měli udělat. Ale zároveň, dlouhodobě máme nějaký jiný úkol. Apoštolové měli i dar uzdravování. Různí mniši obvykle uměli i léčit. Později, s misionářem obvykle jel i doktor; nebo sám misionář měl nějaké znalosti medicíny. To se rozumělo samo sebou, ale stejně jako u Ježíše, hlavní bylo kázat Boží slovo. Dnes na té i oné straně vidíme opak: Slavný potulný kazatel bude mít na plakátech napsáno především „uzdravení“. Ale i zabydlená církev si dá do štítu především: Pomáháme.

A u toho kazatele pak ovšem lidé často žijí jen tím zážitkem, který přišel s uzdravením a pokud zážitek nepokračuje, odpadají. A církvi, která pomáhá, snadno řeknou: Vy přece musíte pomáhat, od toho jste tady. Ale jinak do ničeho nemluvte, nic nám necpěte, nenapomínejte nás. Možná, kdyby Kristus zůstal v Kafarnaum, skončilo by to takto: Mlč a jen pomáhej.

Jenže jako u apoštolů, i dnes, moc uzravovat provází Boží slovo a vychází z něj. Už vůbec ta myšlenka, že je žádoucí uzdravit každého nemocného, že by to mělo být zadarmo – to je myšlenka, která pochází z Božího slova. Indové si to nemyslí, nemoc je pro ně karma, něco si člověk naopak musí odtrpět na cestě do nirvány. Naše civilizace, jak se stále vzdaluje od svého zdroje, si čím dál tím méně myslí, že každého je třeba léčit, tam, kde si neví rady, stále více doporučuje eutanázii – v dnešní Kanadě je takto končí život každého dvacátého člověka. Není samozřejmé, že u každého usilujeme o uzdravení; to se musí vyslovit, to se musí kázat, to se musí říci nahlas: Bůh tomu chce.

Závěrem tedy: Těžko můžeme čekat, že kdo je stižen nemocí, kdo má nemocné blízké nebo vůbec nějaké přítomné trápení, řekne si: No, to není tak důležité. Není nijaké překvapení, že vůbec první chceme vyřešení toho, co nás nejvíc tíží. Ale nemůžeme přeskočit k tomu: To jediné budeme dělat, na tom jediném záleží. Křesťanství, to bude dobročinnost. Jádrem je stále, že Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, že vstoupil na nebesa a že panuje. Z toho vychází a tím se řídí i každý dobrý skutek. A tak je dobré být milosrdný, slitovávat se a ve skutcích milosrdenství třeba i odbčoti od toho, co jsme měli původně v úmyslu. A ještě lépe je, pokud se o takovém našem jednání pokud možno moc lidí nedozví. Netřeba se bát, že bude zapomenuto: Bůh je vidí. Amen