Ježíš káže v synagóze; ve venkovské synagóze v Kafarnaum. Na obrazech bývá Ježíš obvykle zpodobněn venku. Možná i vám se vybaví obraz Carla Blocha, který se dnes používá jako zobrazení Ježíše nejčastěji: Sedí tam na skále v červených šatech, a ukazuje k nebi a kolem něj je dav. Díky tomu, jak funguje internet, takhle si Ježíše asi dnes lidé představují nejčastěji. I ve filmech obvykle vidíme Ježíše celou dobu někde venku na pláni.

Ježíš venku se maluje lépe než Ježíš vevnitř; u Ježíše za kazatelnou vám většinu plátna zabere zeď, tu můžete nějak vystínovat nebo na ní namalovat flek, ale to je asi dost nuda. Nicméně, ty obrázky trochu přehlušují svědeství evangelistů, kteří buď byli přímo u toho, nebo měli svědectví z první ruky. A zejména Marek nám, zejména zde na začátku, ukazuje Ježíše často vevnitř. A Ježíš sám brzo řekne: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel.“

A tak šel, kázal v jejich synagógách. Ježíš chtěl začít své dílo kázáním v synagóze. A Ježíš začal své dílo kázáním v synagogách.

Až když se lidé nevešli, Ježíš kázal venku. A nebylo to ideální, často čteme, že se na něj dav tlačil, že se od lidí musel vzdálit na lodi kus od břehu na hladině jezera. Ježíš venku je lidem rozhodně dál, než Ježíš v synagóze pro padesát lidí. V zástupu člověk zrátcí tvář, v davu už nevnímáme jednotlivce.

Ale možná právě to je důvod, proč si lidé raději představují Ježíše uprostřed davů. V synagóze lze ty lidi ještě poměrně dobře rozeznat. Jsou to tváře sousedů, které třeba zrovna moc nemusíme. Tváře lidí, jejichž slabosti a pošetilosti známe a už nás tím trochu štvou. Kdežto na obrázku na pláni se dají namalovat ti ideální chudí a ideální nemocní. Neznáme je, a tak si hezký obrázek nemusíme kazit povědomím, jaké chování třeba vedlo k jejich chudobě či k jejich nemoci. Kdežto když někoho znáte, tak se vám hned dere na jazyk: No ale ono to s ním není tak jednoduché, on si za to trochu může sám, protože…

Ježíš se svým poselstvím však přišel nejdříve právě k těm, kteří si za to trochu mohou sami. Jeho první slova byla: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Slovo pokání v původním znění znamená zamyslet se znova. I s ohledem na nadcházející půst, pokání je docela prosté: Takhle to dál nejde, musím se sebou něco udělat, musím se dát do pořádku. Protože za něco si přeci jen můžu sám. Synagoga byla prvním krokem pokání: Především, člověk tam každou sobotu musel vůbec dojít. A to znamenalo trochu vládnout nad svým časem. Nebý jen zajatcem okamžiku, kdy člověk ani neví co je za den – jé, ona už je sobota odpoledne, tak to zase nevyšlo. Pokud tam člověk měl dojít, nemohl být ostatním úplně na obtíž, nemohl být ve svém chování úplně bezohledný, jak se říká, musel si vzít aspoň čistou košili. Chodit do synagogy znamenalo, že si člověk uvědomil, že není úplně středem světa, že si také jednou může sednou mezi ostatní a poslouchat. Právě tuto atmosféru narušil zlý duch svým útokem. Právě posedlý tam na sebe strhl všechnu pozornost a neměl problém být na obtíž. A ovšem, Ježíš na pláni je oblíběnější obraz než Ježíš v synagóze, protože aby člověk šel za Ježíšem do synagógy, musel by se trochu omezit a trochu brát ohled na druhé, což je mu nepříjemné.

Synagoga, jak jsme řekli, byla prvním krokem pokání. Bůh ve svém slovu žádnou synagogu neustanovil; v Písmu čteme docela do detailů o chrámu a obětech, vůbec nic o tom, jak má synagóga vypadat nebo jak má bohoslužba v ní vypadat. Bůh zaslíbil, že se s lidem bude setkávat v chrámu, při oběti. Když Izraelci přišli o chrám a svou zemi, začali se nejdříve v Babylóně scházet právě v synagogách.

A ovšem, synagóga byla dost podobná tomu, jako když dnes rada menšího města nebo vesnice pořádá nějakou veřejnou akci. Cítíte ten dobrý úmysl: Měli bychom se všichni nějak sejít, nebýt jen pro sebe, měli bychom se tím setkáváním nějak stát bližšími. Jenže, co bude obsahem? Co tam dát? Tak pěvecký sbor, možná, nějaký taneček. Starosta a členové rady něco řeknou. Ale cítíte, že nějak vlastně nikdo neví, co by mělo být ve středu toho setkání. Protože o ten chrám také přišli.

Podobně jako městská slavnost, i v synagóze nebylo jasné, co tam vlastně dělat. Tak se nějak sejdem, nějak tam budeme číst z bible. Ale kdo z ní bude číst? Mohl kdokoliv dospělý, kdo uměl číst a něco k tomu říci, kdo se našel. Synagóga znamenala: Bože, pohleď, my už se napravujeme, přijď mezi nás.

Ale mezitím tedy, promluví tam nejlépe někdo trochu studovaný. To byli oni zákonníci – což je trochu nevhodný překlad, protože původně tam stojí: Písaři. S tímto povoláním se dosnes můžete setkat v orientě: Na trhu je někdo, kdo na rozdíl od vás umí psát a vy si od něj necháte napsat většinou nějakou žádost úřadům. Naži zákonníci – spíše tedy písaři, na prvním místě kopírovali Písmo. Ale dál byli těmto písařům docela podobní: My vám řekneme, jak s Bohem věci vyřídit, na vás je to moc složité. V Izraeli tehdy tedy zřejmě uměli číst všichni, mohli číst v Písmu. Ale – to uslyšíme dodnes – je to pět set let a více starý text, nechápete všechny souvislosti, nechte to na nás. Pokud na to přistoupíte, najímáte si vlastně proti Bohu advokáta: Co já vím, co Bůh těmi přikázáními myslel. Ať to s ním vyřídí někdo studovanější, abych náhodou nešlápl vedle, do něčeho se nenamočil.

Samozřejmě ovšem, od advokáta dostanete řeč advokáta. Ta je nejednozančná, složitá; no, hlavně ale, že z toho vyjdu dobře. Na to byli v Kafarnaum už zvyklí. Ježíš Kristus v Kafarnaum nepromluvil jako advokát, ale jako soudce. Jako ten, kdo má moc. Jako ten, kdo může rozkazovat. Ano, ono obávané a zatracované: To dělej, to nedělej. Toto je spravedlnost a toto je hřích. Jak vidíme, například, nejde se nestarat o rodiče a pak říci: Ale dávám hodně na kostel – což hlásali právě ti zákonníci. Ježíš mluvil tak, že z toho nikdo nevyšel úplně dobře.

Při tom, Ježíš Kristus se skutečně stal naším obhájcem před Bohem. Tím, že na sebe vzal náš trest. Tím, že jsou nám připsány jeho dobré skutky, jeho spravedlnost se počítá jako naše. Ježíš je náš advokát – ale jako advokát s námi nemluví. Právě proto, že vzal důsledek našeho hříchu na sebe, může hřích i spravedlnost jasně pojmenovat. Zhřešili jsme, ale následkem nebude věčný trest. Tu nadějnou část se však zlý duch snaží zatajit.

Výkřik posedlého dává smysl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Jsi svatý Boží, tobě se to káže: Tohle je vždy hřích, tohle je vždy spravedlivé. Ale co my? My to máme těžké. Samozřejmě, u vlastního hříchu člověk vždycky zná všechny souvislosti – byl u toho – zná všechny své pocity. Pro vlastní hřích má pochopení, ten je oprávněnější, pochopitelnější, než hřích druhých. Pokud jde o vlastní život, člověk by to rád nechal tak, že pokud jde o něj, věci jsou složité a nikdo nemůže soudit. Už vůbec ne svatý Boží, který o životě nic neví.

Je dobré na toto přistoupit? Jak pomůžeme člověku, pokud jsme jen samé pochopení – jak se tím změní jeho život? Tím problém nezmizí. A jak pomůžeme sami sobě, když pro sebe máme jen pochopení, když si nedovedeme přiznat, čím si vlastní život sami kazíme? Můžeme křičet „co je ti do nás“, ale tím se nezmění naše bída. Proto Ježíš, jako vždy, nevede s ďáblem žádný dialog. Ale řekne „Umlkni a vyjdi z něho!“. Tím se vůbec nebudeme zabívat, to nebudeme poslouchat a právě to, záliba ve vlastních horších stránkách, naslouchání démonům, je příčina problému.

Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ Zas tak úplně nové učení to ale není: Ježíš sám říká, že vše slyšel u svého nebeského otce. Jde spíše o to, kdo to říká. Pravda, druzí lidé nám nemají moc co mluvit do života – Ježíš Kristus ale může. Také z kazatelny má zaznít, co je hřích a co spravedlnost, i kdyby se, jak se říká, potrefená husa ozvala. Ježíš Kristus může mluvit jako soudce a může rozkazovat, protože sám na sobě nesl trest. Také poznat své slabé stránky a vzepřít se jim je sice nepříjemné, mít sám pro sebe jen omluvy však nakonec štěstí ani uzdravení nepřinese. Kdežto v boji se svými slabostmi můžeme počítat s pomocí Boží – a často i s přízní našich bližních. Amen