Byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Evangelista Marek nám nelíčí podbrobnosti Ježíšových pokušení. Ale zase elegantě shrnul postavení člověka: Mezi divou zvěří a tím, komu sami andělé slouží.

Náš čas má sklon vidět tajemství člověka v jeho zvířecí podstatě. S velkou slávou nám vždy oznámí: To a to dělají lidé proto, že dříve opice… To se bere jako vrchol pokroku a poznání, jako veliké tajemství: Že si všimneme, že také zvířata dělají něco jako my.

Nevím, zda někomu dochází, že přesně takový klíč k životu nacházejí lidé, kteří znají jen kámen. Nevíme, co jsme, nevíme co se sebou. Zvířata vědí, co dělají. Proto, my jsme kmen vran a my kmen vlků. To je tedy ten neustálý pokrok vědy a techniky, co vyřeší vše: Nakonec nacházíme stejné řešení, které mají lidé, kteří neznají ani kolo. Úplně stejně jako divoši, i mudrci devatenáctého století v duchovní bezradnosti vyhlásili: Nevíme, co jsme. Nevíme, co máme dělat: Proto my všichni jsme teď tlupa opic. Třeba na tom něco je. Ale nemůžeme návrat na duchovní startovní políčko vydávat za pokrok poznání.

Přes to, čteme, že Krista to do divoké přírody táhlo. Tak bychom to řekli skromě o sobě: Táhne mě to do přírody. Marek nám vyjevuje přímo: Duch ho vyvedl na poušť. Duch jej vyvedl na poušť před velkým duchovním dílem. Aby se naučil rozeznávat duchy. Protože pro člověka je snadné zaměnit docela zvířecí instinkty za něco vrcholně duchovního. Člověk má sklon zaměňovat to, co silně prožívá, co mu naplňuje hruď a co jím třese jako elektřina za to, co je duchovní, vrcholné. Příznačně, narkomani, alespoň na začátku, bývají přesvědčeni, že jsou na duchovní cestě. Že jsou na cestě hlubokého poznání. – Ale tak se to jeví jen jim; nikdo kolem nemá ten pocit.

Člověk byl stvořen šestého dne. Stejného dne jako suchozemská zvířata. Jeho začátek byl takto skromný, aby neskončil v zalíbení v sobě samém. Kazatel píše: (Bůh) všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Zvířata jsou krásná, fungují přesně: Málokdy člověk vidí, že by veverka spadla ze stromu nebo pták narazil do zdi – i když někdy i to jde spatřit. Jistota, rychlost a elegenace, se kterou jednají zvířata, dělá dojem. Jako by vždy věděla, co dělat. Ale člověk nebyl stvořen, aby vždy věděl – co má dělat, co chce. Byl stvořen, aby se Boha ptal, aby také někdy váhal. Aby neuměl, ale učil se a rostl. Aby v tom měl od Boha pomoc – ano, aby ho andělé obsluhovali, jak zde čteme o Kristu.

Soudím, že Kristus vyšel na poušť, aby se seznámil právě s tou zvířecí podstatou člověka – která ale není celá jeho podstata. Aby poznal její sílu i poznal, že to není všechno. Pokušení, která nám popisují ostatní evangelia, lze chápat i trochu ve smyslu: Buď jako ta šelma, neváhej!

Například: Vrhni se ze skály dolů a dopadni na všechny čtyři jako kočka. Ve Zjevení pak o šelmě čteme: „Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou“. Takové to: Co tě nezabije, to tě posílí. Vypadal skoro mrtvý, ale pak se sebral. Na této zkušenosti něco je: Od jakéhosi myslitele jsem nedávno slyšel radu mladým mužům: Poproste kamaráda, co dělá box, ať vám jednu pořádnou vrazí. Pak už vždycky budete vědět, jaké to je. Už se před tím nebudete tolik třást. Něco na tom je. Není na škodu být odolný – ale také to není klíč k životu: Pro koho a pro co žijete svých devět kočičích životů? Umět si olízat rány je něco jiného, než zemřít za druhé, položit život za své přátele.

Pobyt mezi zvěří neznamená ale jen rány dostávat – také je dávat. Kdo ví, když tam Kristus byl, třeba občas musel zvednout klacek nebo kámen a lva či mědvěda zahnat. Vzpomeňme, co David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda.“ To musel být skvělý pocit. To muselo Davidovi dát sebevědomí, které se má o co opřít.

Neplatí to o všech, ale u mnohých boxerů si lidé všímají, jak jsou mimo ring mírní. A jak raději snesou kdejakou urážku, než aby se pustili do šarvátky – protože vědí, že by druhého mohli sami zabít. Pro člověka je dobré, pokud neváhá ve svém srdci, zda jedná mírně, laskavě, protože tak Bůh velí – a nebo proto, že mu nic jiného nezbývá, protože je slabý. Pro člověka je dobré, pokud neváhá ve svém srdci, zda jedná s druhými přímo a bez záludnosti proto, že Bůh velí mluvit pravdu se svým bližním a ne proto, že je prostě naivní.

Je dobré se nějak přesvědčit, že ve mě ta „šelma“ také je, že bych mohl i jinak. Možná není špatné boxovat, nebo hrát šachy, nebo poker. Různé hry a sporty mají místo v životě člověka, většinou spočívají v něčem, co připomíná lov, boj a nebo lest, mazanou taktiku. A Kristův pobyt na poušti myslím můžeme spíše než k pobytu v kláštěře přirovnat ke sportovnímu soustředění.

Ale není to nutné. Kristus nikdy své posluchače nevyzývá: Jako já jděte mezi šelmy na poušť. Pro Krista byl pobyt na poušti povinný. Neboť na něm je, aby dosáhl dokonalosti, aby jednal s mocí a silou. I ten zápas na poušti podstoupil za nás. Pro nás není nutné znát to zvíře v sobě: Pokud jednáme mírně a laskavě trochu s pochybami, jestli nejsme tak trochu blbí – pořád jednáme mírně a laskavě, počítá se výsledek a ne jak se u toho cítíme.

Není nutné následovat Krista na poušť. Konečně, žádný z jeho učedníků tam s ním nebyl. Je však třeba si být jist, že Ježíš skutečně přišel v těle a věděl, jak silné pocity jsou spojeny s tím, co máme společné se zvířaty; mohli bychom v nadsázce říci, jak skvělý pocit je přeprat medvěda. Dovedl však rozeznat, že závratný pocit nemusí vždy znamenat, že to právě Bůh promlouvá. Dovedl však rozeznat, že tajemství člověka není návrat ke zvířeti; že cesta člověka je Boha se ptát a očekávat, že pošle své anděly na pomoc. Amen