Evangelium znamená radostná zpráva. Eu znamená řecky dobrý, angelos je posel, angelion je tedy poselství. To to znamená doslova. Nicméně, slovo evangelium se v době sepsání evangelia nepoužívalo pro zprávu soukromou, o soukromých věcech, která přijde od člověka k člověku. Třeba jako když vám přijde zpráva „Operace dopadla dobře, vaše teta Bláža.“ nebo „Udělal jsem zkoušku. Martin.“. Myslelo se tím to, co nás i dnes první napadne, když se řekne zprávy: Zprávy v televizi, v rádiu, na internetu. Tedy veřejná událost, nejlépe světová.

A ovšem, ve zprávách obvykle téměř žádné dobré zprávy nejsou. Jaksi, že pokrývač nespadl ze střechy, to prostě není zpráva. Že nikde na světě nenastalo zemětřesení, to není zpráva. Že nevypukla žádná válka, to není zpráva. Jak chcete vůbec dělat dobré zrpávy? Můžete na konci zpráv pustit záběr na zvířátko. Ale, přiznejme si, není to zpráva. To je tam proto, abyste se ze zpráv vzpamatovali.

V tomto smyslu opravdu platí úsloví: Žádné zprávy, dobré zprávy. Dobrá zpráva v řeckořímském pojetí také vždy znamenala, že nakonec nedopadlo tak špatně, co před tím bylo dost špatné: Evangelium, jak je lidé v té době znali, vypadalo zhruba tak, že někdo zatroubil na náměstí, lidé se seběhli a posel řekl: Dobrá zpráva, císař vyhrál bitvu. To je asi lepší zpráva, než že bitvu prohrál. Ale znamená to také, že umřela většina těch na druhé straně. Dost daleko zprávě, že se teta uzdravila.

Za císaře Augusta vyšlo nějaké nařízení o kalendáři (jeden exemplář je v muzeu v Berlíně), jehož součástí jsou slova „prozřetelnost nám poslala Augusta, aby ukončil válku a uspořádal všechny věci a narození boha Augusta bylo počátkem dobrých zpráv (evangelia) pro celý svět“. To jsem pokrátil, v plném znění je to mnohem nabubřelejší. Tedy, evangelium tehdy znamenalo zprávy ze světové politiky, někdo vyhrál válku a teď zavede „ordnung“. Zrovna tahle zpráva byla zřejmě vyvěšena ledaskde, našlo se víc kopií. A časem to byla asi dost stará zpráva, protože byla vytesána do kamene. Asi jako kdyby na náměstí vysel patnáct let stejný volební billboard. To se tedy tehdy myslelo evangeliem.

Marek nazval zprávu o Ježíši také evangeliem. To znamená, co budeme v tomto roce číst je v něčem podobné tomu císařovu evangeliu: Získal jsem moc, přinesl mír, zavedl pořádek.

Podobné ovšem znamená: Člověk může vybrat jen jedno evangelium: Buď to císařovo, nebo evangelium Ježíše Krista. Musí si vybrat, do čeho vloží svou naději. My to máme snazší – římská říše tu dávno není, kdežto evangelium Ježíše Krista se hlásá dál. Ale v tu chvíli? Vleklá občanská válka tehdy opravdu skončila, stalo se snazším cestovat, vyvážet a dovážet zboží, bylo opravdu o něco líp. Vypadalo to, že teď už bude chodit jedna dobrá zrpáva za druhou.

Císařovo evangelium však spočívá v tom, že je moc svěřena smrtelnému člověku. Už jen to: Kdo se ujme vlády po něm? Historik Seutonius později píše: Z dvanácti císařů pouze tři nebyli šílení. Při tom, nikdo z nich jako šílenec nenastupoval, dodávám už já. Čistě to, že můžete, co si usmyslíte, vás dá napospas vašim nejhorším stránkám. Co všechno je v člověku, co možná netušil, se ukáže, když mu dáme plnou moc.

Dále: Císařovo evangelium – ale i evangelium republiky a každého jiného uspořádání vždy nakonec spočívá v donucování, v násilí. Vyhnat nepřátele za hranice – ano, to jinak, než násilím nejde. Pochytat a pověsit loupežníky, taktéž, obojí je potřeba. Potlačit zlé, to jde. Ale těžko lidi donutíte k dobrému, tak, aby v tom bylo jejich srdce, aby se jim v tom chtělo pokračovat. Císař, vůbec každá moc však nemá jiný prostředek, než nutit. Možná snad ještě odměnit tím, co někomu jinému vezme. Naděje, vložená ve vládu člověka nakonec vždy znamená, že se musí šrouby neustále utahovat – a tak skončil i Řím.

Evangelium Ježíše Krista začíná jinak; slovy: Čiňte pokání. Začíná tím, že člověk je sám sobě největším nepřítelem. To jde hůře poznat, když člověk může ukázat na to, kdo mu kde házel klacky pod nohy, kdo ho utiskoval, kdo mu škodil. Také proto císařovo evangelium zní: Zbavíme vás vnějšího nepřítele, utlačovatele. Ale ve chvíli, kdy ten pokoj přijde, člověk zjistí, že je schopen si věci pokazit sám. Nepoznává se ve svých skutcích. Jan Křitel je prorok a jeho slova tak míří do budoucnosti: I kdybys byl zbaven všech vnějších nepřátel, sám sobě nakonec budeš nepřítelem největším. Jak dopadli všichni ti císařové, kterým bylo vše dovoleno? Přiznej, že je v tobě i něco, na co nemůžeš být pyšný, co tě vždy špatně vede, selhání, které se stále vrací. Co bys rád ze sebe smyl, vymazal.

Jan skutečně připravoval cestu; jeho kázání připravilo společnost, kde je možné veřejně říci: selhal jsem, udělal jsem něco zlého, dělám něco zlého. A nemám nic na svou obhajobu. To je nezvyklé. Ve většině společností je hlavní neztratit tvář, do poslední chvíle držet dojem, že se mnou je vše v pořádku nebo že vše je jen ve vnějších okolnostech. To proto, že člověk je na druhých závislý, chce před nimi vypadat jako cený a potřebný člověk. Vzniká tak ale společnost přetvářky, ve které nelže člověk jen druhým. Ale aby byl přesvědčivý, lže i sám sobě.

Jan však kázal, že za ním přichází někdo silnější. Ti, kteří k němu přicházeli, přicházeli s tím: Na tom tak nezáleží, co si druzí pomyslí. Na tom tak nezáleží, co udělali a jací sjou druzí. Soud Boží je naléhavější, než soud lidí. Je blízko soud a Bůh, který vidí všechno. Druzí před Bohem nebudou stát místo mne.

A náhle se zjevil Ježíš. Sestoupil do vod Jordánu – všimněme si, na rozdíl od ostatních nevyznával žádné hříchy, protože je bez hříchu. Ale sestoupil do těch vod, přijal stejný křest aby ukázal, že přeci jen nakonec před soudem Božím bude místo nás, za nás stát jiný člověk. Tento Syn Člověka, Syn Boží. Sestoupil do vod Jordánu, aby ukázal, z čeho bere voda křtu svou moc smývat hříchy – z jeho krve.

To je to jiné Evangelium: Je tu větší moc než císařova. Moc, která sahá za hranice smrti, moc přivést do podsvětí i vyvést odtud. Je tu větší nepřítel, než nějaká jiná společenská frakce či strana, větší, než vnější nepřítel: To, jak je ve svém hříchu člověk sám sobě nejvěštím nepřítelem. Tohoto nepřítele může porazit jen smírná oběť, jen ten, kdo nás na kříži zastoupil v trestu za hčích. Je tu opět větší moc, než kterou má kterýkoliv císař. Moc nikoliv donutit, ale způsobit vnitřní proměnu, největší div, jaký lze na světě spatřit. Takže člověk sám od sebe chce konat dobré, z vděčnosti, z radostného srdce. Moc konat ten největší div – smiřovat nepřátele srkze vyznání vin a odpuštění. Moc svatého Ducha, který se zde zjevil v podobě holubice. Ano, je to také: Ujal jsem se moci, přinesl mír a zavedl řád. Nikoliv však na jednu generaci, nikoliv na dvě stě let. Ale až za sám práh smrti a na věky věků. Amen