Poslední Kristovo pokušení se příznačně odehrává ve svatém městě Jeruzalémě, na jeho najsvatějším místě – v chrámu – a navrch jakoby na nejlepším místě chrámu, na vrcholku. Je to jako v pohádkách, kdy v moři je sud, v tom sudu kachna, v té kachně vejce a v něm život mocného čaroděje. Nebo jako selátko, nadívané husou, nadívanou křepelkami. Ve svatém svatější a v něm nejsvatější.

To pokušení zní: Jsme-li na tom nejsvatějším místě, řešíme-li nejsvatější věc, je potřeba udělat něco nejzazšího, něco na hranici možného. Musíme jaksi sami sebe vyždímat. Jak to popisuje apoštol Pavel: A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení… Podpálit sám sebe, co může bý obtížnější? Ale Pavel dodává: ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Dělej něco extrémního, tak se prokáže víra. Když ti onemocní děti, nevolej doktora – tak se prokáže tvoje víra v sílu modlitby. Nesmíš přijmout krevní transfuzi, i když by ti snadno zachránila život – Bůh přece řekl: Nebudete požívat krev. Nesmíš složit přísahu – i když je to podmínka každého povolání s větší odpovědností, u lékaře, soudce, vojáka, policisty – protože Kristus přece řekl: „nepřísahejte“. Nesmíš vzít do ruky zbraň, i kdybys viděl násilí, páchané na bezbranných – Kristus přece řekl, ať nastavíš druhou tvář. Zkrátka, tak zní to pokušení: Udělej něco, čím ztratíš úctu i lásku všech lidí kolem sebe, něco, čím obětuješ svšechno. To je nutné pro svatost, tím se dokazuje víra.

Především, víra se nemusí dokazovat. Jedna z podstatných součástí víry v Boha je, že Bůh ví všechno. Nemusíme mu dokazovat, že něco myslíme dobře. Vzpomeňme na krále Saula. Tomu se těsně před bitvou rozutíkali vojáci a kněz Samuel nepřicházel, aby vykonal oběť. Saul proto vztáhl ruku po tom, co mu nenáleží a obětoval sám. Pak Samuelovi říká: „řekl jsem si: Pelištejci teď sejdou proti mně do Gilgálu a já jsem si nenaklonil Hospodina. A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám.“ Nepochopil by ale Hospodin, že Saul je v úzkých, že mu jde o život? Trval by pro tentokrát na oběti, za kterou se úspěch od Boha nekupuje, která je zdáním úcty. Když šlo o život Davidovi, on i jeho družina jedli posvátné chleby, které smí jíst jen kněží. A Kristus ho v tom dává za příklad. Co to je za víru, která nevěří, že Bůh zná naše srdce? Která věří, že Bůh nechápe, co my chápeme zcela jasně?

Na svatém místě a ve svatých věcech se přitom od člověka nežádá extrém, krajnost. Jaksi, Bůh sám je extrém: Bůh je zcela svatý, v chrámu se hlásá ryzí pravda. Bůh skutečně nastavuje vysoký cíl. Ale my svou pokoru prokazujeme právě tím, že se k cíli blížíme po malých – ale to je důležité! – každodenních krocích. Nikoliv skokem. Právě to je víra: Pokud opravdu věříme, že cíl, určený Bohem, je zcela svatý, cestě k tomu cíli věnujeme denně alespoň chvíli. Nezapomeneme na to po dvou dnech, něco jiného důležitého nám v tom nezabrání. Věříme pevně, že Bůh vidí, že jsme dnes udělali malý krok, který však pro nás byl těžký. Pokud bohu věříme, každý den uděláme malý krok pro to, co nám chce dát.

Satanovo pokušení je však záludnější, dvousečné. Satan jednak říká Kristu: Přesvědč Boha velkým činem o své víře, ale ve skutečnosti, přesvědč sám sebe. O tom jsme mluvili doteď.

Stejně tak ale říká: Věř bez důkazů. Je psáno 'andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili'. Je to psáno, takže by ti to mělo stačit na to, abys skočil. A bohužel, jinak moudrý křesťanský myslitel Søren Kierkegaard skutečně mluví o víře jako o „skoku do tmy“, čímž, myslím, popletl velmi mnohé. Jako by víra byla přesně to, k čemu zde satan Krista nabádá. Skoro v každé sborové knihovně našich sborů najdete knihu s názvem „Víra bez důkazů“, za kterou bychom se měli právem stydět.

I když prolistujete Písmo velmi zběžně, uvidíte, že Bůh si dává docela velkou práci, aby dal Izraelcům důkaz své moci i dobrého úmyslu s nimi samými. Deset ran v Egyptě, z nichž nekteré se zvláštní náhodou vyhýbají zrovna zemi Gošenu, kde jsou Izraelci. Zrovna v jejich domácnostech nezemřou prvorození. Vítr rozdělí moře jako na potvoru ve chvíli, kdy jím Izraelci dost potřebují projít. Ježíš Kristus, který nás svým kázáním učí dobře žít jakoby náhodou také umí uzdravovat, rozmožit chleby a chodit po vodě. Pokud chce někdo věřit bez důkazů, tak pro něj musí být Písmo svaté hlavní překážkou. Musí svůj život trávit dokazováním, že Ježíš nechodil po vodě, že se Rudé moře nerozdělilo, že Izraelci vlastně vůbec nedobyli zaslíbenou zemi – a to skutečně žalostně mnozí dělají.

Tato podivná, mučivá víra bez důkazů, stejně jako víra fanatika, má nakonec také za jediný důkaz víry extrémní činy: Třeba podivínské rozhodnutí nejezdit autem, abych zachránil planetu, pevné odhodlání skazit dítěti dětství tím, že ho nenechám hrát s plastovou pistolí nebo nenechám česat plastovou barbínu. Všechna ta divná přikázání dneška, na která každou chvíli narážíme. Všechno to kruté jednání, které se nespokojí s vlastním podivínstvím, ale musí strhnout i někoho s sebou.

Víra není bez důkazů, ani nepotřebuje extrémní důkazy. Víra je založená na důkazech, ke kterým přidáváme právě lásku, o které mluví Pavel. Láska pak vychází z vděčnosti. Z vděčnosti za to, co dobrého už jsme od Boha dostali. Kdybychom nebyli za nic Bohu dvěčni, asi zde dnes nesedíme. Nejsme bez důkazů, že víra proměnila naše životy k lepšímu.

Zrak víry si všímá, kdy Bůh vyslyšel naše modlitby – a ovšem také, kdy je nevyslyšel. Nemusí si nic namlouvat. Kniha žalmů je plná díkůvzdání za vyslyšené modlitby, ale také stesků nad tím, že Bůh ndeopodvídá. Víra si nemusí namlouvat, že je pro nás něco dobré, když duše i tělo křičí opak. Víra je spojená s láskou – děkuje, za co opravdu může děkovat. A doufá, že se zlepší i ostatní věci. Doufá, že Bůh přidá dobrých věcí a nemusí si nemlouvat, že je všechno dobré už teď. Víra se musí opírat o přesvědčivé důkazy.

Závěrem: Pravá víra je podobná tomu, když si podáváme ruku. Původně se to dělalo proto, aby člověk ukázal, že nemá v ruce zbraň. Podal poměrně silný důkaz, že ji nemá – není úplně jisté, že ji nemá třeba u kotníku, ale celkem silný důkaz máme. A k víře přidáváme trochu lásky, proto se také na potkání nešacujeme od hlavy k patě. Amen