Dnešní čtení končí vysvětlením, za co se Jan vlastně dostal do vězení a následně přišel o hlavu: mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst. Ale když káral vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil, Herodes všechno dovršil ještě tím, že dal Jana zavřít do vězení.

Heroda káral na základě verše z Třetí knihy Mojžíšovi 18, 16: „Neodkryješ nahotu ženy svého bratra. Je to nahota tvého bratra.“ – jde o to, že si vzal ženu svého bratra, když ten byl stále naživu. Dosti zjevně, to se smrtelně doktlo Herodiady, jejíž lest nakonec byla i za stětím Jana Křtitele. Přitom, Herodes Herodiadu asi opravdu miloval, tento politicky velice obratný vládce kcůli níc dokonce riskoval válku se svým bývalým tchánem.

Úplně jako příběh z červené knohovny: Mocný a sebevědomý muž propadne kouzlu té, jež mu byla osudem určena a přes všechny překážky a nepřízeň lidí nakonec vše končí svatbou. Akorát že po svatbě se objeví muž z pouště ve velbloudím plášti a řekne: Jenže to nejde, protože Levitikus 18, 16. I tato překážka však vlastně nakonec byla stětím Jana Křtitele šťastně překonána.

Proč zrovna tohle stálo Janovi za hádku? Leviticus 18, 16? Nebude a nikdy nebylo úplně snadné najít státníka s počestným rodinným životem, můžeme klidně začít od našich představených, současných i minulých a bude to težké hledání. I důvod je celkem prostý – moc, ale ještě více schopnosti, kompetence, kterých je moc důkazem, je přitažlivá, nejde jen o toho, kdo bere, ale i toho, kdo se nabízí. Stojí za to řešit nějaké detaily rodinného práva? Nejde spíš o to, jaká opatření vládce zavede? Nejde o širší souvislosti, o velké dějiny?

Evangelista Lukáš nám již na začátku ukazuje, že o velikých dějinách ví a to docela dost: Kdo byl císař, kdo spravoval judsko, kdo vládl v Galileji, kdo v Itureji a Trachonotidě – tam všude se Ježíš nějak pohyboval. A přidává ještě Abilénu, kde se ani nic z evangelia neodehrává, prostě abychom poznali, že ví. Uvádí dva velekněze té doby, Annáše a Kaifáše. Veleknězem byl tedy Kaifáš, Annáše sesadili Římané, ale reálně dál věci ovlivňoval – takže zná všechny ty politické detaily. To nic nemění na jasném Božím slovu: „Neodkryješ nahotu ženy svého bratra. Je to nahota tvého bratra.“

Jan je totiž Hlas volajícího na poušti: Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány. Co tak vznikne? Rovná pláň. Jan káže rovnost před Bohem. A nejenže král musí respektovat manželský slib svůj i druhých lidí. Ale zároveň, i celkem běžný člověk je povinen řešit otázku chudoby: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Jako jsme si řekli: K čemu je řešit Herodovu manželku, důležitá je snad jeho politika, tak stejně zde si zle položit otázku: K čemu je dát jedno moje oblečení někomu, kdo nemá žádné, stejně zůstane spousta lidí bez oblečení, to je jak plivnutí do moře. A kterému vlstně z těch, kdo ho nemají? To snad ať řeší někdo, kdo na to má fondy – jako třeba Herodes.

Jan káže proti nerovnosti lidí – ovšem ne proti nerovnosti lidí mezi sebou, ale proti nerovnosti před Bohem. Ta ovšem, kromě Boha, vadí málokomu. Snadno se lidé smíří s touto nerovností: Vládcové ať konají velké činy, abychom nakonec měli všichni oblečení a co jíst – a my se nebudeme dívat na jejich tzv. soukromý život. My zase, na rozdíl od nich, z každým přechodem do vyšší platové třídy nevyměníme manželku (tolik nám zase nepřidali), ale problémy druhých lidí vyřešit nemůžeme.

K vládcům jsme již řekli dost: Ano, každého z nich se v jejich osobních vztazích stále týká, co běžného člověka. Tím, že se stanete vládcem nijak nezmizí vaše schopnost držet na uzdě svoje přání, stále se odpovídáte. Ale co s námi, s tím dvojím oblečením, s tím jídlem. Skutečně, komu z těch mnoha, co nemají žádné, dát to druhé oblečení.

A tady ovšem ten rozdíl je: Kdo má pouze dvoje oblečení, ten jistě nevládne nad celou zemí, ten jistě nemůže ovlivnit celý svět. Ale právě jeden, dva lidé, na které vliv má, ti se najdou. Na prvním místě to tedy bude příbuzný, na druhé místě ten, kdo bydlí vedle něj, soused. Slovo „bližní“ mimochodem v mnoha jazicích znamená to samé, co soused.

Co když ho hned roztrhá – protože si na ně nevydělal, tak ani nemůže znát jeho cenu, jak si ho může vážit. Co když příští měsíc přijde pro to oblečení znovu, nebo pro jídlo? Inu, pokud je to právě váš bratr, váš bratranec, nebo váš soused, můžete říci: Už ne, brácho, už si tu byl minulý měsíc. Sousede, už ne. Je to někdo, kdo je va vašem dosahu, na koho máte vliv – nad kým máte, když se to tak vezme, moc.

Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ A Jan odpovídal: Málokdo z vás je před Bohem zcela bezmocný. Dokonce, když na to přijde, to oblečení i to jídlo se nakonec tomu, kdo nemá, dává proto, aby mohl něco dělat. Nikoliv, aby jen žil z druhých. Ovšem ano, bez oblečení si ani nikde práci hledat nemůžete, o hladu toho moc neuděláte, z nuly se opravdu těžko začíná. Z nuly vlastně začít skoro nejde.

Janovo dílo slouží k tomu, aby ještě před příchodem soudce Krista připravil co nejvíce lidí odpovědných před Bohem. Aby, až soudce přijde, nebyl nikdo toho smýšlení: Já jsem ale v tom nebo onom nemohl nic dělat; vlastně v ničem jsem nemohl nic dělat, kdo mě bude soudit?

Když pak soudce přijde, když se Kristus zjeví, kdo se o něco dobrého, odpovědného pokoušel, už dávno ví, že mu ne vše šlo, ne ke všemu se skutečně postavil odpovědně. Ví o tom, že má dluh. Kdo přijme odpovědnost, brzy vidí, v čem má dluh.

A teprve ten bude vědět, o čem Kristus mluví, když mluví o odpuštění dluhu. Ten bude ochoten i uvěřit, že dluh byl na kříži splacen. Kdo nemá pocit, že by co komu dlužil, že by kdy něco zmohl, proč by té zvěsti o odpuštění vůbec naslouchal. My však své dluhy známe, před Tebou je Kriste vyznáváme. Opusť nám tedy naše dluhy, jakož i my odpuštíme našim dlužníkům. Amen