Nyní propouštíš svého služebníka, Pane, říká Simeon. Služebníka. Některé věci jde v životě přirozeně konat jen jako službu. Zkušené hospodyně vědí: Pro jednoho se špatně vaří. Pro dva už lépe a pro čtyři, pět je to už tak akorát. A tak jen trochu budeme překvapeni, že zdatná kuchařka sama sebe spíše odbude. A zase, když si starý mládenec sám pro sebe složitě vyvařuje, přijde nám to trochu k pousmání a trochu k zármutku, přijde nám to výstřední. Normální domácí kuchyni, polévku, hlavní jídlo a kompot na závěr, to jde přirozeně a hladce konat jen jako službu. Jen tam se takové stolování udrží, kde to hospodyně nebere jako újmu. Kde nemusí nic říkat, kde s hrdostí v srdci ví: Já jsem kuchařka a takto se to prostě dělá. Když jí lidé sledují, nejdříve si možná říkají: Ta se naběhá. Ale později si té přirozené důstojnosti ženy, která vládne nad svým světem, všimnou. A ovšem nikoho soudného a cudného by nenapadlo vlézt jí do kuchyně a dávat jí tam nějaké rady. Člověk nějak tuší, že by ho pravděpodobně zasáhl blesk s hůry.

Kdo totiž slouží, má právo vládnout svému království. Stojí to napsáno i v autobuse: Nemluvte za jízdy s řidičem. Na jiné lidi v autobuse mluvit můžete, protože ti tam nic nedělají, jen se vezou. Ano, teprve služba nám dává ta práva, bez kterých bychom nemohli řádně konat svou službu. Sám od sebe člověk žádná práva nemá.

Vidíme to už na důvodu, proč Maria s Josefem přinesli Ježíše do chrámu: „vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu“ Hospodin tím ukazuje, že žádný člověk nepatří sám sobě. Jako se první plody pole a stáda přinášely Bohu, který je dal – a mohl by si tedy zase vše vzít – tak za prvorozené dítě se přinášela náhradní oběť. Prvorozený byl ponechán na živu – protože se od něj přirozeně očekával úkol: On bude tím rozumným a odpovědným v rodině, který převezme i část péče o své sourozence. Když se marnotrný mladší syn v podobenství vrací bez prostředků domů, vrací se s tím, že v budoucnu bude viset na krku svému staršímu bratru – a ten z toho samozřejmě není nadšený. Prvorzený syn zůstává na živu s tím, že on je ten, kdo si má v životě dělat vrásky. On je ten, komu bude náležet vážná tvář a rozvážné jednání. I dnes se dá prý vysledovat jistý sklon prvorozených dětí k jisté pomalé opatrnosti. Druhorozené děti bývají živější a podnikavější. Doteď se občas mladší sourozenec naučí od staršího číst a podobně. Za těch pár vrásek navíc má prvorozený jistá práva.

V našem příběhu jsou to tak Simeon a Anna, kdo mají právo vzít do náručí Syna Božího. O Simeonovi se ví, že je spravedlivý. To znamená, že přebírá odpovědnost za druhé, že se stará o ty, o které má. Anna pak přebírá odpovědnost za všechny, protože se za všechny modlí. Kvůli všem, které zná, se postí. Stará vdova, řeklo by se. Bez prostředků, bez vlivu, bez síly. Ale kdo se za druhé modlí, ten pro ně pracuje.

Tito lidé, Simeon a Anna, vědí, co ve svém životě dělají. A tak také mají svou smělost a hrdost. Bez chvění předstoupí před Bohorodičku, bez rozpaků chovají v rukách Boha Syna. Přitom Marii s Josefem nijak důvěrně neznají; kdo ví, zda je kdy před tím viděli. Jen si pochovejte na ulici cizí dítě. I když i v našem čase by moudrý člověk cítil, že nějaká taková dobrosrdečná stařenka, na jejíž tváři je ta starost o mnohé prostě vidět, by si to třeba k našemu dítěti dovolit mohla. Sloužit prostě není hanba, ale veliká důstojnost. Kdo chce být velkým, buď sluhou všech. Kristus vlastně řekl jen to, co je Boží spravedlností od věků. A co vlastně, pokud nejsou lidé zcela zvácení, celkem přirozeně funguje. Však si vezměte, kolikrát o nějakém člověku po straně zazní: Raději do něj nerýpejte, kdo by pak místo něj tu službu konal?

Podívejme se na tyto důstojné lidi z našeho čtení! Na Marii, Jodefa, Annu a Simeona. A nahlédněme, že sami sebe často zbytečně důstojnosti zbavujeme, když svou službu na tomto světě bereme jako nějakou oběť. Když druhým předahzujeme: Já pro tebe dělám to a to. Podívejme se na nedůstojné chování druhých, abychom snáze nahlédli vlastní chybu. Co jen si myslíme o řidiči, který nadává pasažérům, o policistovi nebo o prodavačce, kteří ztratí nervy? I když se k nim někdo chová nevhodně, stejně nám přijde, že se shodili, když ztratí grácii, když vypadnou z role. To vidíme. A tak, bratři a sestry, sami bychom měli vědět, že tam, kde děláme, co máme, děláme to kvůli svojí důstojnosti. Ne proto, aby nám někdo děkoval. To druhým má samo dojít, že přijímají nějakou službu. Že tomu druhému proto patří důstojnost. Řidič odpovídá za své pasažéry, prodavačka se musí usmívat na lidi, které nezná, policistu mohou i zabít. Ale nikdo, kdo slouží, nemá to dělat s tím, že důstojnost bude mít až tehdy, až mu všichni poděkují.

Ale závěrem je třeba dodat to hlavní z našeho příběhu: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení“ To říká Simeon, spravedlivý a zbožný. Je třeba dodat, že naše služba je zdrojem naší důstojnosti ve světě. Služba bližním však není smyslem našeho života a zdrojem našeho blaha. Jistěže někdy je člověk rád, že těsto vyběhlo, že poslední pasažér opustil autobus v pořádku, že se zákazník usmál a v kase všechno sedí. Ale po pravdě řečeno, člověk si to říká s vědomím vany s teplou vodou, měkkých peřin, chutné večeře. A není tu přímá souvislost. Může všechno udělat dobře a nedočká se přece někdy ani jednoho. To, že člověka něco potěší, je vždycky milost Boží. Někdy člověk neudělá vůbec nic a přece se dočká velké radosti.

A tak Simeon říká: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení“ Snažil jsem se, Pane, dělat věci správně. Protože jinak by mi byla hanba. Jinak bych se sám před sebou neobhájil, jinak bych lhal sám sobě. Ale teď vidím toho, který dokončuje každou práci a vítězně dorazí každý zápas. Teď se můžu zase schoulit jako dítě a nechat všechno na někom jiném.

Bratři a sestry, Kristus zvítězil, Kristus kraluje a Kristus rozkazuje. S námi, nebo bez nás, na tom my nemůžeme změnit nic. Ale bylo by trapné nemít na ničem dobrém podíl, protože na dobru, jež od Boha máme, nějaký podíl máme vždy, ať už ochutnáme zralou třešeň, sladce usneme nebo nás dojme zdařilá báseň. To už je jedno. Vše dobré, co máme, je od Boha. Bylo by tedy trapné nestát před ním v nějaké službě – ať už je to práce, příbuzenství, přátelství nebo modlitba za druhé. Všechna služba už se bere ke konci, ježtě vydržme, neboť blaženost je blízko. Amen