Na tento pátek připadl svátek Očišťování panny Marie, který kromě toho, co plyne z názvu, připomíná také zasvěcení tehdy čtyřicet dnů starého Ježíše Bohu. Budete tedy mluvit o ošištění a zasvěcení. Jak se tento svátek slavil, máme barvitě popsáno už někdy ze čtvrtého století po Kristu. Zrovna naše doba ovšem tomu svátku moc nevěnuje pozornost. Nechci tím říci, že dobře už bylo, protože to si nemslím.
Spíše, že zrovna teď máme některá slepá místá, které dříve lidé neměli a v budoucnu nejspíš zase mít nebudou. Trochu jako když v osmnáctém století v částečném pomatení smyslů všichni nosili šedivé paruky – to se samozřejmě také neudrželo, i když tehdy lidé nejspíše měli pocit, že se tohle bude nosit už pořád.
Proč se tedy staletí bez tohoto svátku neobešla – skutečně, slavil se v podstatě vždy a všude – kdežto v naší době jaksi zapadl: Vadí už ten název: Očišťování Panny Marie; myslí se po porodu. Dnes vadí i římským katolíkům, posledních šedesát let se jmenuje „Svátek Uvedení Páně do chrámu“, podobně vyhýbavě, jako Obřezání Páně se od té doby říká „Svátek jména Ježíš“. Jako vadí představa obřezání muže, tak stejkně vadí , že matku je potřeba po porodu nějak očišťovat, tedy že je nějak nečistá. Vždyť přece, je to krásná věc, narození dítěte. A je, je to krásná věc.
Jak jsme však došli k představě, že u krásného díla se zároveň člověk nezamaže? Jistě sochař odchází zamazaný ze své dílny. Stejně tak malíř od barev. Řemeslník z lakovny od lesknoucího se vozu. A podobně mechanik. Není to zněčištění, které by svědčilo o nějakém špatném charakteru. Není to nečistota, která pochází z toho, že člověk nedbá. Naopak. Dobře bylo řečeno: Špinavé ruce jsou znakem čistých peněz. A přesto mechanik po práci nevleze celý od oleje rovnou do bílých peřin. Není čistý. Shrňmě, že při díle, které je na hranici schopností člověka, tehdy, kdy ze sebe člověk vydává to nejlepší, nejspíš se umaže a umazaný prostě je.
Stejně tak matka, která porodí dítě, vykonala něco, co je na hranici lidských možností, protože nakonec jen Bůh sám je Pánem a Dárcem života. Také matka ze sebe vydala to nejlepší a tak není divu, že je nějaký čas, mohli bychom také říci, pocuchaná – a to především v hlavě. Jako u mnoha věcí, arogantní člověk dneška by řekl: A proč bible takové věci řeší – aby se nakonec ukázalo, že na zvláštní duševní stav ženy po porodu je velmi třeba brát ohled a kdo si ho není vědom, jedná bláhově.
Současného člověka zmínka o očišťování rodičky uráží, protože mu připomíná, že dobré dílo často konáme až na hranici našich sil a schopností. A zdárně je dokončujeme jen s pomocí Boží, jen protože Bůh požehnal. A nezůstáváme bez proměny, ale po velkých úkolech zůstáváme nějaký čas, jak říkáme, „vyšťaveni, pocucháni“. Zůstávají na nás různé šmouhy – z toho, jak jsme ne vše správně uchopili, ne všechno trefili, protože práce nešla úplně jako na drátkách. Podstatné věci nedělá člověk jako lusknutím prsty, jako mávnutím kouzelného proutku. Když dokončíme něco velkého, chvilku se pak z toho „sbíráme“. Obřad, kterého se Ježíš, Maria a Josef účastnili, říkal matce slavnostně: Tak už jsi se sebrala, už jsi zase pohromadě, už máš věci po kupě. Bůh to říká a v tm je vyvobození. Lidé takové věci říékají buď moc brzy, nebo zas až moc pozdě.
Můžeme tomu svátku říkat i Uvedení Páně do chrámu, tím ale stejně neutečeme dalšímu pohoršení a skandálu pro soudobého člověka. Tomu, proč tam přinesli i měsíc starého Ježíše: „jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘“. Tak nejdříve asi někdo řekne: A proč jen první dítě a proč jen mužského rodu? Jak k tomu přijde druhé dítě a jak k tomu přijde holčička? Na to musíme odpovědět, že se tu nedává něco člověku. Tak, že by provorozený syn dostal bonbon a ostatní děti už nic. Nedává se člověku, naopak, tento provorozený syn se dává Bohu.
Právě že se tím říká: Ty další děti budou mít mnohem víc svůj život, kdežto prvorozený není tak úplně sám svůj. Životní zkušenost tomu často odpovídá: Druhorozené děti jsou mnohdy více „do světa“ a o něco uvolněnější. Kdežto na prvním dítěti si obyvkle rodiče vyzkoušejí mnohé výchovné chyby a trochu na něj naloží svou počáteční nejistotu v rodičovském úkolu. Přikázání svým způsobem říká: „první dítě musí z velké části vychovat Bůh, protože rodiče na to ještě nestačí“. Jak pak Josef s Marií vůbec měli vychovat toho, který se nenarodil z vůle člověka, ale je Syn Boží od věčnosti? Jak měli vychovat toho, který na sobě ponese nejen nejistotu rodičů, ale přímo vinu a hanbu všech hříšných lidí, než jej vložit do rukou Jeho nebeskému Otci?
A ještě k tomu mužskému pohlaví potomka: I v dnešní době můžeme sledovat, že dívka nám zmizí z domu obvykle snadněji, než syn. Který se na cestu z rodného domu vydá nejspíše jen na Boží povolání, než že by šel sám od sebe. Vzpomeňme na Abrama: Abramovi bylo sedmdesát pět let a terpve na slovo Boží odešel z domu svého otce. Jistě můžeme uvést příklady lidí, kde je jedno, druhé nebo obojí jinak. Ale možná je dobré i vědět, jak to obvykle bývá. Možná je dobré vědět, co člověk může dopředu čekat. Tomu se v zásadě říká moudrost.
Tedy i tento obřad neříká nic než pravdu o člověku: Rodičovství není něco, co by měl kdo z lidí v malíku, co by dělal levou zadní. I zde přichází zdárný výsledek jen Božím požehnáním, které je darem a Bůh je udílí, jak chce.
Dnešní čtení je tedy o očištění a také o zasvěcení; to jsou dvě velmi odlišné věci. Čisté a nečisté vůbec není to samé jako dobré a zlé, jak jsme už řekli. Konečně, děláme-li vůbec co opravdu dobrého, vlastně není možné nebýt někdy i nečistý – pocuchaný, vyšťavený. A tím také na nějakou chvíli nezpůsobilý například číst či poslouchat slovo Boží. Lidé sami někdy říkají „teď na mě chvilku nemluvte, musím se dát dohromady“. Někdy člověk není způsobilý pro svaté věci.
Co jsou pak svaté věci: Zase ne dobré, nebo zlé. Svaté jsou věci, plné smyslu, podle kterých se řídíme. Můžeme si je představit třeba jako kompas: Pokud nám má ukázat směr, nemůžeme na něj neustále hmatat a strkat do něj. Aby se ustálil, musíme na ně na chvíli nesahat. Není problém v tom, že bychom naším hmatáním něco odsvětili. Co je svaté, nedá se odsvětit. Když bychom, řekněme, neustále překřikovali moudrého učitele, který nás chce něco naučit, tím jsme z něj ještě neudělali hlupáka. Tím nepřestane být moudrý. To jen my se nic nedozvíme a nenaučíme. A proto se na svaté věci nesahá.
V dnešním čtení vzdávají Ježíšovi chválu dvě zasvěcenné osoby: Simeon a Anna. Oba již staří. Co o obou čteme je na první slyšení nepřitažlivé, jako dnešní svátek. Simeonovi bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Což jde jinými slovy také říci tak, že v jeho životě už nezbývalo nic jiného než jedna věc. Už jen jedna věc ho držela při životě, jen jedna věc mu zbyla. Ano – a? Tak to ale zvláště u muže v životě je, že se musí rozhodovat a soustředit. Jednu věc si vybrat a za ní jít, jiné věci nechat. Hezky je to zachyceno ve filmu z irácké války „Smrt číhá všude“, kdo to zná. Otec, voják, to tam říká novorozenci: Ty ještě máš svoje hračky, ještě se můžeš rozhlížet. Ale nakonec ti zbude jen ta jedna věc, kterou máš rád. Když vzpomeneme na svoje velmi staré příbuzné a známé, bývá pro ně s věkem příznačné, že se stále zužuje počet příhod, které vyprávějí ze svého života – velmi často, už blízko smrti, říkají už jen tu jednu. Něco, co pro nás často ze záhadného důvodu, bylo asi to nejhlubší, co zažili. Až tedy bude starý člověk vyprávět už po sté něco, co jste dávno slyšeli, pro jednou zmlkněte a snažte se pochopit, proč asi?! Zřejmě je to tak či onak důležité.
Možná ještě více bude dnešního člověka děsit prorokyně Anna. „Když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami.“ Svíčková bába, řekli by lidé dneška s krutým pohrdáním. Je zvláštní, že naše doba hledá pochopení pro kdejakého zvrhlíka nebo vrahouna a touží soucítit s jeho prožíváním. Ale ženu jako Anna nejspíš neocení. Ženu, která nejspíše se vším odhodláním začala sice běžný, ale Bohem velmi požehnaný a posvěcený život manželky, který tragicky skončil. A pak ve velmi hlubokém sebepoznání, které právě s nějakým banditou nebo úchylem rozhodně v hloubce srovnávat nejde, poznala: Já už znovu jinému člověku svůj život prostě upřímně dát nemohu. A do konce života se stala milou paní, kterou potkáváme v kostele a která je sestrou, tetou nebo babičkou nás všech. Jako muž má na konci života je jednu věc, jedno vyprávění – téměř, dodávám – tak i žena, trochu jiným způsobem, je nakonec – téměř – buď jen milou stařenkou a babičkou nás všech – a nebo zlou čarodějnicí, která všechny rozeštvává. A pochopit takové věci je zajímavější než pronikat do myslí diktátorů a maniaků.
Dnes tedy vydáváme svědectví pravdě. Tedy že člověk to nejlepší, co dělá, ani nemůže než dělat tak, že něco uchopí špatně, něco přetáhne a něco nedotáhne. A dobrý výsledek je nakonec vždy dotek Boží, požehnání Boží. Dnešního dne, staří lidé Simeon a Anna, říkají Kristu: V tobě zdraví, sličnost, krása, mladost, síla, pravda, spása, bázeň, čest i pokoj pravý, zboží hojná, věčné zdraví. Vyznejme to dnešního dne všichni, mladí i staří. Mladší ať poznají, že se svým mládím právě teď nedělají to nejlepší a staří ať si přiznají, že to u nich nebylo lepší.