Proč vlastně Evangelium Ježíšovu obřízku zmiňuje? Dá se předpokládat, že když se Ježíš narodil židovské matce, když se narodil v Izraeli, byl i obřezán.

Důraz je skutečně na slovech „dali mu jméno Ježíš“, to je hlavní. A doplňuje se, při které příležitosti. Dali mu jméno Ježíš, které ale dostal už dříve – dříve, než jej matka počala. Dostal je od anděla, ten je však nevymyslel sám, přinesl je od Boha. Hlavní tedy je, že Ježíš byl Božím Synem dříve, než je matka počala. Není výjimečným člověkem, náboženským géniem, který svou pronikavou myslí pronikl až k Bohu. Někdo jako Lao-c, Buddha, Zarathuštra, Platón a nevím kdo ještě. Nepronikl až k Bohu, ale přišel k nám od Boha.

Pokud by Ježíš nebyl od věčnosti, pokud by byl je výjimečný myslitel, znamenalo by to, že časem může přijít nějaký další – a možná ještě lepší. Tak učil ve třetím století Arius. Když čtete starší křesťanské dějiny, toto učení tam vystupuje jako ten nejhorší nepřítel. A snad déle, než kterýkoliv jiný blud. Může se to zdát jako nějaké spory minulosti. Ne, stále je to jedno z největších ohrožení a zatemnění radostné zvěsti evangelia. Už v době Áriově a dobách následujících bylo jeho učení oblíbené u samovládců – jak římských císařů, tak barbarských králů, tak u mnoha mocných. Protože pokud Kristus není od věčnosti, pokud je jen velkou postavou, dává to naději, že tím ještě věštím, nebo alespoň pro naši dobu důležitějším, může být třeba právě ten císař, král nebo jiný hodnostář. Ježíš – kdysi dobré, neupíráme mu zásluhu. Ale dnes máme aktuálnější téma, současnější hnutí, spasitele pro dnešek.

Arius by se asi nenadál, že o nějakých tři sta let za většího, současnějšího proroka, sám sebe prohlásí Mohamed. V jeho spise, v Koránu, se Bůh přímo Ježíš ptá, zda snad neříkal, že je syn Boží. Ne, hájí se tam Ježíš, to si vymysleli učedníci. Stejně by to mnoho historiků a myslitelů vidělo i dnes.

Přípomínáme si tedy především dnes, že Ježíš je Božím Synem od věčnosti, nemá počátek, na svět již přišel a nemůžeme čekat nikoho většího. Není však také úplně jedno, při jaké příležitosti mu to jméno dali, že to bylo při obřízce osmého dne. A že se tedy stal součástí Izraelského národa, z toho národa součástí kmene Juda, jemuž se česky říká Židé. Tím se ukázalo, jak učí i apoštol Pavel, že Boží zaslíbení jsou neodvolatelná, a i když jej mnozí vlastní nepřijali, Bůh s Židy, s Izraelci neskoncoval. A jak opět učí apoštol: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael. V našem čase spatřujeme, že se Židé podle zaslíbení vrátili do své země; k překvapení mnohých, i jich samotných, dříve, v jiném pořadí událostí, než jsme my i sami židé očekávali. Nicméně, naplní se jistě i toto zaslíbení.

Můžeme říci: Jako není jedno, které ženě se Ježíš narodil, kdo je jeho matka, ale je psáno „blahoslavit mě budou všechny národy“ a tak je o Marii třeba vždy mluvit s úctou a brát si z ní příklad, tak také není jedno, z jakého je národa a nelze popírat, že Židé mají zvláštní postavení mezi národy, byť z jejich učení nemůže mít křesťan téměř žádný prospěch. Nakonec, mno z nás má, často po apoštolech či Božích lidech z Písma jména hebrejského původu, skrze Písmo jsme se naučili, co je to oliva, fík, granátové jablko nebo lev – i když nic z toho u nás neroste ani nežije. Také říkáme amen, haleluja a hosana hebrejsky, ne vlastní řečí. Neí to zkrátka jedno, kde se Ježíš narodil a z jakého je národa.

Protože opět, k Bohu se nikdo nedobere vlastním usilím a vlastní moudrostí, ale je to Bůh, kdo se sklání, vyvoluje, mění srdce. Jak opět říká apoštol: Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Víra s sebou nese připodobnění tomu lidu, v kterém bylo zvěstováno prvně. My v Evropě jsme se tedy spolu s přijetím víry jaksi poizraelštili a není divu, že ti, kterým jsme přinesli víru my se zas připodobnili nám a křesťané mnohde jsou jaksi poevropštění – ale na mnohých místech v Asii zase posyrštění, protože k nim první přišli misionáři ze Sýrie atd. Jistě, křesťan nemůže zůstat úplně původním Keltem, Germánem, Slovanem – ani Číňanem nebo Japoncem, ani domorodcem z pralesa. Dnešní nově obrácení jsou často docela nápadně poameričtění – nelze se tomu divit – kdo jim víru přinesl. A téměř všude nově obrácené podezírá jejich národ ze zrady.

Obřízka je, za třetí, vůbec znamením toho, že člověk nemůže zůstat stejný. Že tak jak je, „přirozený“, spontánní, to nijak zvlášť dobré není. Než Bůh učinil obřízku znamením smlouvy s Abrahamem a jeho potomstvem ve víře, znala ji již většina národů kolem. Ovšem jako obřad dospělosti. V neúplném poznání, že kdyby člověk zůstal jak je, dítětem, je to katastrofa pro všechny kolem. Protože dítě nenese za nikoho odpovědnost, čeká, že se vše bude točit kolem něj. Je tu poněkud rozdíl mezi mužem a ženou; u žen nastává dospělost nápadně, viditelně a dosti rychle – a to i duševně, u mužů je zlom méně zřetelný. Patnáctileté dívky vám někdy potvrdí, že jim jejich stejně staří spolužáci připadají jako děti. Obřízka pohanů se tedy právě prováděla na prahu dospělosti, aby jaksi náhlým šokem způsobila podobnou změnu jako u dívky.

Jako Boží znamení znamená: Nejen člověk musí dospět. Ale musí růst od počátku. Jak se narodí je sice pod ochranou Boží; ba již od početí je jeho život nedotknutelný. Ale jen tím, že se narodil jako člověk, nemá na Boha žádný nárok. Žádné: „nemůžu za to, jakého mě Bůh stvořil“ a podobné. Když se člověk narodí, před Bohem nemá žádné jméno (na rozdíl, jak jsme řekli, od Krista, který má jméno od věčnosti). Až osmého dne – to je den nového týdne a tím se naznačuje nové stvoření – je přijat Bohem a povolán k proměně.

Konec konců, proto se dítě od mala vychovává, především odvarcí od zlého – od sebestřednosti, sobectví, neschopnosti se ovládat. Mnozí divoši, příznačně, vůbec nevychovávají chlapce do nějakých dvanácti, vše je jim dovoleno, ve všem se jim vyhoví. Takové kmeny pak plodí velmi surové, nelítostné válečníky. Jako děti bez výchovy vyrůstají pravidelně v kruté lidi.

To jsou tedy tři významy Kristovy obřízky: Že je Božím Synem od věčnosti a nebylo času, kdy ho nebylo. Že je z národa Izraelského a z kmene Juda, podle zaslíbení a podle vyvolení Božího a kdo ho následuje, je připojován k Božímu lidu, nemůže zcela zůstat součástí svého národa, svého kmene beze změny. A za třetí, připomíní se tím znamením, že člověk se má stávát obrazem Božím, Bůh jej stvořil, aby byl obrazem Božím; ještě zcela není a jaký je, nemůže se líbit Bohu.

Kristova obřízka je pak první krví, kterou prolil, a odkazuje ke kříži, skrze nějž nám přinesl spásu a zásluhu, skre kterou jsme mocí Ducha proměňováni k obrazu Božímu. Amen