Zmocnila se jich veliká bázeň. Doslova tedy je tam napsáno: Báli se strachem velikým. Možná by si člověk strach, hrůzu s narozením Ježíška hned nespojil. A snad aby to někoho nevyhnalo hned z kostela, překladatelé užili slova, skteré je prý něco jiného, než strach; bázeň je prý něco jako respekt, úcta. Nicméně napsanáno je tam strach, pastýřů ze zmocnil strach – anděl to viděl, jinak by je neuklidňoval: Nebojte se. Jinak by jim řekl: Nemějte úctu, žádný respekt, nebo něco takového.

Je škoda snažit se prodat noc narození Ježíše beze strachu, s anděly, kteří jsou neškodné děti s křídly. Lidi strach tak docela neodrazuje: Mnoho sportů je spojeno se strachem z pádu či nárazu; právě proto je to ono. Pokud se nebojíme sami, bojíme s hrdinou filmového dobrodružství nebo se bojíme o ně. Nakonec, krása dnešní půlnoční slavnosti je z části také v tom, že se odehrává za plus mínus nejdelší noci v roce a ještě uprostřed zimy, pod závratně vysokým stropem; za námi je obraz Krista, který právě vychází – z hrobu.

Aspoň trochu strachu tedy člověk často přímo hledá. Proč? Je totiž osvěžující vědět, že nemám úplně všechno v rukou. Že všechno není jen zmáčknout tlačítko nebo vypínač. Strach znamená, že všechno neznám – a tudíž se ovšem také mohu ještě něco naučit. Strach překonat, někam ještě růst.

Pastýři, kterým se zjevil anděl, mají pro strach uděláno. Tma a zima s nimi nehnou – pro nás by byl asi zážitek vydat se sem do kostela teď v zime v noci lesem. To už oni znají, jako každou noc bdí v noci u stáda. Proto jim Bůh připravil větší zážitek: Spatří Božího posla, anděla. Není to tedy ten buclatý andělíček, zřetelně. Můžeme si představit spíše ten pocit, jaký má člověk, pokud vidí někoho dokonale krásného, dokonale zdatného v nějakém umění, někoho daleko chytřejšího, kdo myslí o tři tahy napřed. Což se vlastně člověku málokdy stane, protože si vždy může říci: Je krásný/krásná, ale hloupý/hloupá. Rukama umí, ale není moc chytrý. Je chytrý, ale neumí rukama. A ještě je ošklivý. Ale co když by měl někdo to všechno? Jaké ale řekneme? Co máme navíc? Když se člověk setká s dokonalým, napadne ho: Nejlepší podoba všeho už tu je a mě do ní hodně chybí. Na co tu vlastně jsem? Je to trochu podobné bázni, která se člověka zmocňuje z vysokých hor, hlubokých propastí, mořských vln – nebo z průeltů vesmírem a obrázků dalekých galaxií. Jsem jen malá těčka. Ale tohle je víc: Je to pocit: To všechno bych mohl být, ale nejsem a už nikdy nebudu. Nejlepší verze všeho, čím mohu být, tu už je. Na co tu jsem.

Za chvíli tu není jen jeden, ale tisíce dokonalých – je řečeno zástupy, jinak se také říká špalír, tvar nebo útvar, je to nebeské vojsko. Ale v druhé polovině zpěvů zazní: Bůh v nich má zalíbení. Ano, nic jsme proti té dokonalosti. Jen, Bůh má v lidech zalíbení. A ta radost, která se ohlašuje, je pro všechen lid. I pro mě, ale i pro ty, kteří zas mě přijdou třeba ošklivější, méně zruční či méně chytří. Je tu startovní pole, na kterém může začít úplně každý – to jsou vánoce a to je to narození.

Zjevilo se tedy kosmické znamení, otevřená nebesa a do nekonečna se táhnoucí zástupy překrásných a hrozných andělů. Víc, než kometa nebo roj meteorů, víc, než polární záře. Anděl však říká: Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.

Zvláštní. Proti tomu kosmickému spektáklu je nakonec znamením, divem, děťátko v plenkách, položené do jeslí. To je dost obyčejné. Pastýři šli a nalezli nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. I my, kupodivu, dodnes dovedeme docela dlouho koukat na betlém, kde je přitom uprostřed něco dost obyčejného: Jednoduchý domek, v něm žena, muž a děťáko. Přesto to, jak se říká, tahá oči – jako oheň v krbu, třeba. Je to totiž znamení z našeho malého vesmíru, z toho dosažitelného. Pastýři na chvíli spatřili anděly, co je až za vesmírem, spatřili jich tisíce. A my z bible známe pouze jména dvou z nich a nic moc dalšího o nich nevíme. Ani nevíme, jak se jmenoval ten první, co se zjevil pastýřům. Je to ohromující, ale nakonec daleko od nás.

Kdežto v tom znamení: Domek, muž, žena, nemluvně, to dosáhnout jde, nějak by šlo. V takové noci konečně, zimní noci, by člověk nejdříve hledal nad hlavou střechu, třeba i salaš. A člověk nakonec po střechou i je – ale celkem často skončí v domě sám. Hledal by k sobě ženu, hledala by k sobě muže – to bývá také všelijak. Ti dva jsou rodiče, Josef tedy pěstoun, úkol je ale stejný. Kde jsou rodiče – někdo už je nemá, někdo neměl, u někoho to nebylo zrovna nejlepší. Někdo sám není nejlepší rodič, někdo není rodič. Scéna dojímá, protože takhle by to mohlo být – a nikdy úplně tak není.

Uprostřed je dítě: Nemluvňátko, to je skoro vždycky a skoro pro každého radost. I když my jsme se narodili, tak určitě se na nás usmál aspoň někdo. Protože od nově narozeného se čeká hodně, i kdyby nakonec ne rodiče, tak aspoň někdo. Od nás se čekalo hodně. A dopadne to – tak nějak, hůř nebo lépe, vždy míň, než se čekalo. A přece se pokaždé na novo od nemluvňátka hodně čeká, přece jednou snad se očekávání naplní.

A zde, ano! Zde se naplnilo, tento Ježíš žil dokonalý život. Do jeho třicíti let o něm čteme jen: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Není dál, co dodat. Kdo prospíval na duchu i na těle, kdo využil všeho, v čem mohl vyrůst, čím mohl být? Na duchu nebo na těle, každý něco zazdil. Kdo pak nakonec byl milý všem lidem; už vůbec neříkám Bohu, protože před lidmi tak nějak jde vypadat dobře a nikdo to nemusí prokouknout; Bůh vidí i za fasádu. Ale jde to: Jeden naplní vše, čím by člověk mohl být, jeden v ničem nebude zklamáním a promrhanou příležitostí. Ten jeden nedluží nic lidem ani Bohu, dalo by se říci, ani sobě. Ten pak bude moci vzít naše dluhy na sebe, na kříži. Ten právě narozený nabízí každému, kdo v něj uvěří, že mu bude připsána jeho zásluha, jeho dokonalý život a naopak, jeho dluh – vůči lidem, vůči Bohu, dalo by se říci vůči vlastnímu životu, bude smazán. Jeho narozením a tím krásným obrázkem: Domek, muž, žena, kolébka a děťáko, to začíná. Vánoce, startovní pole na cestu nového života pro všechny. Skloňme se v betlémě, vyjděme tou cestou, cestou víry. On je ta cesta, pravda i život. Amen