Císař Augustus chtěl popsat celý svět tak, jak je. Josef a Maria usilovali o to, aby bylo zapsáno, jaký by svět měl být. Vydali se totiž do Betléma, na místo, kde jim měl patřit pozemek podle Božího Zákona. Již po příchodu do Zaslíbené země z Egypta byl v Izraeli každému rodu přidělen dědičný díl, který se po padesáti letech měl vždy vrátit původním vlastníkům. Ač ho mohl člověk prohospodařit, ať ho někdo pilnější a schopnější mohl koupit, nejpozději vnuci měli mít opět v Izraeli své dědičné místo. Tak, aby se po generace dědilo zaslíbení, nikoliv chudoba, nikoliv dluhy.

Jsou to dva pohledy na svět: Podle Augusta, když budeme znát, jak věci jsou, pak budeme moci něco dělat – Augustus vydal své nařízení, aby se spravedlivěji vybírali daně. A nebo, když víme, jak věci mají být, pak víme, co dělat.

Nejdříve se zdá, že se mýlili Josef s Marií: Betlém má být jejich místo, ale nakonec se tam pro ně nanajde ani místo pod střechou. Možná nejspíš proto, že stejně smýšlelo i mnoho ostatních lidí, očekávajících vykoupení Izraele a do malého Betléma se šli dát zapsat také, i když jinak bydleli jinde.

Na druhou stranu, slovo evangelia nepopisuje to slavné narození z nějakou hrůzou. Skoro jako by řeklo: A mimochodem se tam pro ně nanašlo místo pod střechou. Nu, tak se našlo místo v jeskyni – ty kolem betléma jsou. A nejsou to takové ty vlhké studené jeskyně jako u nás, tam je v nich sucho a jsou ze světlého kamene. Také jesle se vlastně kolébce dost podobají, pokud se vyloží slámou, tak je to vlastně docela dobrá kolébka. Můžeme tedy říci: Marie s Josefem se řídili tím, jak věci mají být.

A světe, div se, ono to nakonec docela šlo, ono se to dalo udělat. Výsledkem bylo, že se Meijáš narodil v Betlémě, kde se podle Písma musí narodit. Měl betlémské občanství. Jako by na tom záleželo, kde se narodil, možná řekne někdo. Vezměte ovšem, že dodnes se v mnoha zemích stanete občanem, když se tam narodíte. A spoustě rodin stojí za to jen kvůli porodu jet právě proto do nějaké země. Takže to i dnes funguje, má to platnost díky zemským Zákonům. A tady je Zákon, daný z nebe.

Příběh Ježíšova narození není příběhem utrpení Maria a Josefa. Není zde proto, abychom se dozvěděli: Maria za nás trpěla. Na konci se dozvíme, jak za nás trpěl Kristus. Ale zde si pozorní vykladači i pozorný čtenář všimnou: „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí“. Která matka hned po porodu sílu vstát, sama zavinou dítě do plenek a položit do jeslí? Některá ano, ale je to dost nezvyklé. A tak zvěst o Ježíšově narození opět říká: Toto se podařilo, ukázalo se, že spolehnout na Boží slovo jde a docela dobře funguje.

A tak Syn Boží skutečně přichází do světa, jak píše Jan: „Přišel do svého vlastního“. Syn Boží, prost všeho hříchu – jemuž třeba v otčenáši říká také dluh, přichází do světa nezadlužen. Skutečně jako ta nová generace, která po padesáti letech měla být svobodná od důsledků rozhodování předků. Josef zde nestojí tak, že by musel říkat: A nebýt toho, že jsme ty nebo ony uprosili, nenašlo by se pro nás místo pod střechou. Jsme jim zavázáni. Protože našel světlou, prostornou jeskyni i s jeslemi. Když Kristus vyrůstá, nestojí při něm muž, na němž je znát snížení ostatními lidmi. Ani od Marie neuslyší: Málem jsem zemřela, než jsem Tě porodila. Ale vyrůstá mezi rodiči, kteří svým konáním říkají: Dělejme věci tak, jak Bůh řekl, že mají být. A ono to nějak půjde. Vyrůstá nikoliv uprostřed hořekování, ale uprostřed naděje. Je to skutečně dobré, radostné narození.

Není nám tím vlastně vzdálen? Narozen na dobrém místě, do dobré rodiny – z rodu královského? Také dále čteme: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ Kdo z nás může říci, že zcela takto do svých třiceti let prospíval? Někdo ne tak docela na těle, někdo ne tak docela na duchu, někdo nebyl zrovna milý Bohu, jak dospíval, někdo nebyl zrovna milý lidem. Ale je řečeno: Ve všem nám byl podoben, kromě hříchu – kromě dluhu. Kromě toho, že něco šlo, něco mělo nějak správně být, ale nebylo.

V čem by nám prospělo, kdyby již jeho narození bylo pokřiveno, kdyby bylo, jak obvykle bývá a ne jak má být. V čem by nám prospělo, kdyby Ježíš promrhal svůj mladý věk, ať už vinou svojí nebo druhých lidí? Nám prospělo, že byl za nás pokřiven na kříži, že jeho život byl zmařen na kříži. Že naše pokřivení a náš zmar vzal na sebe. Že zaplatil za to, jak jsme jednali my i co nám pokazili druzí.

Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid, řekl anděl pastýřům. Pastýřům, těm, kteří postrádali snad všechno to, co bylo v tom narození. Pastýřům nepatřila ta země, na které pásli, pastýři byli bez domova. Pastýři neměli dům, kam by uvedli ženu, mnoho z nich nejspíše nemělo rodinu. Svědectví pastýřů se tehdy neuznávalo u soudu.

A jim je zvěstováno: Příchází ten, kdo všechny dluhy zaplatí a dá tak nový počátek. Ten, který zaplatí za to, co jste proti právu vykonali či nevykonali vy i za to, co proti právu bylo nebo naopak nebylo učiněno vám. Přichází ten, který znamená svět ne jaký je, ale jaký má být.

I pro nás to narození znamená: V Kristu jsme oddluženi před Bohem a smířeni s našimi dlužníky. Nesnažme se jako císař popsat svět, jaký je, nehledejme především křivdy, dluhy, důvody, proč je něco nemožné, nehledejme prokletí a dědičnou vinu. Moc toho, který nás všechny ostouzel před Bohem, který na nás žaloval před Bohem, je zlomena.

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Amen