„Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich“. To byla ta chvíle, kdy k nim Ježíš přišel – když o jeho vzkříšení mluvili. Ještě možná úplně nevěřili, ale alespoň o vzkříšení mluvili.

A to je potíž našeho času: Zvláště v našem světě o Ježíši Kristu slyšel snad každý. Nelze si nevybavit obrazy Ježíše, (obvykle má modrý plášť a červený spodní šat, delší vlasy a vousy). Skoro všichni znají výrok o nastavení druhé tváře, o rozdávání majetku chudým, podobenství O Samařanu, řekněme. Skoro nikdo neřekne, že je proti Ježíšovi, všimněme si – zajímavá věc. Mnoho zejména starších lidí nenávidí církev, naprostá většina lidí nemá problém dokazovat si na věřících svůj (většinou chabý) smysl pro humor. Ale proti Ježíšovi přímo nemluví skoro nikdo. Kdo ví proč, je to zvláštní, obecně vzato. Ale konkrétně o jednotlivém člověku to neříká skoro nic; jak jsem řekl, skoro nikdo proti Ježíšovi nemluví.

Nicméně, pak by se lidé měli nějak řešit Ježíšovo zmrtvýchvstání. Protože sám Ježíš o něm mluvil, díky němu se zpráva o něm a víra v něj rozšířila. Ať každý odpoví: Jak to tedy bylo? Jednoduše nevstal z mrtvých? Pak byste ale měli být proti němu. Protože za mnoho věcí, které kázal, má člověk dostat odměnu až po vzkříšení. Tím pádem mnohým zkazil život, nelišil se nijak od vůdců různých sekt, kteří slibují, co splnit nemohou. Říkal, že je Boží Syn a že vstane. Tedy si o sobě hodně myslel. Jaký asi bude charakter člověka, který má sám sebe za Boha, který si myslí, že tu bude na věky? Asi ne moc dobrý, spíš hrozný; podobné bude i jeho učení. Proč ho tedy všichni uznáváte?

A můžeme zůstat u toho, že takové věci skoro nikdo nedomýšlí, ač se lidé rádi chvástají svým logickým uvažováním: ale právě toto jsou logicky nutné otázky, Ti nemnozí, kteří přemýšlejí důsledně, musí tedy skončit něčím podobným, jako třeba náš Karel Čapek ve svých Apokryfech: Vše o tom, že Ježíš je Boží Syn a svtane z mrtvých si vymysleli učedníci. Tak se ostatně obahuje sám Ježíš před Aláhovou obžalobou v Koránu: Nikdy jsem to neříkal, to si oni vymysleli. A tím pádem můžeme brát Ježíše v duchu: Dobře myslel, špatně udělal. Je to příklad obdivu- nikoliv následováníhodný.

Je to v zásadě Ježíš-chudák; přesně takový dojem máme z popisu Karla Čapka, konečně i z toho Koránu, kde se Ježíš před tváří Aláhovou musí potupně vymlouvat jako školáček. A podobná myšlenka se zřejmě vkrádala do mysli učedníků cestou do Emauz, jejíž líčení předchází tomuto čtení: „Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“

Všimněme si tam toho „a MY jsme doufali“. Nám se vlastně stala křivda, my jsme ti zranění. Ježíš, který nevstal z mrtvých, slouží nejlépe k tomu, abychom dokázali vlastní cislivost. Můžeme chudáka Ježíše litovat, jako ty ženy, co nad ním plakali cestou na Golgotu – které za to Ježíš ovšem okřikl. Že je nám někoho líto, že je nám z něčeho smutno, samo o sobě o dobrém charakteru nesvědčí. Jen o citlivosti, o tom, že máme dobrý detektor na problémy. Když nic neuděláme, je celkem jedno, že je nám něco líto. Když s tím nic nedokážeme udělat – opět, je celkem jedno, že je nám líto. Všimněme si: U Ježíše téměř vždy čteme: Bylo mu ho líto a tak … něco udělal. Protože dokázal udělat. Lítost je dobrá, ale jen když vede k účinnému jednání. Je pro něj samozřejmě i nutná. Ale sama o sobě je mrtvá, stejně jako víra bez skutků.

Všechna tato faleš, kterou jsme tu popsali, je vlastní v té či oné podobě každému člověku. Takže když se objeví ten, který měl být dávno mrtvý, vede to ke zděšení. Učedníci nejsou totálně zlí, aby byli zděšení ze zjevení někoho, koho by si přáli, aby byl po smrti. Takový jsou otevření nepřátelé Krista. Třeba jako císař Julián Apostata, čili odpadlík, prý na smrtelné posteli prohlásil: Přece jsi vyhrál, sivý Galilejský. Ale jak zde říkáme celou dobu, takových otevřených satanistů je velmi málo. Spíše si říkají: Hezky jsi to říkal, ale není to pravda. My jsme živí, ty mrtvý. Jedni – a řekl bych, ti mravnější – jsou rozčarováni, že uvěřili planým slibům. Ti, řekl bych, méně mravní, se kochají vlastní lítostí nad Kristem, který, ač dobře myslel, špatně udělal. Ale všichni mají ten pocit, který je odsouzen v knize Jób: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ Můžeme se posmívat Ukřižovanému, můžeme nad ním plakat. Výsledek stejný: Ty jsi mrtvý, my jsme živí. Kdo je tedy nakonec rozumější?

Vzkříšený neřichází mezi učedníky jako chudák. Ale jako někdo, kdo má všechno v ruce. Jako někdo, kdo má plnou svobodu. Ukazuje jim ruce a nohy, chce je přesvědčit – ale také to znamená, že se cítí dobře ve svém těle. Podívejte se na mě: To je vlastnější ženám, obvyklejší pro ně, ale ve skvělé chvíli se tak někdy cítí i muž: Mám ruce i nohy, jsem na živu, jak je to dobré. Jsem naživu, vy se za to stydíte – ale opravdu jsem. Dejte mi tedy něco k jídlu. Učedníci mu dají kousek pečené ryby a plástev medu – dvě věci, které k sobě vůbec nejdou. Ale Ježíš sní oboje, jak se to dělá o svátcích, o slavnosti, kdy člověk sní na co přijde. A slouží tím Bohu – ne tak, když to dělá ve dnech služby, kdy takové jednání vede ke skáze. Ale o svátcích je to správné jednání, neboť: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi?“

A tedy Ježíš je rád ve svém těle a rád za všechny věci, které Bůh dává. Sní med i rybu najednou. Jako když vás pustí z vězení, jako když jste nikdy nic takového nemohli ochutnat, Jako když vidíte po čase přátele, od kterých vás dělila nekonečná vzdálenost.

A Ježíš říká: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Čili všechny ty věci, u kterých si v Písmu říkáme: To je dobré ustanovení, to je spravedlivý hněv Boží. Ale nakonec: Já bych rád žil, naplno, zažil něco hezkého.

Ježíšova cesta je tedy závěrem cesta ke stolu hodování, Ježíšova cesta je cesta k tomu, že se člověk rád podívá na svoje ruce a nohy, na svoje tělo a řekně si: Dobré, pěkné. Ježíšova poslušnost Bohu a jeho Zákonu, věrnost sobě samému a vlastním slovům, a zároveń, v tajemství svaté Trojice někou jinému, nakonec není trápení, hodné lítosti. Trápení, nad nímž by se někdo mohl ukázat jako chytřejší. Ale skutečný věčný život; doslova tak, jak si ideální život představujeme. My jsme svědky toho krásného věčného života, který vychází z víry v Krista a následování jeho přikázání. My svědčíme životu – klidně ať nás nenávidí všichni, kteří milují smrt. Amen