Dva učeníci na cestě do Emaus jsou velmi zklamaní. Následovali Ježíše, což nebylo snadné: Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích. Jak čteme u Matouše: „bez podobenství k nim vůbec nemluvil“. Všimli si tedy asi někdy, že se někde shromáždili lidé a uprostřed nich nějaký člověk vypráví příběhy, které lidem přibližují důležité věci na tom, co znají. Tedy, kdyby to opravdu bylo, co znají. Jenže: Kdo má sto ovcí a jedna se mu zaběhne, rozhodně nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde hledat tu jednu. Tu jednu prostě oželí – to znal každý. Nikdo nesází semeno hořčice na svém poli, protože hořčice roste na každé mezi. Část posluchačů tak musela říci: Vždyť on o tom neví nic, takhle se to přece nedělá! Tito dva učedníci však byli z těch, kdo si řekli: O co mu jde? Tak hloupý přece není, aby nevěděl, jak se pasou ovce, nebo co nestojí za to sázet na pole. Nechce se zalíbit každému, nechce, aby mu každý rozuměl. Dobré. Poslouchejme dál.

Ježíš dále mluvil o příkladech hodných následování, jako třeba správce, který léta okrádal svého zaměstnavatele. A když se na to přišlo, řekl si: Na práci nejsem, žebrat se stydím. A okradl ho ještě víc, aby si sehnal přátele, kteří se o něj později postarají. Za což ho jeho zaměstnavatel pochválil – a takto je třeba jednat. I vevícero dalších podobenstvích, které Ježíš vykládal, někdo někoho okrade. Jako třeba s tím pokladem v poli, kde ten člověk zatají předchozímu majiteli, že je na poli poklad a koupí ho za běžnou cenu. Takhle se to sice dělá, řekli si ti učeníci. Ale málokdo má kuráž prostě říci: Podívejte se, tohle funguje, tak to dělejme stejně. Ten člověk se rozhodně nechce zalíbit.

Ježíš přitom začal jako, jak bychom to řekli dnes, prorok konce světa: Začal tím, že po synagogách kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Což všichni chtěli slyšet. Nebo, ne všichni. Ježíš neměl žádné dobré slovo pro tyrana Heroda ani pro intelektuální velekněží. Byl to lidový kazatel. Ovšem pak hned urazil svými podobenstvými každého, kdo si zakládal na své lidové praktičnosti. Opravdu, skoro nic v jeho podobenstvých není tak, jak se to doopravdy dělá. Ovšem, se vší praktičností, co člověk má: Dosáhne nakonec dobrého svědomí, dobrých vztahů s druhými? Dům stojí, všechno má pravý úhel – člověk si stežuje dál: Co je to za svět.

Urazil ovšem i lidi, kteří si zakládají na svém morálním citu: Ten nepoctivý správce dosáhl toho, co chtěl. Jaké skutečné změny jste dosáhli vy se svým přesvědčením? Ti dva učedníci se za ním dali, protože pěkně ukázal, že praktičtí i morální lidé stejně nedosahují svého cíle. Museli spolknout svou pýchu – ale marná sláva, tak to je.

Když pak Ježíše blíže poznali, zjistili, že není žádný komik, který by jen říkal: Je to všechno složité a nikdo nemůže říci, že je dokonalý. Když se Ježíše ptali na zákon, řekl, že z něj nepomine jediná čárka. Že nelze propustit manželku, mimo případ cizložtsví. A když mu pak cizoložnici přivedli, Ježíš jim prakticky řekl, ať ji opravdu ukamenují – jen musí házet první ti, kdo jsou bez hříchu. Než došlo k jeho zatčení, vyzýval Ježíš učedníky, aby se ozbrojily a byl spokojen , když zjistil, že už dvě zbraně mají.

Ježíše tedy nebylo snadné následovat, protože představoval urážku pro každého: Toho, kdo nečeho dosáhl, ale stejně mu chybí štěstí. Toho, kdo ví, co je štěstí, jenže ho nedovede dosáhnout. Urazil nás – ale urazil i ty, jejichž pýcha nás celou dobu drážila a neměli jsme na ni co říci. Navrch ale, jak ve veřejném projevu zlehčil každého, skoro jako by byl nějaký komik, když mluvil přímo a ne v podobenstvích, když mluvil osobně, byl smrtelně vážný. Řekl učedníkům, ať nechodí za Samařany a pohany, řekli bychom dnes, byl židovský nacionalista. Řekl, že ze Zákona nepomine ani čárka. Řekl vlastně, že někdo, kdo je bez hříchu – tedy on sám – má první hodit kámen na cizoložnici. A tak dále. Není divu, že za Ježíšem šly davy – protože skutečně znamená ano každému z nás. Sice i pokření naší pýchy. Ale zároveň odsouzení toho, co zrovna my nemáme rádi a vyvýšení toho, co rádi máme. Skutečně dokonalý člověk. Proto, ostatně: Najděte až do dnešního času někoho, kdo by kritizoval člověka Ježíše! Jedině snad úplný blázen, kterého nebere vážně nikdo. Ježíš byl skutečně pravý a dokonalý člověk; dokonce i dobře vypadal. Přes to, či spíše právě proto, ho nebylo snadné následovat.

A veškerá tato výzva, jíž Ježíš byl, zdá se, neznamená nic a byla k ničemu. Protože zemřel. A tak je nejspíš třeba odvrátit se od dokonalosti a věnovat se tomu svému. Ti dva muži jdou za nějakou svou věcí do Emaus. Buď budou tělesní, praktičtí, otevřou si tam dílnu. Nebo tam založí nějakou badatelnu, z výše budou lidem hlásat pravdy, které nikoho nezajímají. Nebo se pokusí ztrestat celý svět, přidají se k zélótům.

Není divu, že nepoznají Vzkříšeného Krista, který se k nim přidal. Protože, jak o tom přemítají, jak vidí, že úplný člověk Kristus selhal, nyní hledají jen dílčí obrázek: Krista jen jako tesaře. Nebo Krista jen jako učitele. Krista jen jako komentátora. A nebo jen Krista tvrdé akce. A přitom je s nimi celý Kristus.

A musíme dodat, že jim to ani belze moc vyčítat, pokud to samé nevyčítáme sami sobě. Celého Krista – kdo může najednou chápat? Vždy jsme buď spíše praktičtí nebo spíše idealističtí. Buď nebereme vážně nic, ani to nepodstatné, nebo bereme vážně všechno, i to nepostatné. Kdo v tomto světě vidí v jednu chvíli Krista celého?

Vzkříšený Kristus, který je nyní s nimi, jim kupodivu nepřipomíná nic ze svého života. Nic, co vykonal, ani co řekl. Místo toho jim připomíná Zákon a proroky. Tam už je to všechno. A ne najednou, ale postupně: Lidé dobrých cílů i lidé ne tak úplně dobří a způsoby, jak cíle dosahují. Je tam komentář nad životem i tvrdá akce. Postupně je tam vše. Postupně nás z toho něco těší – ale něco i smrtelně uráží. Není divu, že Mesjáš musel trpět. Protože z celé Boží pravdy je pro každého z nás něco ztěží přijatelné. Ale co na to říci? Celé je to pravda. A když nemáme co říci, tak nejspíše zaútočíme na toho, kdo pravdu ohlašuje. Jak to mohlo být jinak, než že Mesijáš musí vytrpět nenávist od nás všech?

V Zákoně a prorocích každý z nás poznává sám sebe jako nepřítele Krista. Každý v něčem jiném, ale nikdo z nás, jaký je, jej celého nemůže přijmout. A zároveň nám srdce hoří, protože v něčem velmi souhlasíme. V něčem je pro každého z nás Kristus přesně to, co jsme vždy obdivovali a chtěli.

A to něco těm dvěma učedníkům nedá, aby jej nepřemluvili, aby spolu s nimi byl na večeři. I když by mohl jít dál – ber všechno, a nebo nech být. A pak před nimi láme chléb a podává. A tak, jako jej v tomto světě nedovedeme nikdy pojmout cele – i když máme číst a rozmlouvat o všem, co je o něm řečeno a tomu je třeba věnovat nejvíce úsilí, přece se nám ve chlebu a vínu své Večeře dává plně, nad naše chápání. I dětem, s jejich omezeným chápáním, s jejich omezenými schopnostmi, omezenou morálkou, malou schopností udělat vtip i brát něco skutečně vážně.

V tento slavný Boží hod tedy směle přistupujme k jeho stolu, abychom měli podíl na jeho těle i krvi. Buďme plně ujištěni o jeho smilování nad námi, abychom jej z Písem stále více poznávali, v našich cílech i v účinnosti našeho jednání, ve smíchu i smrtelné vážnosti, stále lépe a lépe, dokud nepřijde v plnosti Jeho království. Amen