Za časného jitra, přišly k hrobu. Musely věci kolem pohřbu zařídit rychle, přišly za čaného jitra. Dodnes je, myslím, pro člověka překvapivé, jak rychle je třeba zařídit pohřeb. Křtiny, maturitní ples, svatba, všechno to se může chystat i rok – a to je při tom všem člověk terpve na začátku. Ale když se má jaksi sečíst celý život, když je poslední šance být člověku poblíž, musí se všechno zařídit velmi rychle. Je to ta nejvážnější chvíle a přitom se jaksi děje z jedné vody načisto, jak se to rychel stihne zařídit, tak už to pak je.

A zároveň se vše chystá s tím, že všechno je pro tu chvíli, z toho, co se chystá, mnoho nezůstane – tělo bude uloženo do hrobu a zetlí. Ženy, které jdou hrobu, nesou vonné masti. Velmi nákladné masti. Maličko člověka napadá: Není to škoda? Jako už zaznělo při pomazání v Betanii: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ Nedaly by se ty peníze vynaloži účelněji?

Ale když budeme takto přísně logicky uvažovat, můžeme říci: Ti chudí také časem umřou. Takže možná nejlépe si ty peníze nechat pro sebe – také v tom rozhovoru o Ježíšově pomazání pak máme dovětek: To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ve chvíli pomazání Ježíš chválí Marii slovy: Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ To pomazání je jeden z mála způsobů, jak člověk může vyjádřit: Ten život měl cenu, i když skončil. I když tělo umírá a pomíjí, přece je dobré být v těle.

Nejen u zesnulých, ale někdy i nad vlastním životem si člověk říká: Jaký to vlastně mělo smysl? Když umře někdo jiný, člověk úplně nemůže posoudit jeho život, nebyl s ním úplně pořád, do hlavy mu nevidí. Ale u sebe si může říci: Co jsem vlastně dělal celou dobu, kolik věcí dopadlo, jak jsem plánoval a tak dále? Zajímavé, že si to (snad kromě velmi chmurných lidí) nikdo neříká nad dítětem nebo velmi mladým člověkem. I když, je přece pravděpodobné, že i tento život nakonec nebude dohromady dávat moc smysl. Zajímavé, že si to na žádným životem neříká lékař, kterému se podaří zákrokem zachránit život nebo hasič, pokud kohokoliv vytáhne z plamenů – i starého člověka. Zajímavé, že i u nás samých si lidé kolem nás přejí, abychom žili, i když nám třeba zrovna vlastní život nedává smysl.

To pomazání je maximum, jak člověk může vyhádřit: Žít v těle dává smysl. I když třeba člověk může poukázat je na pár hezkých chvil, na tu nebo onu chvíli, kdy bylo dobře a pak se to zkazilo. Tím pomazáním lidé říkají Bohu: Dobře si člověka učinil šestého dne; škoda, že se to zkazilo, že z toho nakonec nic nebude.

Ženy nalezly však kámen od hrobu odvalený. Tím znemením jim Bůh odpovídá: Co jsem učinil šestého dne, když jsem stvořil člověka, to jsem nezavhrl a neopustil. Dává to smysl stále a bude to mít trvání. Tím dává znamení, že Ježíš stal v těle. Jak je z evangelia vidět dále, v těle proměněném, protože pro Ježíše je možné, co jinak v tomto těle možné není. Ale přece v těle: Protože kámen bylo třeba odvalit, aby Ježíš z hrobu vyšel. I když později přijde k učedníkům za zavřené dveře, pro jeho zrtvýchvstání bylo třeba kámen odvalit, člověk obvykle chodí dveřmi.

Jinde čteme, že kámen odvalil anděl, Ježíš si jej nedovalil sám. Jako každý jiný člověk by potřeboval, aby kámen někdo odvalil z vnějšku. Jako každý člověk není bez omezení, ale potřebuje někoho druhého; jako každý člověk potřebuje pomoc s hůry. Člověk nebyl stvořen, aby byl sám a sám si stačil. O Kristu vícekrát čteme, že jej andělé obsluhovali, že andělé mu budou sloužit,

Ty anděly pak ženy potkávají: A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. I když ti andělé mají tak působivý zjev, září, přece jsou tam jen jako pomocníci a poslové. Ve středu je ten člověk, kterému odvalili kámen od hrobu. Ti andělé ani ve středu být nemohou, protože jsou tam dva. Ženy se sice sklonili až k zemi – ale kterému z nich ta poklona patří? Jsou tam dva.

Jako už v chrámu, kde nesmělo být žádné zobrazení Boha přece hned vedle archy byly dvě velké sochy andělů, každý po jedné straně – to nevadilo, protože bylo jasné, že žádný z nich není Bůh, že se klaní tomu Bohu neviditelnému uprostřed nich. Jako před chrámem stály dva velké sloupy, dokonce měli jméno, ale ani jednomu se nikdo neklaněl jako totemu, posvátnému kůlu, protože – byly tam dva? Který je ten hlavní. Jako nakonec Mojžíš byl stále vídán a Áronem, aby bylo jasné, že on není ten Bůh. Jako dva velcí proroci se jmenovali podobně: Elijáš a Elíša a činili velmi podobné skutky, aby bylo jasné, že ani jeden z nich není Bůh. Jako v Zjevení jsou ti dva proroci, daní světu. Aby dva byli velcí a při tom se shodli, nebojovali spolu, kde se to vidí? Jenom když oba dva slouží stejnému Pánu.

Ti dva jsou tedy ve shodě, co mají vyřídit: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího

dne vstát.

Znamení prázdného hrobu i dva vznešení svědkové potvrdili: Bůh nezavrhl svůj původní dobrý záměr, když stvořil člověka v těle. A všechny dobré chvíle, které nastaly v životě, jsou skutečně dobré a nebudou smazány a zapomenuty. Aby však trval původní Boží záměr, aby byl naplněn, musel Syn Boží naplnit celou spravedlnost. Musel dobře mluvit a dobře konat, musel naplnit všechny možnosti, které Bůh člověku dal. Musel být bez dluhu a bez viny. Aby pak zároveň přijal trest za hřích nás všech a dluh za nás zapletil.

Jeho vzkříšení ukazuje, že naším cílem není být zbavit se těla, protože tito vznešení duchové přišli, aby odvalili kámen a Kritus v těle vyšel. Jeho vzkříšení ukazuje, je před Bohem nikdo nestojí sám – i tito jsou zde dva a ve shodě, tomu jenidému slouží. A jeho vzkříšení nám ukazuje, že malá i velká služba, kterou konáme v tomto životě, malá i velká radost, kterou působíme i přijímáme, mají smysl. Naplňuje se v nich záměr stvořitele a skrze spravedlnost a soud v Kristu tyto věci budou trvat na věky, i když stále v tomto životě přcihází hořkost stáří a smrti. Netřeba vonných mastí, aby se Bohu řeklo: Škoda pomíjivého života, přece v něm bylo něco krásného. Bůh to ví od počátku, to je jeho záměr. A dnes se v Kristu cele naplnil.

Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. My jej následujme. Amen