Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Známe ta slova tak dobře, že nám sice hezky zní, ale nemáme potřebu nad nimi přemýšlet. Ježíš je pronesl potom, co mu probili hřeby ruce i nohy a pověsili ho vzhůru. Nechte si přibít jen jednu ruku – s tím, že hřebík se pak zase vytáhne – co asi budete cítit k člověku, co vám tohle udělal. V zcela praktické situaci je velmi těžké, spíš nemožné, taková slova říci.

Na kříži vidíme už jen výsledek celého Ježíšova života. Výsledek života člověka, který každý den pracoval na svém charakteru. Který mnoho zná, mnoho umí, mnoho dokázal a mnoho přestál. Jan pokud má člověk skutečné sebevědomí, opřené o skutečné dílo, skutečné úspěchy, ckutečná vítězství, dovede takto mluvit s probitýma rukama a nohama na kříži.

Nejde zde o to, že by se v jednu rozhodující chvíli Ježíš hrdinsky překonal a řekl krásně znějící větu. Je za tím celý život. Ostatně, když slyšíte o případech, kdy někdo někomu zachrání život, bývá to spíše někdo, kdo již dříve plnil nebezpečné úkoly: Tonoucího zachrání závodní plavec či plavkyně, krvácejícího zdravostní sestra. Prostě lidé, kteří už něco takového někdy dělali. Pokud jste nikdy nebyli nuceni sami sebe cíleně překonávat, stěží se překonáte ve chvíli, která je pro vás úplně nová. Nic za vámi nestojí.

V boxerském klubu je prý nějvíce třeba dávat si pozor na zápasníky velmi zdvořilé, kteří vás pustí do dveří či vám přepustí místo na cvičebním stroji. Právě to jsou lidé, kteří jsou schopni zabít vás jednou ranou. Proto se konfliktům vyhýbají. Sám jsem poznal několik mladých lidí, kteří se věnovali bojovým sportům a co mne u nich nejvíce zaujalo byla schopnost vnímat, co druzí lidé opravdu říkají. Byli naučení brát druhé lidi vážně, protože se už v mladém věku naučili, že konfliktům kvůli zbytečnostem je lépe se vyhnout, protože dostat pěstí bolí. A zároveň pěstí jde přerazit čelist. Vědí, čím vládnou. Vědí, že se siloud a dovednostmi, jež si ve svém životě vypěstovali, lze naložit dobře i zle. A že zlé má svou hořkou cenu.

Jediným kajícným člověkem během celého ukřižování je jeden ze zločinců: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Věděl, proč jeho vlastní zločinecké jednání vzbudilo hněv lidí, proč se stal veřejným nepřítelem. Proto si nedovedl vysvětlit, jaký hněv přivedl na kříž Krista. Poznal však vlastní vinu i Kristovu nevinu a to stačilo, aby se mu dostalo zaslíbení: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Nebeská znamení, která nastala kolem poledne, zatmění a roztržená opona v chrámu, ukazují, jaký hněv dopadl na Krista. Není to hněv lidí, ale hněv Boží proti všem lidem.

V Kristově ukřižování vidíme všechny ty, kdo měli nějakou moc, nějaké poznání, nějakou důstojnost a naložili s ní špatně: Učitele lidu, kteří měli určité poznání, ale Krista nenáviděli z uražené pýchy. Jidáše, který měl Ježíšovu důvěru, ale zradil. Petra, který měl důstojnost Kristova učedníka a společníka, ale zapřel ho. Piláta, který měl pravomoc rozehnat křičící dav, ale vyměnil ji za úřednické pohodlí. Všichni věděli, kde zneužili svou moc či zradili svou čest. Všichni také mohli poznat, že na kříži se v Kristu zjevil Boží hněv proti všem lidem. Díky tomu ale mají naději: Petr se nakonec obrátil, obrátil se lotr na kříži. Josef z Arimatie se hanbil za rozhodnutí rady, Jejímž byl členem a byl to on, kdo pohřbil Ježíšovo tělo. Pro každého, kdo rozeznává v kříži svou vinu a hněv Boží proti sobě samému, znamená kříž naději obrácení, pokání a odpuštění. Kdo nedovede roznat svůj podíl na Kristově smrti, jak může mít podíl na jeho zmrtvýchvstání?

A proto Ježíš, ještě než šel na kříž, směřoval tak důrazné varování ženám, které nad ním plakaly: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily! Tehdy řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přiryjte nás! Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Ke kříži se nejde stavět tak, že se stalo něco zlého, na čem ale nemám žádný podíl. Krista křižují i hříchy těch žen a jejich dětí. Právě děti těchto žen o generaci později zahájí bláhovou židovskou válku, která povede k oblžení Jeruzaléma, hladomoru a zničení chrámu. Odkud se vzalo, že tato delší generace neměla ponětí o ceně, jaká se platí za násilí. Že je ani nenapadlo, že oni sami by vůbec mohli udělat co zlého?

Protože kdo neví, že je schopen zlého, nemůže být nikdy dobrý. Kdo nemá nic, co by raději vymazal ze svého života, nemůže ani vědět, čemu by se měl vyhnout v budoucnosti.

Kdo si nepamatuje, že by kdy ukřivdil svému bližnímu, kdo nikdy necítil potřebu se druhému omluvit, zřejmě nemá k svému bližnímu žádnou úctu. Náš bližní je však obrazem Božím stejně, jako my sami.

Kdo neví o odpovědnosti, ve které by mohl selhat, zřejmě selhává v tom, čím měl být. Kdo není za nic odpovědný, není také k ničemu dobrý.

Zkrátka, jen ty hříchy, o kterých víme, že právě za ně Kristus trpěl, mohou být smazány. Hněv, který na Krista na kříži dopadl, je hněv Boží vůči nám. Jen pokud víme, že máme osobní podíl na Kristově smrti, budeme mít osobní podíl i na jeho zmrtvýchvstání. Amen