Chrám, i když je otevřen všem a všem zdarma slouží, musí také nějak svítit – tehdy olejem, zřejmě dražším, něž je dnes elektřina. A za něco je jej třeba opravovat, protože to není ani socha ani pyramida, kus kamene, co trčí ze země. Ale dům, kam přicházejí lidé. A kam občas teče, občas se něco vydrolí a tak dále.

Chrám dostával chrámovou daň ze zákona. Měl též nějaká vlastní pole a stáda. A měl též pokladnici na dobrovolné dary. A Bůh to tak dobře ustavil: Kdyby chrám žil jen z daně, těžko by se mu odporovalo tomu, kdo daň vybírá – státu. Kdyby žil jen z polí a stád, z hospodářské činnosti, neúměrně času by věnoval svému podnikání. Původní účel chrámu by se časem vytratil, byla by z něj jen firma. A kdyby žil jen z darů lidí, opět by hrozilo, že se z něj stane zábavní podnik pro platící zákazníky či cosi jako duševní sanatorium pro boháče a jejich paničky. Takto však chrám nebyl zcela závislý ani na vládci, ani na vlastním ponikání, ani na vkusu lidí.

Chudá vdova věnovala dvě drobné mince chrámu, který měl určitý stálý příjem od státu, vlastní majetek. A bohaté dárce, kteří dávali mnohem víc, něž ona. Jistě cítíme, že její čin byl ušlechtilý. Ale čím vlastně? Za ty dvě drobné mince je pořád třeba něco koupit – a nekoupí se za ně téměř nic. A druhá věc: Co bychom si mysleli o organizaci, která žije z darů chudých vdov? Když bych to řekl jen tak: Žijí z daru chudých vdov, znělo by to jako něco na hraně zákona, nepříliš hodné úcty. Přesně těmito slovy je pak církev osočována již po delší čas: Žije z darů vdov. Právě dnes více než jindy žijeme z darů a většina plátců jsou skutečně vdovy, které dávají ze svého nesdostaku. A stejně to nestačí.

Navrch se dozvídáme, že to vše bude rozmětáno. I to, na co byly použity vdoviny dvě drobné mince. V čem je tedy dar vdovy cenný?

V tom, že nedávala z povinnosti, ale z hrdosti. Lidé přitom běžně utrácejí mnoho za to, co je činí hrdými: V chudých zemích často návštěvbíky zarazí, v jak drahých autech tam lidé jezdí. V mnoha chudinských čtvrtích překvapivě dobře prosperují módní holičství a kadeřnické salóny. Prostě, lidé zcela běžně touží vypadat na vlastní poměry. Po staletí sjou různí mudrci pohoršeni tím, kolik lidé utrácejí za luxus, za reprezentaci. Už ze strého Říma jsou známy zákony proti luxusu, proti tomu, aby si lidé kupovali věci dražší, než na které mají. A nikdy nepomáhaly, dodejme.

Touha připadat si úspěšný je velká. A o to větší, okolik má člověk méně skutečných důkazů svého úspěchu. Nemůžeme se tomu moc divit a řekl bych ani se tolik zlobit: Nikdo si nechce připadat bezvýznamný. Bohatí to nakonec dělají také, jen jemněji, aby to rozenali jiní bohatí: Utratí za lepší školy, za lepší materiál oděvu či nábitku. Chudák si koupí mercedesa a boháč zaplatí dětem soukromou školu. Je to v podstatě to samé.

Tohle dělá většina z nás. Máme radost z různých známek vlastního úspěchu. Říká se tomu obvykle: Udělal jsem si radost. Pokud si ji člověk nedělá moc často, netřeba se nad tím ani pohoršovat; radost je ostatně důležitá věc. Vlastně, pokud je člověk přespříliš praktický a šetrný, lidé jsou tím trochu znepokojeni. V běžném životě můžeme vidět, že střídmá narnivost člověka v očích blýzkých polidšťuje. Udělal si trochu radost a mi z toho máme radost. Ostatně, i dárky druhým kupujeme obvykle takové, které by si sami nekoupili, protože je to moc drahé.

Ale ta vdova už na nikoho nemusí dělat dojem. Manžela nemá a vdávat už se nebude. Její život se chýlí ke konci. Na konci života vidí, že pravý úspěch je uspět před Bohem a pravá sláva je sláva u Boha, kterou lidé nevidí. V něčem je pro ni snazší to vidět – po většinu života je člověk blízko nutnosti na druhé nějak působit. Nicméně na vdově vidíme, co by viděl člověk, který už není rozptylován potřebou na někoho působit: Pravý úspěch je uspět před Bohem a pravá sláva je sláva u Boha. Tato vdova, svobodná od všeho, čím život rozptiluje, to vidí. Chce, aby z jejích dvou drobných mincí roztl chrám. Byť bude za necelých čtyřicet let zcela rozmetán. Drahé auto ovšem také časem zrezne a módní účes časem odroste. Není to zas takový rozdíl. Jen v tom, kde člověk vidí znamení úspěchu a slávy.

Nebuďme tedy příkří k lidem, kteří si občas udělají nějakou radost. Ale uvědomme si, v čem je již v tomto světě schopen vidět radost, úspěch a slávu ten, kdo není rozptylován. A rozvažujme, jaký skutek znamená úspěch z pohledu věčnosti, nikoliv z pohledu příštích pár dnů či let. Zvažujme, co pokládá za slavné Bůh na věky, nikoliv lidé na pár měsíců či let. Obvykle to bývají skutky a slova, určená jen jednomu člověku, jen pár lidem. Nebo skutky, které nikdo nevidí a slova, která jsme si raději nechali pro sebe. Radujme se konečně i z růných znamení časného úspěchu, z pěkných věcí či poct. Ale více se radujme z toho, o čem jen sami víme, že by to pochváli Bůh. Více se radujme z toho, o čem jen mi sami víme, že se to zdařilo před Bohem. Jako ta vdova nejednala z nutnosti a donucení, ale z hrdosti, také my mějme tichou radost a hrdost z toho, co se před Bohem podařilo, co je před Bohem správné a o čem nikdo ani nemusí vědět. Amen