Ježíšova řeč o skáze chrámu a mnohých otřesech a hrůzách na světě začala chválou chudé vdovy, která přispěla na chrám jen dvěma drobnými mincemi. Právě ta vdova – které ze života už tolik nezbývá – místo aby si za dvě drobné mince koupila obloženou housku, dala je na chrám. Ježíš říká „dala všechno, z čeho měla být živa“. Protože chtěla; nikdo jí nenutil. A řekl bych, i farizeové, i sami kněží by ji dokonce odrazovali od toho, aby dala na chrám, z čeho měla být živa. Ale ona se jich na to neptala, ona chtěla. Chtěla být účastna něčeho, co jí přečká – zvláště s věkem má člověk takové pocity. Ježíš jí chválí; i když ten chrám bude stát už jen nějakých čtyřicet let a pak se splní, co Ježíš řekl.

Ježíš tedy neříká: Po mě potopa. Nic nemá cenu se do ničeho dlouhodobějšího pouštět, protože za chvíli stejně bude konec. Ale spíše, že co přetrvá nás zároveň nepřetrvá úplně na věky. A že co jsme podědili po předcích tu také nemáme na stálo: někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary. Tak trochu: Je uděláno a je uděláno navěky, odtud už jen kupředu.

Ta jistatota, vkládaná tehdy lidmi do chrmu, mi řipomíná mi dnešní hodiny dějepisu a historické dokumenty: Popisuje vývoj techniky nebo lidské společnosti, jakoby stáel vše šlojen kupředu: Přišel ten a po něm onen, až jsme došly do naší doby, kdy už všechny vynálezy máme, v tomhle a tomhle se lidé spolu naučili jednat lépe a teď už jsme na sebe všichni nejhodnější, co kdy bylo. A zapomíná se na to, že jsme také časem mnohé věci zapomněli a už je neumíme udělat. Například některé druhy ocele, ještě před sto lety vyráběné už dnes nikdo vyrobit neumí. Nikdo na světě – i když by se hodila, i když není náhrada. A třeba bavit se lidé společně nedovedou, například, pokud jde o ty společenské dovednosti. Kdybychom třeba chtěli uspořádat masopust nebo něco podobného, dopadne to trapně. Tisíc let přitom lidé věděli, jak se to dělá, my nevíme a v našem čase se to nejspíš nezmení.

Není nikdy uděláno na věky a spousta věcí, která dlouho funguje, se nakonec ztratí. A tak se na nic, vytvořené člověkem, nedá ukázat a říci: Tady končí dějiny a takhle to bude pořád. Mnoho věcí zanikne – a to bez náhrady. To je smutné a je to škoda; dobrá zpráva je: Svět tím nekončí.

Kdy to nastane a jaká bude znamení, že se to začne dít, ptají se Ježíše na zničení chrýámu jeho posluchači. A neříkajíto přímo; přesto v tom mnoho vykladačů slyší: Ptají se ho rovnou na konec světa. Konec chrámu rovná se jim konci světa Možná jako kdyby v našem čase někdo řekl: Zanikne město Paříž. Pochopili bychom to nejspíš tak, že zaniknou všechna města; asi spadne meteorit. Ale takhle to nechodí: Druhé největší město světa bývala po staletí Antiochie – dnes si ani nejsme úplně jistí, kde ležela; zřejmě pod jedním panelovým sídlištěm v dnešním Turecku.

Asi proto Ježíš nejdříve učedníky varuje: „konec nenastane hned“. To, že zaniknou a zmizí věci, které dnes pokládáme za věčné, vůbec neznamená, že s tím skončí svět. Například když konečně padla římská říše, pro lidi tehdy to nebyl nějak velký zlom, svět pokračoval dál. Konečně, my sami žijeme v čase, kdy asi během posledních dvaceti let Evropa ztratila na světovém významu, který měla pět set, možná tisíc let. A zároveň, je to konec světa? To rozhodně ne; v běžném životě si tho člověk skoro ani nevšiml. A to je první sdělení dnešního evangelia: Nochoďte za těmi, kdo říkají: Já jsem to a nastal čas. Tohle jsou poslední dny: To už říkalo hodně lidí a jejich výsledek je ze sta procent, že to tak nebylo. Ta proměna není v katastrofických zprávách; ta je v tom, že se lidé skrze Boží slovo mění ve svých srdcích.

Ježíš pak podává výčet mnoha věcí, které vypadají jako známky konce světa a říká právě: To známky konce světa nejsou: Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se. Války a povstání skutečně mění celé země k nepoznání. Zvláště třeba první světová válka proměnila svět tak, že spisovatelé na svět, který byl od nich třeba pouhých deset let vzpomínají jako na pradávnou minulost. Skoro vše, staletí jisté z toho předválečného světa, úplně zmizelo a nehrálo už žádnou roli. Ano, válka a povstvání jako konec světa vypadá – ale není to konec.

Zvláštní je, že Ježíš říká: musí to být. Musí to být proč? Nám se z dálky zdá každá válka zbytečná – Ježíš říká: Uslyšíte o válkách a povstáních. A přitom ovšem dobře bylo řečeno: Válka začíná v srdci člověka. Sami přece máme tu zkušenost, že jsme někdy narazili na člověka, se kterým se prostě nedohodneme. Myslíme si, že nám záměrně chce škodit (možná je to pravda, možná ne), on si to možná myslí o nás. Ať tak či tak, prostě se nedomluvíme, nejde to. My můžeme odejít z místnosti, prásknout dveřmi. Národy se nemohou zvednout a odejít někam jinam; pokud jde o povstání, nemohou všichni odejít ze země, takže by tam vládce zůstal sám.

usí to být – ale ne kvůli Bohu, kvůli nám. My také vždy neustoupíme ve sporu – někdy ani nesmíme ustoupit. Mír není přirozený stav, ale dar od Boha.

Budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Zde máme mimochodem odpověď na tu stále omílanou námitku: Kdyby byl Bůh, tak… Opravdu? Bůh sám zde říká, že tyto šokující věci nastanou. Pokud nastanou, není to spíše dost jasný důkaz, že Bůh je, když je předem ohlásil? V osmnáctém století si mnoho lidí vzalo za záminku k odpadnutí od víry děsivé zemětřesení v Lisabonu. Jak se to mohlo stát? Ale dnešní text o zemětřeseních se na první neděli četl ve všech kostelích už tehdy. Můžete říci, že byste si přáli Boha, který takové věci nedopustí – ale to je Bůh vaší fantazie, ve vaší hlavě. Ten skutečný Bůh říká: Ne, tohle bude, nebuďte překvapení. A není to konec světa. JSou to tvrdá slova. Ale bylo by tedy lepší, kdyby nám Bůh řekl: Až nastane zemětřesení, nebo válka, nebo bude sedm let sucho, tak to je konec, sedněte na podlahu a čekejte na smrt, ani se o nic nesnažte? To nezní moc jako evangelium. I po těch hrůzách se právě bude žít, to není konec.

Nakonec ale Ježíš připravuje učedníky na něco, co je jaksi mnohem blíže a mnohem blíže tělu. Ještě než bude válka nebo zemětřesení, ještě za míru a pěkného počasí půjdou po vás: V synagogách (což tehdy vlastně byla vaše církev, takže by se dalo říct v církvi), půjde po vás stát, a snad nejhorší: Zradí vás i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé. To je vlastně horší: Když jsou ve válce všichni, nebo na všechny přišla povodeň, tak to tak nějak všichni nesou společně; často i lidé vzpomínají, jak si v těžké chvíli pomáhali. Těžší je osvědčit věrnost v čase, kdy nikdo nevidí problém, kdy všichni říkají: Ty jsi problém. To by člověk úplně nečekal.

Zatím se mi věci jeví tak, že to se nám spíše v našem čase nestane; spíše mám pocit, že nám stále více lidí dává za pravdu. Snadno se ovšem mohu plést: Může se zase nenadále objevit něco, co je nejednou to nejdůležitější na světě a třeba se to s evangeliem zrovna bude křížit. To se předpovědět nedá. Ale tak či onak, nemůžeme hlásat Kristovu vládu tak, že si u toho už dopředu budeme chystat obhajobu pro věci, které by se lidem nemusely líbit – Kristus takových věcí řekl docela dost.

Kristus slibuje, že nám dá moudrost, kterou nemůže přemoci žádný protivník; moudrost pak vychází z žité zkušenosti. Slovo Boží a milost Boží skrze Krista v nás funguje, proměňuje nás a naše životy – jak může někdo vyvrátit, co jsme sami na sobě zažili, o čem víme hodně, v čem jsme doma? Když mučedník Polykarp stál před místodržitelem a měl volit mezi smrtí upálením a zapřením Krista, řekl: Kristu sloužím už devadesát let a nikdy mi nic zlého neudělal, ale jen dobré. Proč bych ho měl zapírat, to nedává smysl. A to je právě, myslím, příklad té moudrosti, o které se zde mluví. Moudrost naší obhajoby je dobrá zkušenost s Kristem v našem žiovtě, kterou nikdo vyvrátit nemůže.

Závěrem tedy: Dnešní Kristova slova jsou tvrdá, ale pravda někdy bývá tvrdá a je lepší ji znát dopředu. A nakonec jsou nadějná, protože o všem, čeho se právem lidé děsí, říkají: To ale není konec, i po tom se bude žít. Buďme jako ta vdova – a tím nemyslím, kolik máte dát do sbírky. Myslím tím, podílejme se na dobrém díle, i když by třeba mělo vyhlídku jen na dalších čtyřicet let, i když třeba zrovna to stěží zůstane navěky. I hezkých čtyřicet let je výborná a vzácná věc, A nakonec, před Bohem se nic dobrého neztratí: Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Jistě nakonec nastane konec světa, staré země i starého nebe. Bůh však vyhledá, co zašlo, před Bohem se neztratí nic dobrého. Amen