Maria říká svůj chvalozpěv až ve chvíli, kdy s ní promluví Alžběta. Čekali bychom, že ta slova, plná nadšení, zazní hned potom, co k ní promluvil anděl. Ale zde Maria řekla prosté: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“

Ale Boží dílo není dílem okamžiku. Boží slovo není dílem okamžiku, ale je tu, aby zůstalo. Slova chvalozpěvu může Marie říci až potom, co od ní anděl odešel a po několika dnech cesty. Naděje se nezmenšila s tím, když posel Boží odešel. Kristus později řekl Nikodémovi: „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Dílo Ducha svatého můžeme obvykle správně poznat až ve chvíli, kdy se podíváme nazpátek. V ten okamžik, když se děje, když konáme z Ducha Božího, naše slova jsou spíše jako Mariina: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Ano, tak mají věci být, tak se mají konat. Maria tedy říká svůj chvalozpěv až teď, protože odchodem anděla se naděje nezmenšila a dílo Boží neustalo.

První, co Maria udělá, je, že jde navštívit starého kněze a svou asi o dvě generace starší příbuznou. Proč, když má teď úplně nové zjevení, které se týká jen budoucnosti, nového věku. Proč, když jí samotné anděl řekl: „milostí zahrnutá“ a „nalezla milost u Boha“? Stane se, že lidé nabydou dojmu, že mají zcela zvláštní úkol, který se týká jen jich, pro který nepotřebují slovo nikoho jiného.

Ale takové není Boží slovo. Dokonce i sám anděl, když ohlašuje, že se Slovo stalo tělem, musí k tomu dodat: Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného. Mluvíme zde o příchodu Božího syna do světa, proč se mluví o nějaké Alžbětě?

Protože slovo od Boha máme skutečně jen tehdy, pokud věříme, že působí i v nějakých druhých lidech. Pokud má Boží slovo skutečně moc proměnit nás, pak musíme nutně věřit, že působí i v druhých lidech. Zde to vidíme v samém základu: Panna počala Syna z Ducha svatého. Ale už šest měsíců před tím, sice přirozeným způsobem a přece zázračně Zachariáš a Alžběta zplodili dítě ve vysokém věku. Obojí je zatím zcela skryto. Také my, když posloucháme slovo Boží a rozhlédneme se kolem sebe, musíme věřit, že Bůh v lidech pracuje, i když třeba nevidíme výsledky, nevidíme skutky. Ostatně, lidé, vedení duchem, obvykle nekonají skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv. Ostatně, my nevidíme lidi sedm dní v týdnu, dvacet čtyči hodin. Ostatně, my zcela nerozumíme životům druhých lidí a tomu, co je v nich potřeba. Vždycky si vzpomenu na spisovatele Evelyna Vaugha, který, když mu vyčítali, jak tak staršný člověk jako on může říkat, že je křesťan, odpovídal: „A víte, o kolik strašnější člověk bych byl, kdybych křesťan nebyl?“

Ani zvěstování narození Syna Božího se tedy neobejde bez toho slova „Také tvá příbuzná Alžběta … u Boha není nic nemožného.“ Slovo Boží, dokonce i když se v Marii Jediné stalo tělem, není nikdy pro jednoho člověka. Proto se Maria vydala ke svým starým příbuzným. Stalo-li se jí slovo Boží, pak je to nějakým způsobem to samé slovo, které promluvilo i v generaci těchto starších lidí. Je-li to slovo Boží, tak jsou je schopni stále slyšet i tito lidé na sklonku života, i v jejich životech má nějaký význam. Naděje se přece nezmenšuje a slovo zjevení se nezmenšuje. Slovo Boží nestásne spolu s lidmi.

Maria se vydala k těmto venkovským lidem do hor, do města Judova. Podobně jako později apoštol Pavel, kterému se zjevil přímo Kristus, jehož srdce v jeden moment proměnil duch svatý, přece hned potom zamířil k diakonovi, k jáhnovi z damašku. Dalo by se říci, k řadovému, obyčejnému duchovnímu, co tam zrovna byl. Apoštoly potkal až o dost později. Protože, pokud je to slovo Boží, tak se musí nějak ozývat i u druhých lidí.

Maria neulpívá na tom, že k ní promluvil anděl z nebe. Ale dívá se dopředu k tomu, jak naděje poroste a zjevení Boží bude stále zjevnější. Říká sice: Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Má radost, že může konat Boží dílo, v jejím případě skutečně zcela výjimečnám způsobem. Ale většina jejího chvalozpěvu zní skoro jako bojová píseň; skoro by si to mohli zpívat muži za pochodu, což se vlastně i někdy dělo. Nesjou to slova, která by jen žena mohla ocenit a pochopit. Takové věci jsou, ale tohle právě není ten případ. Nakonec mluví o tom, co Bůh slíbil našim otcům. Její chvála se týká nečeho, co se týká nějakých starých mužů z minulých staletí. Zda vidíme jasně, že pro ni přichází radost skutečně pro všechen lid. Něco, co Marii přesahuje. Zde vidíme, že skrze ni přichází slovo, které nám dává pochopení pro dosti jiné lidi, naděje, která nám dává pochopení i pro dávná pokolení. Protože ta naděje se neumenšuje, to poznání se nezmenšuje. Ale stále roste. Amen