Farizeové odpověděli, že neví, odkud měl Jan pověření křtít. Nechtěli rozhodným slovem ztratit přízeň lidí, nechtěli se ani pokořit. Také dnes mnozí círekvní učenci a předáci staví svou duchovnost staví veřejně na odiv nejvíc tak, že na každou důležitou otázku, na všechno, co by člověka opravdu zajímalo, odpoví: To je složité. To já nevím. A pak jistě dodají: Ale co vím určitě je, že je Bůh dobrý, že by se lidé měli mít rádi atd.

To si ovšem tazatelé obvykle myslí také. Že Bůh je dobrý. Nebo že by se lidé měli mít rádi. Zajímá je obvykle, proč dobrý Bůh koná to a to. A nebo proč se lidé nemají rádi, i když by to vlastně každý chtěl. Kdo takto vyhýbavě odpovídá na jasnou otázku, touží prostě jen po přízni lidí. Chce jen říkat, co si každý myslí. Je velká hanba naší doby, že je takto nepevným lidem stále dopřáváno sluchu.

Jistě vždy člověk může přiznat, že si něčím není jist. Nebo že o něčem ví jen málo. Jenže tím by měl zároveň přiznat, že jsou lidé, kteří se věci věnovali víc. Kteří by mohli dát lepší odpověď. Ale když mudrci našeho času řeknou „nevím“, znamená to: Když já nevím, určitě ani nikdo jiný nemůže vědět. Když řeknu „nevím“, je to pokorné jen tehdy, pokud také řeknu: Ale ten nebo onen ví. Pokorný jsem vždy jen tehdy, pokud se snížím před nějakým druhým člověkem. Když řeknu, že určitý člověk je větší než já. To však opravdu jen málokdo dokáže. Proto je skutečná pokora tak vzácná. Přiznat někomu větší velikost než sobě je velmi težké.

Ale ani to vlastně ještě není skutečná pokora. Protože, když někdo něco ví lépe, něž my, proč jsme se ho vlastně dávno nezeptali? Proč už dávno nevíme, co ví on? A pravdivé je to přísloví, že hloupý není ten, kdo neví, ale ten, kdo se nezepatá. Velekněží dobře vědí, že měl-li Jan pověření křtít z nebe, další otázka je jasná: Proč jste mu tedy neuvěřili.

Jistě pak jsou věci, na které nám zatím nedovedl dát dobrou odpověď nikdo. Ale i u takové věci může člověk jasně popsat, proč ještě nedostal dobrou odpověď. U většiny otázek, co člověk má, zní otázka velmi osobně: Chtěl bych to, ale zároveň bych chtěl i to. Co je lepší a čeho se mám vzdát. Skoro u každé otázky dojdeme nakonec k člověku samému, k tomu, co by chtěl a co by nechtěl.

Pokud se zeptáme takto, i méně moudrý nám může odpovědět: To si vyber a toho zanech. Někdy však člověku skutečně chybí poznání, něco skutečně neví, nějaká souvislost mu uniká. Když by si člověk dal tu práci a jasně řekl: Toto neznám, odpověď časem přijde daleko snáze. Člověk ale často žádnou odpověď nechce. Raději se domnívá, že došel na samé hranice lidského poznání, první ze všech lidí. Ve skutečnosti však došel jen na harnice, které mu staví jen vlastní pýcha.

Za Ježíšem přišli velekněží a zákoníci se staršími po tom, co vyhnal prodavače s chrámu, protože se na to už nemohl dívat. Mohli mu říci: A jak to máme udělat? Spousta lidí přichází z daleka a oběť by museli donést desítky kilometrů až sem. I Zákon dovoluje, aby si ti zdaleka koupili vše potřebné k oběti za peníze na místě. To mu mohli namítnou.

Ale tím by riskovali tak jednoduchou odpověď, jako že si lidé mohou to vše koupit na trhu, ne přímo v chrámu. Tím by riskovali zjištění, že něco zanedbali. Že možná vůbec nebyl důvod, aby to lidem udělali takhle jednoduché. Ale to by znamenalo si stoupnout do vrat chrámu a říci: Ne. Tohle je dům modlitby. Nakupujte si na trhu. Samozřejmě by díky tomu byli neoblíbení. To se jim nechtělo.

Mít moc od Boha, ne od lidí, však znamená toto: Vědět, že něco nejde, ať se to lidem líbí, nebo ne. Vědět, že něco je nutné, ať se to lidem líbí, nebo ne. Velekněží se však nedokázali postavit lidem takto čelem. A pak se ještě mohli těšit tím, že je to vlastěn výhodné pro chrám, protože prodavači jistě něco chrámu odváděli. Ani to nemusela být žádná výhoda pro ně. Stačilo jen, že jim ubylo starostí a těžkostí, s lidmi i se zprávou chrámu.

Jenže vždy, když si takto ulehčíme, riskujeme, že je naše pohodlnost prostě vidět. Že někdo jako Ježíš, člověk čistého srdce, plný horlivosti pro dům Boží, prostě vidí výsledek a nemůže se na to dívat. Ježíš by ani nemusel být syn Boží, aby viděl tu ubohost – chrám jako tržiště. Jistě i dnes každý člověk, který přijde do křesťanského chrámu či vidí jednání církve, vidí: Toto se děje z pohodlnosti. Toto se děje, protože to bylo snazší, pohodlnější. V tom nebo onom není žádná horlivost pro Boha. Lidé z vnjěšku to vidí velmi dobře.

Je třeba dodat, že není sama o sobě žádná ctnost v tom, dělat vše jinak, něž ostatní lidé. Bůh lidi stvořil tak, aby se navzájem potřbovali. A tak jsou všicni lidé obyvkle chytřejší než jeden člověk. Lidé jsou tak nstavení, že když vidí jednoho utíkat, začnou utíkat také, když je jeden neklidný, zneklidní také. A většinou je jim top ku prospěchu. A když je jeden nadšený, přemýšlíme, zda bychom neměli být nadšení také a stojí to za úvahu, pokud něco pěkného nechceme propásnout. Křesťan může být ve spoustě věcí úplně stejný, jako ostatní lidé.

Ostatně, to je dobrý začátek – poučit se od ostatních v tom, co je těší i děsí. Protože na věřícího čeká těžší úkol: Dokázat v určitou chvíli říci: Dál ne. Zde je něco posvátného. Teď nastala chvíle, kdy už nejde utíkat. Teď nastala chvíle, kdy se nejde radovat. Celou dobu jsem byl s vámi, ale teď mluví vyšší hlas, hlas z nebe. A to dluží křesťan nejen společnosti, ale i svým nejbližším. Jsem s vámi celou dobu, ale zde je místo svaté, teď se nehnu ani o kus.

Velekněží a zákoníci se staršími to dělali obráceně: Od začátku se cítili povznesení nad ostatní lidi, časem považovali za nutné se ostatním lidem přiblížit a vyhovět jim. Mi buďme jako Ježíš, který si nikoho neošklivil, celou dobu byl s lidmi, ale slyšel hlas s hůry, který mu v pravou chvíli řekl: A tohle už ne. My jsme ve všem jako ostatní lidé a mnohému se od nich můžeme naučit. Co nás činí zvlásštními je to, že dovedeme poznat, co je svaté a nedoknutelné. Tím snadno vyvoláme nepřátelství lidí. Staneme se tak však přáteli Božími. Amen